Janko, ty hovado, nestřílej! Bachař zabil nespravedlivě uvězněného sedláka a nikdy nebyl potrestán  

Zablesknou tři rychlé výstřely. Hejno holubů se prudce zvedne. K zemi se hroutí tělo dvaašedesátiletého muže, který nahlas zanaříká: „Jejej…“ Vmžiku je jeho košile promočená krví. Kdosi od zdi křičí: „Janko, ty hovado, nestřílej!“ 

Tento příběh není záhadný ani tajemný, nýbrž surově přímočarý. A ukazuje, že každý totalitní systém ke svému každodennímu fungování potřebuje všehoschopné nádeníky a fanatiky, kterých se později klidně zbaví. Protagonisty tohoto příběhu jsou dva muži – sedlák Václav Průša a vězeňský dozorce Ján Blahút, řečený Janko Partyzán. 

Průša z Vysočiny

Rolník z Vysočiny Václav Průša. Hubený, šlachovitý, modré oči, silný kuřák, ruce plné mozolů, pod nosem krátký knír. Narodil se 2. dubna 1893 v malé osadě Pustolhotsko na Vysočině (nyní Pusté Lhotsko). Sám o svém životě napsal: „Pocházím z devíti dětí, otec byl kameníkem a později si koupil domeček s dvěma hektary polí a přikupoval další pole. Hospodařil jsem s rodiči až do první světové války, pak jsem byl čtyři roky ve válce.“ Václav Průša se se zraněním nohy vrátí z války domů do Pustolhotska – na rozdíl od bratra Aloise, který padl v roce 1918. O pět let později se oženil s Anežkou Váňovou ze sousední vesnice, začali společně hospodařit a postupně se jim narodilo devět dětí (z nichž dvě posléze zemřely). 

Od roku 1919 byl Průša členem Československé strany lidové, po druhé světové válce se stal předsedou místní jednoty ČSL a byl až do února 1948 také členem národního výboru v Budíkově. Patřil mezi aktivní katolíky ve farnosti Řečice, v roce 1928 se stal hlavním organizátorem finanční sbírky na tři nové zvony pro zvonici u kostela sv. Jiří v blízké Řečici. 

Blahút ze Slovenska

Lesní dělník Ján Blahút. Narodil se 31. července 1913 v obci Beluj v okrese Banská Štiavnica. Vysoký, podlouhlý obličej s hustým obočím, tenké rty, pět tříd obecné školy, zřetelné problémy s psaním a počítáním. Po škole nastoupil jako pomocný lesní dělník. Ve svém životopise, který je součástí žádosti o vstup do služeb ministerstva vnitra, se trochu více rozepsal – zřejmě mu ruku vedl některý z kádrových pracovníků: „Po skončení vojenské služby nám r. 1937 odprodala židovská banka rodinný domek. Už tehdy jsem začal chápat ideu, že kapitalistická banda nesprávně jednala. V roce 1942 jsem byl v podzemním hnutí pod vedením Ladislava Exnára, za svoji činnost jsem byl pronásledovaný slovenskými žandármi. V r. 1944 byl jsem odvedený na polskou hranici, kde jsme odešli s nadporučíkem Janom Lovazikom do Vyšnej Jablonky, kde jsme se spojili s ruskyma partizanama, u skupiny Kriváň… Naše Komunistická strana nás vyučovala že musíme chránit naše dělnická práva a odhalovat kapitalistických zrádců, kteří vykořisťovali dělnickou třídu.“ Do KSČ proto vstoupil hned po válce, za svoji válečnou činnost byl vyznamenán Československým válečným křížem.