Folklor je paměť národa, komunisti mu strašně ublížili

Pozor, pranostika říká, že „po teplém září, říjen zle se tváří“. 

V době vzniku těchto řádek zrovna končí srpen a na dlouhodobou předpověď se úplně spoléhat nedá, takže těžko říct, jak to s tím zářím (lomeno říjnem) nakonec dopadne, nicméně jsou tu i další pranostiky. Třeba: „Když listí dlouho nepadá, tuhá zima nám nastává.“ Anebo: „Teplé září – ovoci a vínu dobře se daří.“ Což českému uchu musí znít jako rajská hudba. 

V každém případě září, vysvětlila by vám Kamila Skopová, je „měsíc utěšený“, protože, jak už název napovídá, sluníčko ještě září, ale už tolik nepálí jako v létě. „Na venkově bývalo září měsícem usilovné práce, sklizně všeho, co se na poli, v zahradě a v sadu, na vinici i na chmelnici urodilo,“ popisuje Kamila, které všichni říkají Ilo a která v osmdesáti srší takovou energií, že i pro člověka polovičního věku je občas obtížné ji stíhat.

Kamila (Ila) bydlí na Vysočině, kousek od Hlinska, v roubence, o níž si nejdřív myslíte, že bude nějak vytuněná, když to tu osmdesátiletá ženská zvládá sama, v zimě i v létě. Jenže omyl, na toaletu se chodí do kadibudky, přes dvorek, což třeba v mrazu musí být lahůdka, topí se dřevem a nádobí se myje standardně ve dřezu, žádná myčka nebo tak. 

Kamila Skopová je výtvarnice, ilustrátorka, spisovatelka a taky etnografka, i když etnografii nevystudovala a sama tohle označení nerada slyší. Napsala – a nakreslila – desítky knih o zvycích, o řemeslech, o životě na venkově (zatím poslední vyšla letos v Gradě, jmenuje se Za kamna vlezem), učí o nich ve škole a angažuje se ve folklorním souboru, přitom úplně původně je to holka z Prahy, konkrétně z činžáku u Stromovky. Studovala grafiku na průmyslovce, po škole roky vytvářela dekorace a výlohy ve slavném pražském obchoďáku a první knížku vydala až po padesátce. 

Ale ještě k tomu září… 

Ila: „Začátkem měsíce se na horách slavily obžínky, protože na rozdíl od nížinných oblastí se tam začínalo sekat až v polovině srpna. Dětem v září nastaly školní povinnosti, ale hned po návratu ze školy děcka vyhnala husy, kozy a kravku na pastvu a při hlídání zvířat se bavila hrami, paběrkováním klásků na strništích a vybíráním brambor v oranici. V chmelařských oblastech v září začalo česání chmele. Vinaři zaráželi horu a chystalo se vinobraní. Také hlávky zelí čekaly, aby pěkně nakrouhané a našlapané do kadeček zrály a patřičně ukysaly do havelského posvícení. Koncem září, kolem svátku Václava, se obvykle česala jablka a zimní hrušky. Bylo zvykem nechat kopičky jablek ležet jednu nebo dvě noci pod stromem, aby se jablíčka před uskladněním napila rosy. Část úrody se pokrájela a odvezla k usušení na křížaly do obecní sušárny. Kromě sklizně plodin se musela připravit pole, zaorat strniště a zasít ozimy…“