1. října 2024
Reportér 09/24 · Číslo 121
Janko, ty hovado, nestřílej! Bachař zabil nespravedlivě uvězněného sedláka a nikdy nebyl potrestán
Zvětšitfoto: použito se svolením Miloše Doležala
Toto je příběh soukromého zemědělce Václava Průši a jeho vraha Jána Blahúta. První se na Vysočině bránil komunistické kolektivizaci a režim ho v padesátých letech poslal do vězení. Druhý býval pomocným lesním dělníkem, ale dal se ke komunistům a stal se strážcem obávané věznice Leopoldov. A právě tam bachař Ján Blahút zastřelil sedláka Václava Průšu, když pod dozorem jiného strážce spolu s dalšími vězni nakládal dřevo na opravu střechy.
Zablesknou tři rychlé výstřely. Hejno holubů se prudce zvedne. K zemi se hroutí tělo dvaašedesátiletého muže, který nahlas zanaříká: „Jejej…“ Vmžiku je jeho košile promočená krví. Kdosi od zdi křičí: „Janko, ty hovado, nestřílej!“
Tento příběh není záhadný ani tajemný, nýbrž surově přímočarý. A ukazuje, že každý totalitní systém ke svému každodennímu fungování potřebuje všehoschopné nádeníky a fanatiky, kterých se později klidně zbaví. Protagonisty tohoto příběhu jsou dva muži – sedlák Václav Průša a vězeňský dozorce Ján Blahút, řečený Janko Partyzán.
Rolník z Vysočiny Václav Průša. Hubený, šlachovitý, modré oči, silný kuřák, ruce plné mozolů, pod nosem krátký knír. Narodil se 2. dubna 1893 v malé osadě Pustolhotsko na Vysočině (nyní Pusté Lhotsko). Sám o svém životě napsal: „Pocházím z devíti dětí, otec byl kameníkem a později si koupil domeček s dvěma hektary polí a přikupoval další pole. Hospodařil jsem s rodiči až do první světové války, pak jsem byl čtyři roky ve válce.“ Václav Průša se se zraněním nohy vrátí z války domů do Pustolhotska – na rozdíl od bratra Aloise, který padl v roce 1918. O pět let později se oženil s Anežkou Váňovou ze sousední vesnice, začali společně hospodařit a postupně se jim narodilo devět dětí (z nichž dvě posléze zemřely).
Od roku 1919 byl Průša členem Československé strany lidové, po druhé světové válce se stal předsedou místní jednoty ČSL a byl až do února 1948 také členem národního výboru v Budíkově. Patřil mezi aktivní katolíky ve farnosti Řečice, v roce 1928 se stal hlavním organizátorem finanční sbírky na tři nové zvony pro zvonici u kostela sv. Jiří v blízké Řečici.
V roce 2013 koupil holding Andreje Babiše vydavatelství Mafra, a odstartoval tak postupnou oligarchizaci médií v České republice. A hned v září 2014 vznikl magazín Reportér, který se chtěl věnovat nezávislé žurnalistice.
Co vzniku Reportéra předcházelo? Jaká byla noc před vydáním prvního čísla? Co všechno dnes můžete na stránkách Reportéra najít? Které osobnosti s námi spolupracují? A co všechno nabízí náš web?
Lesní dělník Ján Blahút. Narodil se 31. července 1913 v obci Beluj v okrese Banská Štiavnica. Vysoký, podlouhlý obličej s hustým obočím, tenké rty, pět tříd obecné školy, zřetelné problémy s psaním a počítáním. Po škole nastoupil jako pomocný lesní dělník. Ve svém životopise, který je součástí žádosti o vstup do služeb ministerstva vnitra, se trochu více rozepsal – zřejmě mu ruku vedl některý z kádrových pracovníků: „Po skončení vojenské služby nám r. 1937 odprodala židovská banka rodinný domek. Už tehdy jsem začal chápat ideu, že kapitalistická banda nesprávně jednala. V roce 1942 jsem byl v podzemním hnutí pod vedením Ladislava Exnára, za svoji činnost jsem byl pronásledovaný slovenskými žandármi. V r. 1944 byl jsem odvedený na polskou hranici, kde jsme odešli s nadporučíkem Janom Lovazikom do Vyšnej Jablonky, kde jsme se spojili s ruskyma partizanama, u skupiny Kriváň… Naše Komunistická strana nás vyučovala že musíme chránit naše dělnická práva a odhalovat kapitalistických zrádců, kteří vykořisťovali dělnickou třídu.“ Do KSČ proto vstoupil hned po válce, za svoji válečnou činnost byl vyznamenán Československým válečným křížem.
Blahút využil svých válečných zásluh a v roce 1952 si podal žádost k vězeňské strážní službě, kde – jak doslova napsal – „búdem verne strážyt kapitalistických zrádcov, kterých vysílá kapitalistiska bánda cez naše hránice… svoje povolanie chci svedomite a česne plnít“.
V březnu 1953 byl Blahút jmenován strážným ve věznici Leopoldov. Původně pevnost proti Turkům, s vysokými hradbami, náspy, obehnaná ostnatými dráty s věžemi, na kterých jsou ozbrojení strážní. Čtyřicetiletý Blahút bydlel ve vsi, ve služebním bytě a do práce jezdil na kole, které nechával u brány. Hned následujícího roku se v Leopoldově seznámil s o dvanáct let mladší Vilmou Gulovou ze sousedního Červeníka, vychovatelkou mateřské školky, která se vzápětí stala jeho manželkou. Ještě v témže roce se jim narodil syn Ján, který ale za tři měsíce zemřel. Staršina Karol Thót, Blahútův velitel ze III. směny, napsal v roce 1954 posudek na svého podřízeného: „Soudruh Blahút je vůči odsouzeným přísný, je bdělý a ostražitý vůči třídnímu nepříteli.“
Šikana, nazývaná podle sovětského vzoru kolektivizací vesnice, tedy násilné slučování hospodářství do režimem kontrolovaných zemědělských družstev, má v případě soukromého zemědělce Václava Průši zesilující kadenci. Postup, jak decimovat soukromé rolníky, je následující – hospodářské dodávky, které od nich nový režim vyžaduje, se navyšují až do nesplnitelných kvót. V té chvíli se hospodář a jeho rodina ocitnou na lopatkách, v jejich silách není platit pokuty ani dodávat požadované objemy; tudíž jsou násilím donuceni ke vstupu do družstva nebo vystěhováni mimo domovský okres.
Průša se brání srdnatě. Kamenitá políčka, která jsou dodnes na Pustolhotsku rozhozená do různých stran, obdělává se svojí rodinou a požadavky se pokouší plnit. „Dodávky do dnešní doby mám splněné až na mléko,“ píše. Vysvětlování, že dojnice nedodávají více mléka, pro mocipány na okrese nic neznamená. V roce 1951 Průšovi stroze oznámí: „Nesplnil jste dílčí plán v dodávce mléka a odsuzujete se k pokutě 10 000 Kčs. V případě nedobytnosti k náhradnímu trestu tří týdnů odnětí svobody.“
Ponižování nekončí a vyvrcholí v srpnu 1951, kdy je na Václava Průšu a jeho syna Josefa podáno trestní oznámení. „Jest podezřelý, že 27. 8. 1951 záměrně brzdil výmlat obilí, neplní nařízení žňových důvěrníků Františka Beránka a Stanislava Zadka ohledně přemístění mlátičky na jiné místo určení. Dále svými výroky uvedenými proti s. Beránkovi, ‚že mlátit nebude, že si bude dělat podle svého a že tam nemají vůbec co dělat‘, a přitom na něho ukazoval dlouhý nos a Zadkovi řekl, aby šel za něho mlátit.“
V této napjaté době, v únoru roku 1952, se na Vysočině objevuje mladý muž, pětadvacetiletý Miroslav Kmínek, který se vydává za uprchlého politického vězně z jáchymovských lágrů. Získává si důvěru soukromníků postižených novým komunistickým režimem a přesvědčuje je, že podle instrukcí svého známého, západního agenta Zdeňka Ousobského, buduje ilegální protikomunistickou skupinu. Tak se Kmínek dostává 16. března 1952 do zapadlé vsi Pustolhotsko, kde získává nový úkryt u rolníka Josefa Anděla, který jej následně seznámí se sousedem Václavem Průšou. Oba zemědělci, deptaní a vyčerpaní šikanou komunistických poskoků, jsou na uzurpátorský režim nabroušení a hledají, jak se bránit. A v této chvíli „narazí“ na všehoschopného Kmínka, který je přesvědčí, aby se i oni zapojili do jeho aktivit. Současně všem naslibuje dodání zbraní, které má uschované na různých místech Vysočiny. Nic takového se však nekoná. Průša poskytne Kmínkovi možnost přespání na půdě, hrst cigaret a jídlo.
Ve skutečnosti je Miroslav Kmínek, zaměstnanec Rozvodového elektrického podniku v Děčíně, na útěku před nástupem do výkonu trestu. Dne 19. prosince 1951 řekl své družce Miladě Mackové, že zajede do Děčína koupit rádio, a už se nevrátil. Miran, jak si nechá říkat, má za sebou pestrou kriminální minulost, několikrát byl nepodmínečně odsouzen za rozkrádání a ublížení na zdraví a policií je pohřešovaný. Problematická je také Kmínkova lidská stránka – družka o něm vypovídá, že je „duševně chorý a často ho chytá záchvat“. A on sám později připustí: „Otec byl alkoholik a já zdědil zatemnělou mysl a rozháranost myšlenek.“ Jeho zbrklost, prudká gesta, nervové cukání víčky a koulení očí, sklon k alkoholismu a až fanatická dikce jsou mnohým, se kterými se na Vysočině stýká, podezřelé. Ale vidí v něm naději, že se konečně někdo chce postavit rudé síle a nenechat si vše líbit.
Jihlavská tajná policie, StB, začne postupně monitorovat výskyt výhrůžných letáků na Humpolecku a nakonec Miroslava Kmínka zatkne. Ten se při prvním výslechu rychle rozpovídá. Zatýkání nabere na intenzitě. Postupně Státní bezpečnost zajistí všechny, kdo Kmínkovi ilegálně pomáhali. Včetně Václava Průši, který je následně zařazen do uměle vytvořené protistátní skupiny „Miroslav Kmínek a spol.“.
Hlavní přelíčení se koná 13. února 1953. Padnou vysoké tresty. Krajský soud v Jihlavě odsoudí Václava Průšu na dvacet let těžkého žaláře a k pokutě čtyřicet tisíc Kčs. Vylhané a zkonstruované zdůvodnění uvádí, že se měl podílet na šíření letáků protistátního obsahu, rozesílání výhrůžných dopisů, na přípravě sabotážních akcí a na tom, že dal k dispozici svoji loveckou pušku.“
Václav Průša nastupuje trest ve věznici na Mírově. V září 1953 ho převezou na Slovensko, do Leopoldova. Stává se číslem 2109. V té době mu je šedesát let a patří mezi nejstarší vězně. Při zdravotní prohlídce je mu naměřen tlak 180/100 a připsáno: „Stařecká slabozrakost, těžká srdeční vada, bezzubý.“
Končící léto roku 1955. Vyprahlý severní výběžek jihoslovenské roviny, střežený mohutnými valy leopoldovské pevnosti. Z nebe vypadá tenhle hrad jako šesticípá hvězda. Jako obrovský pavouk, spřádající temné sítě, do kterých chytá osudy nevinných i vinných. Teď je to místo nuceného pobytu více než půldruhého tisíce politických vězňů. A na chodbách a z věží je hlídají brutální bachaři a strážní – mezi nimi i nám známý Ján Blahút.
Sobota 24. září 1955 dopoledne. Dozorce, třicetiletý seržant Michal Hubiňák, přichází v půl deváté ráno k náčelníkovi hospodářského oddělení nadporučíku Bartekovi s tím, že je potřeba opravit střechu nad místem, kde je uložen dřevěný stavební materiál. Ten mu povolí, aby ji opravil z trámů z bouraček, které leží v blízkosti strážní věže č. 4, asi patnáct metrů od takzvaného odstřelovacího pásma: když se do této zóny dostane vězeň, mají na něj dozorci střílet coby na někoho, kdo se pokouší o útěk. Hubiňák si vybere pět odsouzených, většinou staré muže, kteří mají sníženou pracovní schopnost a jsou přitom spolehliví – mezi nimi i Průšu. Vězni vezmou dvoukolák a jdou na místo uložených trámů.
Dozorce Hubiňák ještě ten den vypoví, co se stalo, když už podruhé nakládali dřevo podle jeho instrukcí. „Jak jsem mu to ukazoval, tak jsem se otočil a chtěl jsem se podívat, jak to ti čtyři ukládají na káru. V té chvíli jsem uslyšel výstřel a křik odsouzeného a viděl jsem jen dva odsouzené, Vilda a Váňu, jak dřevo pustili a utekli z toho místa stranou. Udělal jsem dva kroky a uviděl jsem jednoho odsouzeného, Průšu, který ležel na drátě odstřelovacího pásma, zavěšený za levou ruku a za levou nohu.“
Ten, kdo vepředu nesl s Václavem Průšou trám, byl Juraj Gergel. V únoru 1956 ve své výpovědi popsal poslední okamžiky Václava Průši, když dávali klády na vozík: „V tom okamžiku jsem uslyšel výstřel, lekl jsem se a viděl jsem, jak Průša klesal. Slyšel jsem jeho výkřik jejej, chtěl jsem mu pomoci, ale obával jsem se namířeného samopalu z věže č. 4 a utíkal jsem se schovat za dřevo. Před výstřelem jsem neslyšel varovné volání z věže.“
Kdo Václava Průšu zastřelil? Byl to nám známý Ján Blahút.
Ve své první výpovědi na otázku, proč a na jakém základě použil zbraň, odpoví: „Z toho důvodu, abych zamezil útěku nebezpečného zločince, který mi vstoupil do odstřelovacího pásma a po zvolání stoj! ve svém počínání neustal a na toto nereagoval.“ Dozorce Hubiňák tuto Blahútovu výpověď vzápětí rozporoval: „Při nakládání druhého vozíku naložili vězni bez nehody první kládu. Pro nakládání bylo dost místa, takže se mohli bezpečně vytočit, aniž by museli zacházet do odstřelovacího pásma… Pokud jde o volání serž. Blahúta, toto volání jsem neslyšel. To já na něj volal: ‚Janko, ty hovado, nestřílej!‘“
Ještě ten den večer je provedena pitva těla Václava Průši. V pitevním protokole se mimo jiné uvádí: „Břicho: v levém mezogastriu dva vystřelené otvory velikosti fazole (…) Jde o střelné poranění automatem (…) Smrt nastala následkem prudkého krvácení, vzniklého průstřelem břišní aorty.“
Mrtvé tělo Václava Průši přes noc uloží v márnici, druhý den některý z vězňů truhlářů stluče dřevěnou truhlu a třetí den, 26. září, brzy zrána skupina určených vězňů s ozbrojeným dozorem odveze rakev na káře na vězeňský hřbitov, který se nachází za železniční tratí v polích. Vězni smeknou čapky, spustí rakev a lopatami zahází jámu s truhlou. Nad zasypanou jámu pak zatlučou kůl s cedulí a s číslem zemřelého.
Dne 26. září 1955 žádá náčelník věznice Leopoldov Rudolf Vrábel okresní oddělení Veřejné bezpečnosti v Humpolci ve věci „Průša Václav – oznámení o úmrtí“, aby byla „vyrozuměna Průšová Anežka, manželka jmenovaného, že její manžel zemřel dne 24. září 1955 v důsledku vykrvácení ve vnitřní části těla“. V té době chodí desetiletá Marie Průšová do páté třídy základní školy v Budíkově. Na třídu zaklepe muž v uniformě. Po chvíli si Marii zavolá učitel na chodbu se slovy: „Tady máš telegram, půjdeš s tím domů a předáš matce a už se do vyučování nemusíš vracet, ale žádám tě, abys to po cestě neotevírala, je to určeno jen dospělému.“
Udýchaná Marie doběhne domů do Pustolhotska a předá zalepený telegram matce, která se po přečtení sesune na židli a usedavě pláče.
Anežka Průšová umírá o tři roky později, ve věku padesáti pěti let. Dcera Marie dnes vzpomíná: „Maminka se s otcovou smrtí těžce vypořádávala. Mně tehdy bylo třináct let, zůstala jsem doma se dvěma staršími bratry, bez rodičů, musela jsem se naučit vařit, prát, starat se o domácnost.“
Zatímco tělo Václava Průši hnije v leopoldovské zemi, jeho vrah, Ján Blahút, není za svůj čin potrestán, ale naopak ho v březnu 1956 povýší do hodnosti staršího seržanta. V jeho hodnocení se píše: „Je klidné a zádumčivé povahy, v některých případech projevují se u něho známky veselosti a vtipnosti, kde si potrpí na slušný formát.“ A chválí se jako „jeden z nejlepších a nejpříkladnějších“.
Jsou to ale všechno trapné fráze. Blahút se chová surově nejen k odsouzeným, ale neumí se ovládat ani v jednání s nadřízenými. Nakonec dojde trpělivost novému náčelníkovi Leopoldova Jánu Kaňuchovi, se kterým má Blahút řadu konfliktů.
Blahúta začátkem roku 1960 propustí ze služeb ministerstva vnitra. Blahút se tak stává civilním zaměstnancem v leopoldovské věznici. Čistí žumpy, které filtrují fekálie a odpadní vody z celé věznice. Jenže neuplyne ani rok a i z této podřadné práce je pro neschopnost propuštěn.
Jednotné zemědělské družstvo v Pustolhotsku je založeno až v roce 1959. Sourozenci Průšovi se bez rodičů tvrdě protloukají světem. Teprve až v roce 1968 se jeden z nich, František Průša, dožaduje objasnění smrti otce a exhumace jeho těla. V dubnu 1968 se obrací na okresní prokuraturu v Havlíčkově Brodě s trestním oznámením vraždy. V žádosti píše: „Do nedávné doby jsem vůbec nevěděl, jak vlastně můj otec zemřel. Díky několika jeho spoluvězňům jsem se teprve teď dozvěděl pravdu, a proto žádám přísný postih viníků. Dále žádám, aby byla zjištěna poloha hrobu mého otce, abychom mohli jeho pozůstatky převést do rodinného hrobu.“ Kauzou se začne zabývat Vojenská obvodová prokuratura Bratislava. Jsou vyslechnuti žijící svědci i samotný Ján Blahút. Přezkoumávání trvá podezřele dlouho.
Teprve až začátkem dubna 1970 prokurátor Vojenské obvodové prokuratury Bratislava major Ivan Petrovič vypracuje finální usnesení, ve kterém konstatuje, že „odkládám věc nesprávného použití střelné zbraně býv. serž. Jánem Blahútem (…), protože trestní stíhání nemožno začít, když je trestní stíhání PROMLČENÉ“. A protože se vyšetřování táhlo takovou dobu, nebylo v roce 1970 možné již zorganizovat exhumaci Průšova těla a jeho převezení na Vysočinu do rodinného hrobu.
Václav Průša je v listopadu roku 1990 soudně rehabilitován s tím, že „trestní stíhání pro trestný čin velezrady“ se zastavuje.
Ján Blahút nikdy není potrestán, dožívá se vysokého věku a umírá v roce 2004.
Před třemi lety jsem se vydal do Leopoldova hledat místo hrobu Václava Průši na vězeňském hřbitově, který se nachází v polích za železniční tratí. Až na místě a následně v leopoldovském archivu jsem zjistil, že vězeňský hřbitov byl zkraje sedmdesátých let buldozerem srovnán se zemí a stopy po jednotlivých hrobech se definitivně zahladily. V jeho přední části jsou zakládány nové hroby a na té druhé se rozprostírá rovná louka s několika stromy. Přestože existuje seznam a plán hrobů (z roku 1968), těžko se dnes bude hledat jejich přesné umístění. Václav Průša tu kdesi anonymně odpočívá. Zato žulový hrob jeho vraha Jána Blahúta, ležící jen několik stovek metrů dále, je vyleštěn a deska popsána zlatým písmem. Připomněl jsem si větu, kterou kdesi pronesl literární kritik Bedřich Fučík, jenž přežil věznění v Leopoldově: „Sedláci se chovali nejdůstojněji ze všech vězňů. V sedlácích byla prostě jistá důstojnost. Vysvětluji si to tím, že sedlák byl jedním z nezávislých členů národa. Byl závislý třeba na počasí, ale ne na lidské zvůli. Musel všecko vzít na sebe, smůlu i neštěstí.“
Podpořte Reportér sdílením článku
Redaktor Českého rozhlasu – Vltava.
