Kulakova dcera. 30 milicionářů s puškami je vyhnalo z domova, denně viděla, jak rodný statek chátrá

Vyrůstala na statku ve středočeské vsi Straky. „Tatínek a maminka použili své nové poznatky z rolnické školy. Nakoupili dobytek na Moravě, kde byl vyšlechtěn český strakatý skot, vystavěli drůbežárnu a zavedli kmenový chov slepic Leghorn. Maminka docilovala velice dobré líhnivosti.“ 

Tento zápis lze najít v rodinné kronice, kterou sepisoval Mariin o sedm let starší bratr František. „Měli jsme se moc rádi, každý den jsem na něj chodila čekat před školu,“ říká Marie o sourozenci, který byl vychováván jako budoucí hospodář. 

V posledních dnech války – Marii bylo necelých pět – zasáhlo nedalekou Mladou Boleslav sovětské bombardování, které mělo zabránit ústupu německých vojsk do amerického zajetí. Bomby padaly i ve Strakách a jedna zničila zmíněný chov drůbeže. Oprava si vyžádala mnoho úsilí a peněz.

O tři roky později už byli u vlády komunisté. „V červnu 1948 přiletěla na návštěvu z Ameriky otcova sestra, která se provdala za diplomata OSN. Přesvědčovala rodiče k emigraci, ale tatínek si nedokázal představit, že by opustil svůj statek,“ vyprávěla předloni Marie Koukalová školákům z pražských Modřan, kde nyní žije.

V době kolektivizace hospodařila rodina na třiceti hektarech. „Neustále se zvyšovaly povinné odvody, jež byly nastaveny tak, aby je zemědělci neměli možnost splnit,“ vzpomíná Marie, která jako osmiletá  komunikovala s úřady, protože otec onemocněl Bürgerovou chorobou, která znemožňuje pohyb, a maminka s bratrem se věnovali práci na poli. Výpomoc námezdních sil už byla zakázána.

„14. února 1952 přišlo třicet milicionářů s puškami na ramenou a obecní strážník předal tatínkovi oznámení o zavedení nuceného pachtu,“ popsal František den, kdy byla rodina vystěhována. „Směli jsme si vzít jen to, co se vešlo na korbu náklaďáku. A nevěděli jsme, kam nás vezou,“ vzpomíná Marie, které bylo dvanáct. 

Transport zamířil  na statek do Ostré u Lysé nad Labem, kde už byly soustředěny další „kulacké“ rodiny z nymburského okresu. Marie se druhý den vypravila zpět do rodného domu pro kočku, kterou tam v chaosu zapomněla. „Naštěstí seděla na zápraží, ale kolem našeho dobytka už se motali cizí lidi,“ vypráví. 

Emigrovat jsem nemohla

Statek v Ostré, kam byla rodina vystěhována, se stal součástí semenářského podniku Oseva. „Otec kvůli nemoci nemohl pracovat, maminka byla přidělena na pasení krav, bratra vyloučili ze zemědělské školy v Poděbradech a musel na vojnu,“ vylíčila Marie pro Paměť národa. 

V té době chodila do sedmé třídy v patnáct kilometrů vzdálených Čachovicích: „Denně jsem projížděla kolem rodného domu ve Strakách a viděla, jak tam všechno devastují.“

Učila se hrát na housle, ale na vysněnou hudební školu v Lysé nad Labem ji nepřijali. Otci úřady odebraly nemocenský příspěvek a po měnové reformě přišla rodina o zbytek úspor. 

Marie měla na vysvědčení samé jedničky a díky podpoře třídní učitelky se dostala na střední ekonomickou školu v Praze. Bydlela na internátě a uvažovala i o nabídce americké tety k emigraci. „Nemohla jsem ale odejít od rodičů, všechno pro ně bylo moc těžké,“ vzpomíná.

Zešedivět na uranu

Po maturitě v roce 1958 dostala umístěnku do administrativy v nymburské Jednotě, o dva roky později se seznámila s Vlastimilem Krejčím – o patnáct let starším mužem, který byl propuštěn z vězení na základě amnestie prezidenta Novotného. 

Jako člen nymburského oddílu vodních skautů se na sklonku války zapojil do odboje a poté vstoupil do národně-socialistické strany. Těsně před ukončením vysoké školy v říjnu 1949 se stal obětí agenta provokatéra. V zinscenovaném procesu byl odsouzen na doživotí, později mu trest snížili na pětadvacet let. Nejdéle byl vězněn v Příbrami, kde pracoval na těžbě uranu. Při práci se sbíječkou mu vibrace vyvolaly zánět trojklaného nervu, operaci čelisti musel podstoupit bez anestezie. „Zešedivěly mu vlasy a po zbytek života trpěl bolestmi hlavy,“ vypráví Marie. 

Jeho návrat z kriminálu úřady zaskočil: „Když si chtěl na národním výboru vyřídit doklady, úřednice začala koktat. Ukázalo se, že všechny Vlastimilovy dokumenty byly skartovány, protože s jeho návratem už nikdo nepočítal.“

V březnu 1961 se vzali, v prosinci se jim narodila dcera Nelly. Vlastimil pracoval jako kopáč studní, později v komunálních službách města Nymburk. V květnu 1969 dosáhl rehabilitace a byla mu přiznána náhrada ve výši 103 392 Kč. Zemřel v roce 1974 v necelých padesáti letech, Marie a její dcera se s nástupem normalizace opět ocitly na „blacklistu“. Nelly nebyla přijata na gymnázium, místo toho absolvovala hotelovou školu v Poděbradech. 

Marie se v roce 1982 podruhé provdala, za Josefa Koukala. Po pádu komunismu stát rodině vrátil zdevastovaný statek ve Strakách, jehož se ujal Mariin bratr František. V roce 2004 byla v Nymburce odhalena pamětní deska obětem politického procesu, v němž byl odsouzen i Vlastimil Krejčí. Jeho jméno dnes nese jedna z nymburských ulic. 

V rámci projektu zpracovali: Vendula Herelová, Julie Petřinová, Lada Pohanková, Eliška Strnadová a Jan Vaněk ze ZŠ Na Beránku v Praze 12 – Modřanech pod vedením Jaroslavy Vaňkové, koordinátorka Michaela Szkála. 

Pro Paměť národa zpracovali: Renáta Malá, František Štambera a Barbora Šťastná.