Magorovi do ouška. Zhudebněné Labutí písně k nedožitým osmdesátinám

„Neplavil jsem se po mořích, a přece sedím v lodi…“ Začátkem 90. let jsem tuhle báseň slyšel recitovat mnicha Ondřeje Hochmanna v dominikánském klášteře. „Kdo to?“ A on, že Magor z Labutích písní, což mě ohromilo. Ten exhibicionista – a taková nádhera? Pak jsem se s Magorem sblížil díky Sváťovi Karáskovi, seznámil nás, když u něj bydlel – tehdy jsem si mohl nahrát, jak Magor Labutí písně recituje.

Nejvíc pod kůži jeho poetice jsem se dostal při práci na divadelním představení Do velké krajiny Dudédu na motivy Magorových pohádek. Vytvářel jsem hudební doprovod a písničky Neslyší ouška Františky a Do velké krajiny Dudédu jsem mohl Magorovi zazpívat osobně. Pochválil mě: „No to ses moc nepředved!“, ale když se příště schylovalo v Týnské literární kavárně k tomu, že mu budu do ouška zpívat, horečnatě sháněl dceru Františku, ať si to jde poslechnout taky.

V posledních letech jsem toho z Labutích písní začal zhudebňovat víc. Za Magorova života jsem se neodvážil, protože mi přišly hodně osobní a myslel jsem, že nikdo jiný je věrohodně zprostředkovat nemůže, ale teď to šlo. Vladimír Lábus Drápal řekl, že by to bylo dobré vydat k Magorovým osmdesátinám a pokřtít 21. září v pražské Arše, tak jsme s kolegou Tomášem Vtípilem nahráli celou desku. Snad bude k poslouchání.