Neměl jsem strach. Čechoameričan Henry Kolinek (99) za války absolvoval 37 misí na B–17  

Na tom místě se sešly desítky veteránů, kteří bojovali za druhé světové války. Ve francouzské Normandii si letos v červnu připomínali jeden z nejzásadnějších okamžiků druhé světové války – osmdesát let od vylodění Spojenců, které proběhlo právě na normandských plážích. 

Pravděpodobně se jednalo o poslední kulaté výročí, na jehož oslavy mohli přijet lidé, kteří za války aktivně bojovali.

Coby český historik jsem mezi veterány hledal někoho, kdo by měl vazbu na Česko. Kromě asi pětice amerických veteránů, kteří osvobozovali Československo v roce 1945, mě zaujal muž sedící skromně v zadní řadě. Na jmenovce měl totiž napsáno „Kolinek“. 

„Vy jste Čech?“ zeptal jsem se ho.

„Ano, Čech z Texasu,“ řekl anglicky. „Miluju koláče a českou muziku!“

Devětadevadesátiletého Henryho Kolinka jsem pak v Normandii potkal ještě několikrát. Létal na jednom z legendárních strojů války – na americkém bombardéru B-17, přezdívaném létající pevnost. Jejich formace sehrály klíčovou roli při spojenecké bombardovací kampani proti nacistickému Německu. 

Příběhy z těchto často brutálních bitev na nebi nad Evropou se staly předmětem zájmu filmařů, ať už jde například o celovečerní Memphiskou krásku z roku 1990, nebo o letos uvedený seriál Masters of the Air (Vládcové nebes), který pro Apple TV připravila slavná dvojice producentů Tom Hanks a Steven Spielberg, známá staršími seriály Bratrstvo neohrožených a Pacifik.

Vraťme se nicméně k Henrymu Kolinkovi. 

Když jsem se ho ptal, co ho s Čechy spojuje nejvíce, opakovaně říkal, že koláče. Nejradši má prý ty makové, co pekla ještě jeho babička, která emigrovala do Spojených států ve druhé polovině 19. století z Lanškrounska v podhůří Orlických hor. Rodina Kolínků má ovšem, jak Henry Kolinek vysvětloval, své kořeny i na jižní Moravě.

Směr Texas

První Češi dorazili do Texasu ve Spojených státech amerických v polovině 19. století. Usadili se ve městech, založili ale také nové osady, jejichž jména dodnes odkazují na původ zakladatelů. Čeští krajané se věnovali především farmaření; zemědělství totiž dobře znali z domova. Pěstovali bavlnu, kukuřici a chovali dobytek. Navzdory těžkostem, jako byly drsné klimatické podmínky a izolace, se Češi rychle integrovali do texaské společnosti. Zakládali české školy, kostely i spolky, které jim pomáhaly udržovat jazyk i tradice. S dalšími generacemi se krajané více a více integrovali do amerického prostředí, na svůj původ ale nezapomněli. 

Henry Kolinek česky nemluví, zná jen pár slov, přece se však považuje za Čechoameričana. Vyrůstal v okolí San Antonia, narodil se tam koncem července 1925. Otec sklízel bavlnu a živil tak celou rodinu, matka se starala o domácnost. Henry měl možnost vystudovat střední školu a nastoupit na univerzitu, což pro chudé české farmáře představovalo skutečně prestižní záležitost. Studia ovšem nedokončil. 

V prosinci 1941 zaútočilo Japonsko na americkou námořní základnu Pearl Harbor a Spojené státy americké se dostaly do druhé světové války. Na všechny muže se vztahovala branná povinnost, která v listopadu 1943 přivedla do uniformy i tehdy osmnáctiletého Kolinka.

V letectvu

Branci vyplňovali dotazníky a měli určit preference, kde by chtěli sloužit. Na výběr bylo ze tří základních oblastí: pěchota, letectvo a námořnictvo. 

Kolinek se dostal k letectvu, předtím ale musel tak jako všichni projít základním výcvikem. „Doteď si dobře pamatuji na třicetikilometrové pochody, které jsme museli absolvovat. Když člověk plnil, co mu říkali, vyhnul se při výcviku problémům. Tím jsem se řídil,“ vypráví devětadevadesátiletý Čechoameričan, jenž patřil mezi nejlepší vojáky. Získal i vyznamenání Good Conduct Medal, které se udělovalo za příkladnou službu v armádě. 

Pro letecké posádky byl výcvik náročný a zdlouhavý. Kadeti se přesouvali po Spojených státech a procházeli různými školami, teprve poté je přidělovali k jednotlivým pozicím. Někdo se stal stíhacím pilotem, jiní šli k bombardovacímu letectvu. Henry Kolinek se cvičil v domovském Texasu, Arizoně, Jižní Dakotě či Nebrasce. 

Při poslední fázi výcviku se měl cvičit na bočního střelce bombardéru. Kamarád ale chtěl, aby spolu mohli zůstat v posádce jednoho letadla, a přemluvil ho proto ke změně – Henry Kolinek se stal takzvaným zadním střelcem, působícím na ocase bombardérů. „Musel jsem projít střeleckou školou, pro splnění bylo potřeba dokončit tři zkoušky: při cvičném letu zasáhnout střelbou z kulometu cíl. Při jízdě na korbě nákladního automobilu sestřelit brokovnicí hozený terč a udělat rozborku a sborku jejich kulometu. Vše jsem splnil.“ 

Kolinkova jednotka byla, jak už jsem napsal, vyzbrojena proslulými bombardéry B-17G. „Říkali jsme mu létající pevnost. Každému stroji jsme dávali přezdívky a malovali si na ně nějaký symbol. Jeden z našich bombardérů se tak jmenoval Little Kenny (Malý Kenny), jiný The Lead Banana (Olovnatý banán), který měl na přídi namalovaný létající banán.“

Bombardéry B-17 patřily mezi hlavní stroje amerického bombardovacího letectva. V druhé polovině druhé světové války se vydávaly na mise nad okupovanou Evropu s cílem poškodit a ničit kritickou infrastrukturu nacistického Německa. 

Henry Kolinek absolvoval celkem 37 bojových vzletů. To v posledních dvou letech války představovalo přibližně jeden cyklus: po něm se letci vraceli z Evropy zpátky do Ameriky a vystřídali je nováčkové. Tedy samozřejmě za podmínky, že členové posádky přežili nebo nebyli sestřeleni a neskončili v německých zajateckých táborech. 

Ztráty přitom byly až do prvních měsíců roku 1944, kdy bombardéry začaly chránit stíhačky Mustang P-51, schopné doletět nad Německo a zpět, vysoké.

Nálety na Evropu

Český krajan nastoupil nicméně do služby až po zmíněném zásadním obratu ve spojenecké kampani. Sloužil u 544. bombardovací perutě 384. bombardovací skupiny, spadající pod slavnou 8. leteckou armádu, operující z Anglie. Byl zadním střelcem v osádce kapitána Raymonda Gabela, se kterým od srpna 1944 do ledna 1945 prošel bojovými misemi nad Francií, Belgií a Německem. V některých případech měl, jak vysvětloval, velké štěstí. „Neměl jsem strach ani nebyl nervózní. Cítil jsem, že Bůh stál při mně,“ vzpomíná.

Koncem září 1944 se Spojenci účastnili náletu na seřaďovací vlakové nádraží v Kolíně nad Rýnem. Nad Německem byl Kolinkův letoun zasažen protiletadlovou palbou, takzvanými flaky. 

Trup letounu byl plný děr po výbuchu granátu, motory naštěstí fungovaly, a tak se pilotům podařilo vrátit stovky kilometrů až na domovskou základnu na Britských ostrovech. Navigátor letounu pětadvacetiletý Leroy Lovegren však palbu flaku nepřežil. „Nebylo mu pomoci, byl na místě mrtvý. Vrátil se s námi do Anglie, kde se pak dočkal důstojného pohřbu,“ vypráví pan Kolinek. 

Žádné další lidské ztráty pak posádka neměla, nebezpečí ale trvalo. Coby zadní střelec bombardéru měl Henry hlídat oblohu před nepřátelskými stíhačkami a v případě potřeby je zasáhnout. Naštěstí ze svého kulometu nikdy proti Němcům vystřelit nemusel, síla německé Luftwaffe, jejíž stíhačky ještě v roce 1943 sestřelovaly množství spojeneckých bombardérů, už byla zásadně narušená. Život však Henrymu Kolinkovi málem ohrozila technická závada i chybná komunikace. 

„Po návratu z náletu na německé město Zeitz koncem listopadu 1944 jsme omylem přistáli se zataženým podvozkem, ale nikomu se nic nestalo. Pilot se špatně domluvil s přistávací věží,“ vypráví. 

Při vzletu na jinou misi – cílem byl most nedaleko Altenahru – se kvůli závadě museli vrátit zpět na základnu: v takovém případě se bomby odhazovaly, protože by jinak mohly představovat nebezpečí při přistání. 

Lety nad okupovanou Evropu často trvaly osm až deset hodin. I když Američané, na rozdíl od Britů, útočili ve dne, vzlétalo i přistávalo se za tmy. Kolinkova posádka se hned dvakrát ztratila při návratu z mise a musela přistát na jiném letišti. 

Posádky čelily extrémním podmínkám, hlučným motorům i velmi nízkým teplotám až minus čtyřicet stupňů. Musely nosit speciální kombinézu s vlněnými a kožešinovými vložkami, které byly elektricky vyhřívané. 

Dojít si na toaletu během dlouhého letu často nebylo možné, a tak si letci často poradili po svém – nosili s sebou například plastové sáčky pro vykonání potřeby.

Vojáci nelétali každý den, mívali i volno, kdy mohli opustit základnu. „Vydal jsem se s kamarády do Londýna. Stáli jsme na Piccadilly Circus a viděli německé rakety V-1 a V-2, jak bombardují Londýn. Příště jsme raději jeli na výlet do severní Anglie,“ vzpomíná Kolinek. Střely V-1 létaly nad Londýnem ve velmi nízké výšce a byly běžně viditelné. Kvůli jejímu zvuku ji nazývali „buzz bomb“ – bzučící puma.

Porazit nacismus

Svoji poslední misi absolvoval Čechoameričan Kolinek 7. ledna 1945. Konec války ho už zastihl na americkém kontinentu. 

Letadlem s mezipřistáním na Azorech se dostal domů do Ameriky. Dva týdny strávil na dovolené v Kalifornii, aby později začal působit v San Antoniu v letecké škole. 

Když už další piloty americké letectvo nepotřebovalo, přemístil se na základnu Enid v Oklahomě. Právě zde utrpěl své jediné armádní „zranění“: při plavání se uhodil do hlavy a dodnes mu zůstala na památku „bitevní jizva“, jak ji sám nazývá. 

Z ozbrojených sil odešel v září 1945, kdy druhá světová válka definitivně skončila kapitulací Japonska. Dostudoval univerzitu, vzal si svoji středoškolskou lásku a vychoval dceru, která jej při oslavách osmdesátého výročí vylodění v Normandii doprovázela. Pro Henryho to byla vůbec první návštěva tohoto bojiště. Předtím nicméně několikrát navštívil i Prahu – dohodli jsme se, že pokud mu to zdraví dovolí, mohl by příští rok Česko ještě jednou navštívit.

Henry Kolinek zůstává i v důchodu velmi aktivní. Stará se o svůj ranč, řídí traktor, chodí do kostela a zajímá se o finančnictví. Kromě kratšího období, kdy pracoval v Západní Virginii, bydlel vždy ve svém rodném Texasu. Své vyprávění zakončuje slovy: „Dělali jsme, co bylo potřeba, a to porazit Němce a osvobodit Evropu od nacismu.“

Napjaté osudy

Devětadevadesátiletý Henry Kolinek nebyl zdaleka jediným člověkem z českými kořeny, který bojoval za druhé světové války u amerického letectva. Přímo v jeho jednotce – 544. bombardovací peruti – sloužil i Charles Rinkovsky (Rinkovský), syn česko-slovenských rodičů, jehož potkal dramatický osud. Při náletu na rafinerii syntetického oleje v německém Zeitzu zasáhla jejich bombardér protiletadlová palba, takže musel nouzově přistát na území třetí říše. 

Členové posádky se skrývali v lesích nedaleko městečka Rebgeshain. Rinkovskyho spolu s dalším kamarádem zajali jako první, další čtveřici zatkli na udání místního myslivce až druhý den asi 25 kilometrů daleko. Tyto letce pak Němci převezli do nejbližšího okresního města a předali nacistickým úřadům. Lídr místní NSDAP pak podle zprávy z poválečného vyšetřování za městem všechny čtyři zastřelil – nejdříve do zad a poté do hlavy. Sebral jim osobní věci i doklady a obuv a nechal je pohřbít v jámě. V poválečném procesu byli viníci masakru odsouzeni k trestu smrti. Na rozdíl od nich skončil Rinkovsky v zajateckém táboře Stalag Luft I Barth a válku přežil. Zemřel v roce 2016.

S Henrym Kolinkem ovšem sloužili ve stejné peruti ještě další Čechoslováci, radiooperátor Marvin Ondrusek (Ondrušek) z Texasu či palubní střelec Robert Stanek (Staněk) z Nebrasky. Jejich osudy zatím zůstávají neznámé…