Češi jsou výborní houbaři. A někteří jsou přímo vynikající!

O tom, že Češi jsou výborní houbaři, asi málokdo pochybuje. Tuto tezi stvrzuje i dnes už takřka kultovní báseň Houbaři básníka a performera Milana Kozelky, který zemřel před deseti lety počátkem října – v závěru houbařské sezony. 

Češi jsou výborní houbaři a najdou se mezi nimi i houbaři vynikající. Jedním z nich byl hudební skladatel a mykolog Václav Hálek, který nás, stejně jako Milan Kozelka, opustil před deseti lety, v září – na vrcholu houbové sezony. 

Václav Hálek byl bezmála třicet let mým sousedem, a tak vím, že pro něj se houbařské měsíce neomezovaly na červen až říjen. Dokázal totiž najít jedlou houbu téměř po celý rok, i ve sněhu. Jezdíval za nimi do Klánovického lesa, ale brouzdal i mladými porosty kolem bohnického sídliště. Nikdy nepřišel domů s prázdnou. Že byl mistr Hálek na houbách, se poznalo podle toho, že pod jeho okny ležely skrojky nebo i celé plodnice, které neuznal za vhodné ke zpracování. Házel je na trávník, aby přírodě vrátil, co si od ní vzal. Byly mezi nimi neznámé houby zvláštních tvarů a barev, které by žádný z nás Čechů, výborných houbařů, v lese nesebral. 

Náš soused Václav Hálek byl vlídný a laskavý člověk. Žil sám a v zimě i v létě chodil velmi teple oblečen. I v největším horku nosil dlouhé rukávy a málokdy byl viděn prostovlasý. Věděli jsme, že skládá hudbu. V jeho bytě ho navštěvovali muzikanti známých jmen i tváří. Jako malá jsem s flétničkovým souborem nacvičovala jeho drobnou skladbu pro děti. V hudbě jsem neoplývala talentem ani pílí a přiznávám, že mi ten kus přišel těžko uchopitelný.

Stejně jako jeho sousedé poznali, že byl pan Hálek na houbách, věděli i to, kdy měl velké prádlo. Vyprané košile vyvěšoval do velkých panelákových oken místo záclon. Vyjímaly se zdálky jako pastelové prapory. Věděli jsme o něm, že komponuje hudbu, že se věnuje mykologii, ale netušili jsme nic o jeho hluboké zbožnosti. Věděli jsme, že houby sbírá a připravuje, ale neměli jsme ponětí, že s nimi komunikuje, že jim naslouchá, slyší jejich zpěv a ten zaznamenává. O tom jsem se dozvěděla, až když v roce 2003 vydal knihu Hudební atlas hub, která mu vysloužila značnou mediální pozornost – jak senzacechtivou, tak zcela seriózní a zasvěcenou. Když s ním tehdy můj kolega z rozhlasové redakce přijel natočit rozhovor pro BBC, poprvé za ta dlouhá léta, co jsme se s panem Hálkem potkávali na chodbě a před domem, jsme si řekli víc než jen dobrý den. Dokonce mi tehdy nabídl tykání. Brzy nato jsem se z rodičovského domu odstěhovala a myslím si, že od té doby už jsme se nikdy neviděli. Tykání nemělo šanci se rozvinout do hlubšího sousedského vztahu. 

Češi jsou výborní houbaři, ale převážně jen jako lovci a sběrači. Václav Hálek byl jedním z mála lidí obdařených poznáním, že houby jsou podivuhodné bytosti a vyplatí se jim naslouchat.