Píšu, abych vyvažoval, říká farmaceut a spisovatel. Však i Čechov byl doktor

Letnice sklidily úspěch, hovoří se dokonce o Ceně literární kritiky, která se bude poprvé udílet příští rok a má být jakousi protiváhou Magnesie Litery. To je pro debutanta docela pocta, ne?

Ano, cenu zmínili asi tři kritici. Určitě by pomohla prodeji knihy i nakladateli. A já jako autor bych měl pocit, že to asi vážně za něco stojí. Sám jsem k sobě dost kritický. Rozepsal jsem už pokračování, ale nemá duši, kterou bych si představoval. Tak jsem ho dal zatím k ledu.

Čekal jste tak pozitivní přijetí Letnic?

Trochu ano. Zaprvé proto, že jsem od redaktorky z nakladatelství dostal odezvu ani ne po jednom dni a ani ne po týdnu mi přišla smlouva. Zadruhé proto, že jsem začínající autor, tak nakladatel požádal dva literární vědce o lektorské posudky – a oba byly pro mne překvapivě dobré. A zatřetí, těší mě, když mi někdo napíše, že mu román udělal radost. To byl totiž jeden z mých záměrů. Dnes autoři berou své psaní hrozně vážně, někdy je to až nedůtklivost, jako by svět bez jejich vyjádření sebe sama nemohl existovat. Ale on může.

Jak si ale úspěch v Česku vysvětlujete? Kniha je od začátku do konce plná spirituality, náboženství, církve, přitom Češi jsou v tomhle ohledu považováni spíš za vlažný národ. Neměl jste trochu strach, že bude téma čtenáře poněkud otravovat?

To ne. Letnice měly jistý programový záměr – jde o proměnu, přípravu na změnu, u které předem nevíme, jak dopadne. Proto jsem zvolil toto liturgické období následující po Velikonocích. A počítal jsem s tím, že spousta Čechů nebude ani vědět, co letnice jsou. Vůči náboženství se v knize ani nevymezuji, ale ani ho neadoruji – zůstává zde jako rámec, který je součástí naší kultury. Já vůči křesťanství nikdy nebyl neuctivý, přestože si držím svůj ateistický postoj. Ale je v tom samozřejmě i polemika.

Polemika? V jakém smyslu?

Jedna z postav, kněz Metoděj Třiačtyřicátý, překládá znovu Bibli – pro „novou dobu“, dvacáté století. Také je to polemika s upjatým pojetím náboženství. A s upjatostí vůbec, s takovým tím formálním nalajnováním. Po řádu totiž touží všichni a všichni se do něj „vejdou“, pokud se tedy nenajde v jeho rámci skupinka, která se rozhodne, že někoho z tohoto řádu vyloučí… Odlišnost vnímání světa není vždy důvodem ke sporu. Proto to asi vypadá, že v románu konflikt úplně chybí.

Já dokonce četla, že je to taková „postmoderní Babička“ – idyla, všichni mají své místo… Neuráží vás to?

Ne. Z mého pohledu jsou lidé dobří. Nejen v knize, ale z podstaty. Jsem v tomto optimista, společnost má podle mě potenciál jít dopředu, směrem k dobru, pravdě a pochopení, jen jde někdy trochu klikatě. Letnice moderní pohádka vlastně jsou, je tam love story, boj dobra se zlem, tradice s pokrokem – a skončí to dobře. Co by mne na tom mohlo urážet?

Jistě, ale těch rovin je tam přece mnohem víc. Nešetříte odkazy na klasickou literaturu, děláte funkční vtípky a narážky, je to zábavné…

Ano, to tak má být. Já jsem ještě z té generace boomerů, která nemá ve vtipu záklopku. Dovedeme si dělat legraci ze všeho, protože věříme, že humor je dobrý, že nechce ublížit člověku ani tomu, co zesměšňuje. Chce od věci poodstoupit nebo jí nastavit zrcadlo, ne se druhého dotknout. Jsem už ve věku, kdy mám pocit, že můj svět skončil a teď je tu nějaký jiný, kterému rozumím jen do jisté míry. Ale to mi nebrání vyjadřovat se k němu a chtít ho dělat lepším.

Pozitivní změna, pomalý posun

V Letnicích píšete o „nácviku života bez zázraků“ v rámci přelomu 19. a 20. století. Myslíte, že se teď ocitáme v podobně zlomové době?

Ano, před sto lety tu zlom skutečně byl. Společnost, která dlouho fungovala tradičně, se najednou začala konfrontovat s novým pojetím všeho. A do toho přišla relativizace, Einstein přišel s teorií relativity, Pirandello napsal hru Šest postav hledá autora… Byla to doba, kdy se kánony musely buď znovu prověřit, nebo zavrhnout – a jak to tak bývá, dopadlo to plichtou. Dnes cítím podobnou nostalgii. Svět, ve kterém jsem dříve žil a toužil žít, je už jiný.