Co funguje v jedné třídě, v jiné už nemusí, říká fyzikář, který chce dostávat hodnocení od dětí 

Jmenoval se Matyáš, bylo mu patnáct a trpěl svalovou dystrofií, tedy vrozenou nemocí, v jejímž důsledku ochabují svaly. Chlapec vzhledem ke svému stavu nemohl chodit do školy, máma mu proto sehnala soukromé doučování – a právě tehdy se v Matyášově životě ocitl Martin Konečný, toho času třiadvacetiletý student Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.

Matyáš byl mimořádně nadaný. Dokud mohl, chodil na Mensa gymnázium, hodně ho bavila fyzika a chemie. „Ale jen něco, zbytek ho naopak moc nezajímal. A to byl můj úkol – naučit ho i ten zbytek,“ vzpomíná Martin. Plán byl vcelku jednoduchý: spolu s Martinem se Matyáš látku naučí rychleji, než by to zvládl sám, a tím pádem mu zbude víc času na věci, které ho doopravdy zajímají.

Martin tenkrát velmi záhy narazil na jev u nadaných dětí poměrně obvyklý: „Matyášovi nestačilo jen říct: A teď se nauč tohle. Dožadoval se vysvětlení, potřeboval vědět, proč se má zrovna tímhle zabývat. Já se tak poprvé v životě musel zamyslet, co a proč je ve školních osnovách, a nějak to vyargumentovat.“

Což se pak Martinovi velmi hodilo i ve škole. Nedlouho poté totiž nastoupil na pražské Mensa gymnázium jako fyzikář a chemikář, navíc se přihlásil i na studium učitelství. Když si stoupl za katedru, najednou po něm ne jedno, ale pětadvacet dětí chtělo vědět, proč by se měly učit zrovna tuhle látku. „A já se díky tomu naučil být upřímný, jednat s žáky na rovinu. Někdy jsem jim tedy popravdě řekl, že tohle se musí probrat, protože je to předepsané, ale k ničemu praktickému jim to nebude.“

Zároveň mu na gymnáziu došla ještě jedna věc – každý půlrok má studentům psát slovní hodnocení, tak proč nedat stejnou možnost i jim? A hned v prvním pololetí jim to uložil: napište hodnocení na mě, svého učitele. Napoprvé to ještě nebylo úplně ono. „Některá hodnocení byla příliš stručná, třeba že učím špatně. Jiná se vztahovala na mě osobně, a ne na práci učitele,“ říká Martin. 

Začal proto studentům ukazovat, jak má zpětná vazba vypadat, aby si z ní opravdu něco odnesl. „A taky jsem jim vysvětloval, že máme všichni odpovědnost. Tou mojí je, abych je něco naučil. Tou jejich zase, aby se to opravdu učili. A jak to uděláme, je na nás. Osnovy sice nezměníme, ale můžeme najít takový způsob výuky, který jim bude dávat smysl a bude jim k užitku,“ říká Konečný.