Jak se mění obraz paralympioniků? Není tak důležité, že plavkyni kousl žralok, jde o její výkon

Paříž, léto 2024. Zahajovací ceremoniál olympijských her se vůbec poprvé v dějinách nekoná na hlavním stadionu, ale ve městě, přímo v centru. A stejně tak, pozor, i zahájení her paralympijských, což je vlastně ještě revolučnější, protože najít místo, které bude komfortní pro všechny hendikepované, není vůbec jednoduché.

Další premiéra: obě akce, olympiáda i paralympiáda, mají společný organizační výbor.

Počet televizních přenosů z paralympiády se v řadě zemí, Česko nevyjímaje, zase přiblížil tomu olympijskému.

Samozřejmé? Vůbec ne, ještě před pár dekádami plnila paralympiáda roli chudé příbuzné, měla nádech charity.

Počátky paralympijského hnutí sahají do 40. let minulého století. První nesmělé pokusy uspořádat paralympiádu ve stejném místě jako olympiádu pak proběhly v letech šedesátých. Neúspěšně. Sportoviště byla pro hendikepované závodníky nevhodná, plná bariér. Logistika byla tím pádem ohromně složitá, náklady vysoké, zkrátka se od téhle praxe zas rychle upustilo a první hry, kde se obě akce místně „sladily“, byly až ty v Soulu v roce 1988.

Tím ovšem problémy neskončily. Mezinárodní paralympijský výbor, který vznikl o rok později, zpočátku nevěděl, jak své sportovce prezentovat, jak o nich komunikovat. Potácel se v různých polohách, od vzbuzování lítosti přes obdiv k jakémukoliv výsledku (i špatnému) až ke stavu, kde se ukazovali jen ti sportovci, kteří vypadali „skoro nepostiženě“ anebo měli nějaké hi-tech protézy či speciálně upravené vozíky.

Výsledek? Společnost nenahlížela na paralympioniky jako na skutečné sportovce.

Což je jev, na který člověk leckdy narazí i dnes. „Když se bavím s lidmi, kteří sport buď nesledují, nebo znají vrcholový sport nepostižených, setkávám se s tím, že nás neberou jako sportovce, ale převládá spíš sociální aspekt a soucit. A to fakt není příjemné,“ říká dvojnásobný paralympijský medailista v boccie Radek Procházka, jemuž letos nominace do Paříže utekla jen o bod. „Dávám boccie všechno, zároveň pracuju, mám rodinu. Takže pokud mi někdo podsouvá, že hendikepovaní jsou jen doma, pořádně nic nemůžou a je skvělý, že je občas někdo vyveze na turnaj, opravdu se mi to nelíbí.“

Boccia je disciplína podobná pétanquu. Je určena hráčům s největším hendikepem, zaměřená na přesnost. Boccisté maximálně trénují, na národní i světové úrovni je v posledních dekádách nemožné uspět bez stoprocentní přípravy. „Připadá mi, že lidé to teď víc chápou, díky tomu, že Adam (Peška – pozn. red.) vyhrál v Tokiu zlato. A díky lidem kolem něj se informace o našem sportu dostaly víc do společnosti. Ale pořád to není tak, jak bych si představoval,“ říká Procházka.

Zajímá mě trénink

Má-li člověk ve svém okolí někoho s hendikepem, je pro něj snazší se na paralympijský sport naladit. Pokud nemá, je odkázán na to, co „navnímá“ z mediálního obrazu hendikepovaných. A ten je často stále ještě stereotypní, tedy buď negativní, nebo naopak přehnaně pozitivní. „Připadá mi ale, že se to teď mění. Třeba britský nebo španělský paralympijský výbor ukazují i porážky a smutek, ne jen rádoby dokonalost. To je velký posun,“ vysvětluje plavec Jan Povýšil, pětinásobný bronzový paralympionik, který letošní hry strávil jako komentátor paraplavání v České televizi.

V českých médiích se podle něj pořád ještě objevuje zdůrazňování soucitu nebo příběhů hendikepu. On proto komentuje jinak: „Samozřejmě že na paralympiádě jsou velké příběhy, ale především ty sportovní, jako na olympiádě. A na to se snažím naučit i českého diváka. Pro mě není tolik důležité to, že někoho pokousal žralok a on už byl za půl roku zase v bazénu, ale to, jak skvěle ten člověk plave. Zajímá mě způsob jeho tréninku. Myslím, že i lidi to takhle víc baví, koukat se na sport, ne někoho litovat,“ říká. „Vidět lidi s hendikepem, jak plavou stovku pod minutu deset… To neplave nikdo z mých amatérských nepostižených svěřenců. Když Vendy Dušková (česká reprezentantka v paraplavání – pozn. red.) trénuje v hodinách pro veřejnost, devětadevadesát procent lidí kolem jí nestačí.“

O měnícím se postavení parasportu svědčí i atmosféra, která v Paříži panovala. „Diváci věděli, kdy a jak fandit, a povzbuzovali bez ohledu na to, jestli zrovna střílel domácí závodník, nebo někdo jiný,“ vzpomíná už po rodinné oslavě doma v Česku lukostřelkyně Šárka Pultar Musilová, která z her přivezla dvě stříbra. „Když přišli na řadu Francouzi, publikum povzbuzovalo a dupalo tak, že duněla i tréninková střelnice,“ doplňuje.

Podobné zážitky má i Stanislava Kratochvílová, matka plavce Davida Kratochvíla, se třemi medailemi nejúspěšnějšího českého sportovce her: „Na večerní finále bylo vždycky úplně narváno. Přátelé, kteří se na Davida přijeli podívat, neměli šanci sehnat lístky, to šlo jen na dopolední rozplavby,“ říká žena, která svému synovi zároveň dělá takzvanou tapérku (tapér dotykem tyčí upozorňuje nevidomého plavce, kdy má udělat otočku – pozn. red.).

Šárka Pultar Musilová dodává, že velký ohlas mělo i vysílání veřejnoprávní televize: „Poprvé nebyl takový rozdíl v počtu přenosů mezi olympiádou a paralympiádou. Ozývala se nám spousta lidí, kteří měli vůbec poprvé možnost sledovat celou soutěž na vrcholné úrovni. Říkali, jak vůbec nečekali, že je paralukostřelba takhle napínavý sport. A podobnou zkušenost měli i sportovci z jiných disciplín.“

Přijeďte se kouknout

Byly doby, kdy Česko patřilo k paralympijským velmocem. Třeba z her v Sydney v roce 2000 čeští hendikepovaní sportovci dovezli 43 medailí, což jim v žebříčku zemí zajistilo jedenácté místo. O čtyři roky později v Athénách vybojovali 31 medailí a v pořadí zemí skončili dvanáctí (letos jim 8 medailí stačilo až na 53. příčku – pozn. red.).

Jedna věc však tehdy českým reprezentantům přece jen trochu kazila radost – na paralympiádu se nikdy nepřijel podívat prezident. Ani Václav Havel, ani jeho nástupce Václav Klaus. A co víc, zatímco oba dva na Pražském hradě tradičně přijímali navrátivší se úspěšné olympioniky, oceňování paralympioniků nechávali na svých manželkách.

Prvním prezidentem, který hendikepované medailisty přijal stejně jako ty bez hendikepu, tak byl Miloš Zeman, a to po hrách v Riu de Janeiro v roce 2016.

I v tomto ohledu byla Paříž premiérou, Petr Pavel na paralympiádu přijel, zúčastnil se slavnostního zahájení a řekl, že tím splnil slib daný lukostřelci Davidu Drahonínskému, jednomu z nejlepších českých parasportovců historie. „Když jsem mu loni v Míčovně Pražského hradu dával svoji knihu, ptal se mě na můj sport. Řekl jsem mu – tak se přijeďte podívat do Paříže. A on opravdu přijel,“ popisuje Drahonínský.

Zahájení pařížské paralympiády se, jak už bylo řečeno, konalo mimo hlavní stadion, v centru Paříže na třídě Champs Elysées a na Place de la Concorde. Jeho hlavní tvůrci Thomas Jolly a Alexander Ekman je zamýšleli jako ukázku „normálnosti“ života s postižením, bez zbytečné heroizace paralympioniček a paralympioniků, s důrazem na propojení často uměle oddělovaných světů hendikepovaných a nepostižených.

Těsně před zahájením her navíc prezidentka regionu Île-de-France Valérie Pécresseová oznámila, že region investuje 15–20 miliard eur, aby nejpozději do dvaceti let kompletně zpřístupnil pařížskou hromadnou dopravu. „Myslíme si, že to bude nejlepší dědictví této paralympiády,“ prohlásila.

„Což je skvělé, protože metro je dneska v Paříži z hlediska bariérovosti největší peklo,“ říká předsedkyně Českých adaptivních sportů Radka Kučírková, která letos paralympiádu poprvé navštívila nikoliv jako funkcionářka, ale jako fanynka. Přijela s kolegy a kamarády, z nichž jeden používá elektrický vozík – a po první zkušenosti s metrem, kdy nedojeli včas na lukostřelbu, se Paříží pohybovali spíš po cyklostezkách. „Jinak ale Francouzi odvedli při přípravách skvělou práci,“ zdůrazňuje Kučírková. „V restauracích v okolí sportovišť byly všude bezbariérové přístupy i toalety, což v centrech velkých historických měst rozhodně není standardem.“

Důležitost být plnohodnotnou součástí společnosti se vším, co k tomu patří, vyzdvihuje i devětatřicetiletý boccista Procházka: „Mnohem radši bych, tak jako je to v některých severských zemích, neměl žádné úlevy a normálně platil za MHD plnou cenu, jen kdybych mohl, stejně jako tam, kdykoliv nasednout do tramvaje nebo si nemusel týden dopředu objednávat bezbariérový přístup do vlaku.“ A dodává: „Pro společnost je přece mnohem lepší, když je člověk s hendikepem její součástí se všemi svými právy a povinnostmi a normálně bez překážek pracuje a žije v ní.“

Jak to změnit

Vynikající výkony českých sportovkyň a sportovců v Paříži nemohou zakrýt skutečnost, že český parasport nevzkvétá. Za aktuálními osmi medailemi stojí šest lidí a už zmíněný sešup v pořadí zemí podle medailí taky hovoří sám za sebe.

Hendikepovaní sportovci by rádi měli stejné podmínky jako ti bez hendikepu. A taky by si přáli, aby nemuseli být neustále vděční i za to (málo), čeho se jim dostává. „Stále tu chybí systémová podpora pro kluby, které se postarají o sportovkyně a sportovce, a to nejen na té nejvyšší úrovni, ale především o členskou základnu, z níž pak ti nejlepší mohou vyrůst,“ upozorňuje Radka Kučírková. „Mluví se o tom pořád dokola, ale nic většího nepřichází a na výsledcích je to vidět. V širším měřítku uspějí hlavně ti, kdo mají velkou podporu svých blízkých a celých rodinných týmů.“

Situace v klubech se liší i podle regionů. Paralympijská vítězka ve vrhu koulí z Pekingu atletka Eva Kacanu, která je dnes předsedkyní Atletiky vozíčkářů a přednáší na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého, vyzdvihuje podporu Olomouckého kraje. Té se prý sportovcům dostává bez ohledu na to, které politické uskupení je zrovna u moci. „Navíc se nám díky Paralympic School Days, které pořádáme už skoro dvacet let na základních školách po celé republice, daří učitelům ukazovat, jak do tělocviku integrovat i děti s hendikepem, které by jinak jen koukaly z lavičky,“ popisuje spokojeně.

Například v lukostřelbě, ze které má Česko letos tři z osmi medailí, jsou však u nás pro případné zájemce s hendikepem přístupné jen čtyři kluby – a všechny v Čechách. Takže pokud by chtěl s tímto sportem začít někdo na Moravě, musel by dojíždět, a to dost daleko. „Český lukostřelecký svaz má ale záměr situaci změnit, nováčky potřebujeme, budeme jen rádi, když se nám přihlásí,“ vyzývá Šárka Pultar Musilová.

Ti nejbližší

Klasickým příkladem sportovce, který by bez rodinného týmu nebyl na vrcholu, je nejúspěšnější současný český paralympionik a vlajkonoš výpravy na závěrečném ceremoniálu David Kratochvíl. Talentovaný mladý plavec z Tachovska ztratil v dětství zrak, takže ho musí tapér lehkým dotykem tyče na jedné i na druhé straně bazénu upozornit, že se má otočit nebo dohmátnout. „Tapér musí být člověk, který je se sportovcem denně na tréninku, aby přesně věděli, co od sebe čekat. Je to otázka bezpečnosti, výkonu, ale i psychické pohody plavce,“ vysvětluje Stanislava Kratochvílová, která Davida tapuje spolu s manželem Jiřím. „Bohužel se nenašel žádný tapér, který by s námi mohl denně na bazén. Nemohli bychom si to ani dovolit, teď před paralympiádou David trénoval dva měsíce i dvoufázově,“ dodává.

Trojnásobný paralympijský medailista navíc aktuálně ani nechce, po experimentech s různými tapéry přesně ví, co od rodičů čekat, jsou perfektně sladění a díky tomu se mu velmi daří. „Vstupem do bazénu se z rodičů měníme i na trenéry a realizační tým,“ objasňuje rozdělení rolí Kratochvílová.

Gymnazista David trénuje každé ráno před odchodem do školy. K tapování potřebuje oba rodiče, když ale někdo z nich před prací nestíhá, jde tapovat jen jeden. Ten pak musí přebíhat z jedné strany bazénu na druhou, což za trénink obnáší zhruba 5,5 kilometru. Večerní trénink končí tak, že Kratochvílovi přicházejí domů okolo sedmé, půl osmé. Na otázku, jak dlouho je podobné tempo udržitelné, odpovídá Stanislava Kratochvílová, že dokud bude syn chtít. Celou rodinu to stojí spoustu energie, ale Davidův talent i láska k plavání jsou ohromné: „To, jakou radost z toho má, nás nabíjí. Takže to takhle budeme držet, dokud neřekne dost.“

Druhým takovým „rodinným“ produktem je stolní tenista na vozíku Jiří Suchánek. V Paříži vybojoval stříbrnou medaili, když předtím v semifinále ve vyprodané hale (a před zraky francouzské první dámy Brigitte Macronové) překvapivě porazil světovou jedničku, domácího Fabiena Lamiraulta. „Dal jsem přípravě na Paříž všechno. Vždycky musím nejdřív přinést domů peníze, pak teprve můžu trénovat,“ říká. „Udržet se ve světové špičce je mimořádně náročné. Moji soupeři řeší jenom sport. Takže jsem v lednu skončil v práci, abych mohl ještě víc trénovat. Nedokážu hrát odvážně, když vím, že nemám dost natrénováno,“ vysvětluje. Aby se rodině zas tak nepropadly příjmy, nechal si Jiří Suchánek část práce na dohodu. „Samozřejmě není příjemné brát si na soustředění notebook a někde vzadu v hlavě držet, co ještě po tréninku musím udělat, ale jinak to nejde. I tak byla teď péče o rodinu a domácnost převážně na mé ženě, jsem jí za to strašně vděčný a víc by to nešlo,“ pokračuje Suchánek. Manželka a malý syn ho přijeli podpořit přímo do Paříže. „Mohl jsem jim ukázat, kvůli čemu jsem tak dřel, proč jsem byl třeba doma podrážděnej a unavenej, mohli jsme se tu potkávat, dvakrát za mnou přišli i do vesnice.“

Pro Jiřího Suchánka je velkou pomocí to, že jako úspěšný reprezentant je členem Vysokoškolského sportovního centra Victoria. Tam má menší úvazek, který mu zajišťuje pravidelný příjem, a v centru má i svůj rozpočet na přípravu. Není to k uživení, ale krátkodobé období bez práce se tím pokryje.

Pokud by ale býval na paralympiádě neuspěl, o podporu by mohl přijít. „Věděl jsem, že na to, abych se další čtyři roky mohl věnovat stolnímu tenisu na téhle úrovni, potřebuju odměnu za medaili (ty jsou v Česku stejné jako olympijské – pozn. red.) a zůstat ve Victorii, jinak bych zase musel nastoupit naplno do práce a už by to dál takhle nešlo. Spadl bych dolů, což si myslím, že by tak nemělo být. Když má někdo dlouhodobě vysokou výkonnost, neměl by o jeho osudu rozhodovat úspěch na jediném turnaji, byť je to paralympiáda,“ uzavírá Suchánek.

Medailisté z paralympijských her tedy díky odměnám nemusejí nějakou dobu svůj další osud řešit, pro ty, kteří sice mají vysokou výkonnost, ale na cenné paralympijské kovy nedosáhli, znovu začíná boj o udržení se a kombinování různých příjmů tak, aby se mohli svému sportu dál věnovat. A světová špička mezitím ujíždí směle dál.