Deset let na špičce českého youtube. Musel jsem přibrzdit, jinak bych se nedožil třicítky, říká Kovy

Vzpomínáš na 11. září 2001?

Jen matně. Podezírám své rodiče z toho, že mě v den pátých narozenin nechtěli posadit před televizi, ve které se hroutí dva mrakodrapy.  

A máš nějakou jinou silnou vzpomínku z raného dětství?

Vybavuje se mi bouračka. Jeli jsme z Českého Krumlova, děda se nějak zadíval do zrcátka, babička vykřikla „Jirko, pozor!“ a pak náraz do auta, které těsně předtím dobrzdilo na červenou. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale propsalo se to do mě.

Proč myslíš?

V osmnácti jsem si udělal řidičák, ale dlouho měl z řízení respekt. To se změnilo vlastně až letos – zkraje roku jsme jeli s přítelem do Kalifornie, chtěl jsem mu ukázat místa, která tam znám, ale kde se bez auta neobejdeš – a najednou se z řízení stala závislost. No ale jinak mám z dětství spoustu šťastných vzpomínek, třeba na letní prázdniny…

Co vidíš?

Naši chatu na Vysočině. Čas běží pomalu, nic nemusíš; chceš zabít nudu, tak vymýšlíš hry s dalšími dětmi, skvělý. A všichni příbuzní se mi věnovali. Děda měl analogovou kameru, tak jsme natáčeli příběhy s figurkami z kindervajíček, táta vyprávěl příběhy o plyšácích, nejspíš to rozvíjelo moji kreativitu.

Jsi jeden z posledních ročníků, který ještě zažíval prázdniny jakžtakž offline…

A to je důležité. Ač už spadám do generace Z, cítím, že mám blíž k mileniálům – nejspíš i proto, že moje dětství nebylo příliš formované technologiemi. Občas jsme si s tátou zahráli na počítači Raymana, ale na chatě počítač dlouho vůbec nebyl, takže jsem většinu času trávil na zahradě nebo v lese a hodně blbnul se psem – byl to šílený kříženec z útulku jménem Lumpík, nejlepší kámoš… Až v sedmé třídě jsme na chatu přivezli modem, takže jsem mohl začít hrát s kamarády na dálku, a tehdy jsem taky dostal první tlačítkovou nokii. 

A pak už to asi šlo rychle?

V osmičce následoval dotykový mobil s barevným displejem a taky jsem se tou dobou přidal na facebook, který z dnešního pohledu vypadal jako miloučká testovací verze. S kámoši jsme tam hráli FarmVille a sdíleli si vzkazy na zeď.

Vzpomínáš si na svůj první příspěvek?

Podle mě to bylo něco jako: „Uživatel Karel Kovář se cítí skvěle.“ Psal jsem tam náhodné myšlenky, stejně jako později na twitter. Dnes už si uvědomujeme, že je náš internetový obraz propojený s tím reálným, proto trochu filtrujeme, ale takhle se před patnácti lety nepřemýšlelo. Psali jsme si tam s kamarády a měli pocit, že se to k jiným lidem snad ani nedostane.

A že měl děda kameru, to byla náhoda?

Amatérsky dokumentoval svět kolem sebe, byl to jeho koníček. Taťka měl taky kameru, mamka ráda fotila, takže mám v genech touhu zaznamenávat a vyprávět příběhy. Už jako malej kluk jsem doma připravoval fiktivní televizní vysílání – postavil jsem papírové studio, kde seděli plyšáci za stolem a hádali se v Otázkách Václava Bábovky, moderátorem byl plyšový šnek. A pak jsem jednou u své pratety napsal fixou zespodu židle, čím bych chtěl být, až budu velký…

… počkej, tipnu si: sportovním komentátorem?

To úplně ne. 

Copak jsi jako kluk nehrál hokej za Pardubice?  

Hrál. Do deseti let jsem doufal, že bych se mohl stát vrcholovým hokejistou, ale vzkaz na tu židli jsem psal až v jedenácti, já ho najdu v mobilu, vydrž: „Karel Kovář, 10. července 2008. Chtěl bych být televizním reportérem. Možná budeme taky bydlet v novém domě, ale jsme jen u plánů. Na místě, kde by měl stát, je zatím planina.“

Přestěhovali jste se pak?

O mnoho let později.

A nakonec ses stal reportérem ve vlastní televizi.

Což vlastně začalo náhodně – hrál jsem Minecraft, přidával svůj komentář a spolužák vymyslel, že to začneme natáčet na youtube.

Z Íránu do Ruska

Říkáš, že na 11. září 2001 si skoro nepamatuješ. Na jaký důležitý den máš vzpomínku plastickou?

Třeba na tu prosincovou neděli o deset let později, kdy zemřel Václav Havel. Hráli jsme s kamarády Battlefield a skypovali, když s tou zprávou přišla máma do pokoje. Řekl jsem klukům, ať mě omluví, a přesunul se vedle k televizi.

Co jsi cítil?

Ztrátu. Odešel člověk, kterého jsem silně vnímal odmalička.