Ztracená Supermanova taška aneb Jak jsme slavili narozeniny kapely

Na mostě, který vede v Praze nad Střeleckým ostrovem, stála naše dodávka a byla úplně plná. Právě v té chvíli definitivně skončily dva večery oslav narozenin kapely, v který hraju třicet let. Když něco skončí, začne se uklízet a nakládat – a tak na mostě stálo mnoho dalších dodávek. Najmutí nosiči běhali po schodech tam a zase zpátky. Na chodníku vznikaly mezi dodávkami další obrovské hromady a kmitající pracanti se mísili s těmi, co si užili světa úplně nejvíc a jako poslední opouštěli v různých stavech magickou lokalitu.

Bylo to vtipný, chaotický a občas trochu vyhrocený. Naposledy jsem začal prolézat dodávku a kontrolovat, zda máme všechno. A neměli. Chyběla taška Supermana Batmana! Superman Batman je kytarista kapely Mixle v Piksle. Tuhle kapelu jsme s fixím bubeníkem Pítrsem založili kdysi pro děti, a tak na oslavách nemohla chybět. Stejně tak jako kapely našeho zvukaře Martina a roaddieho Wódi. 

Koncept je vám už asi jasnej. Slavili jsme s lidma kolem nás. Ti však skoro všichni zmizeli a hlavně zmizela ta zpropadená taška. Cítil jsem, že fakt nemám na to, vytahat znova všechny věci z dodávky, protože jsem věděl, že tam ta taška není. Hrozba toho, že budu dál hledat něco, co ve tmě ostrova nenajdu, byla velká. A s tímhle pocitem jsem domů jet nechtěl.

Najednou se zničehonic přišoural náš bubeník Pítrs s flaškou vína a pobaveně pozoroval mě a ředitele našeho labelu s dvěma dcerami, jak chaoticky prolejzáme dodávku a nadáváme.

„Co tady děláte?“

„Jsme jediný, kdo je ve stavu, že může nakládat, a teď hledáme Supermanovu tašku, ty vole, a ona tady není. Není nikde! “

Pítrs položil lahev na okraj mostu a vydal se k obřím hromadám. Zcela neomylně se jako potápěč ponořil do té největší, navíc zahalené tmou. Ozývalo se hrabání, vrzání a skřípání všeho, co v té hromadě bylo. Pak se vynořil a v ruce držel tu tašku. „Hele ji, mršku.“

Na základě čeho si vybral tu správnou hromadu a díky čemu v obří změti našel ve tmě černou tašku, mi zůstalo utajeno, ale bylo mi to jedno. „Hele, kámo, nenaložil jsi nic, ale tímhle jsi překonal vše.“

Pítrs se zasmál, popadl lahev a vydal se šouravou chůzí na druhý břeh ke kámošovi, kde ubytoval celou rodinu, aby si oslavy řádně užil. Sedli jsme do dodávky a jeli domů. Měli jsme to za sebou a měli jsme radost. Měli jsme i tašku. 

Vzpomněl jsem si na koncert, jak jsme hráli píseň Samurajské meče a já se při ní podíval nahoru do korun stromů a tam létaly ve světle zapadajícího slunce siluety ptáků. Byl to okamžik pod letícím časem, který se na malou chvilku zastavil jen pro mě – a já ho už nikdy neztratím.