Umění rámu. Návštěva v poslední rodinné firmě, kde se řemeslo předává po generace  

Proč se vlastně obrazy rámují, když si drtivá většina nás laiků v galerii rámu nevšimne? 

Protože aniž bychom si to uvědomovali, rám našim očím a mysli vymezuje oblast, které máme věnovat svou soustředěnou pozornost, a odděluje ji od fádní zdi. Ostatně už na freskách nalezených v Pompejích jsou „obrazy“ oddělené od okolní stěny namalovaným rámem.

Kromě toho pochopitelně rám obraz chrání například před úhonou při stěhování nebo v případě děl vyvedených na papíře drží antireflexní sklo s UV filtrem (tak by to mělo být, i když v obyčejném rámařství vám na vaši litografii dají obyčejné sklo, pod nímž barvy časem vyblednou).

Ani ten nejlepší rám samozřejmě neudělá ze špatného obrazu okouzlující dílo – na druhé straně špatný, nebo spíš nevhodný rám každému obrazu ubere grády. Pochopitelně nemůže změnit, jak obraz vypadá, ale změní to, jak působí na diváka. A my to cítíme, byť jen podvědomě, protože si přece říkáme, že koukáme na obraz, a ne na rám.

Správný rám prokazuje obrazu stejnou službu, jakou dává elegantní dámě vhodný účes a make-up: pomáhá obrazu vyniknout, ale nepoutá pozornost na sebe. Jak řekl v nedávném interview v časopise o umění Apollo hlavní rámař londýnské National Gallery Peter Schade: „Často je nejvhodnější rám ten neviditelný.“

Je to paradox – rámařství je umělecké řemeslo a jeho smyslem je produkovat esteticky dokonalé dílo, ale když se to opravdu povede, výsledek většinou nepostřehneme.

Sběratel

„Spoustu obrazů jsem koupil jen kvůli rámům,“ usmívá se významný sběratel Jan Bejšovec. 

A hned mi ukazuje rám, který si přinesl z jedné aukční síně: „Měli v něm nějakou grafiku, kterou nabízeli za vyvolávací cenu třináct set korun a neprodala se. Tak jsem jim řekl, ať si grafiku nechají a za rám že jim dám tisícovku. Skvěle se mi bude hodit k obrazu, který podle mě není zarámovaný ideálně.“