Režisér hledal drama, jenže já jsem militantně nekonfliktní, říká Mardoša z Tata Bojs

V podcastu Host Reportéra krčí Mardoša rameny: „Když o nás točil režisér Marek Najbrt celovečerní dokument, snažil se do něj dostat nějaké větší drama, ale marně. Já jsem bohužel pro něj snad až militantně nekonfliktní. S Bublajsem (tak Mardoša říká Milanu Caisovi) jsme za těch šestatřicet let v kapele občas měli na něco jiné názory, ale nebylo třeba, abychom se kvůli tomu hlasitěji hádali.“

Vztah Mardoši s Caisem je unikátní, což lze demonstrovat na faktu, že se před pár dny vrátili ze společné dovolené na Korsice.

Mardoša doma poslouchá hudbu při žehlení kapesníků, nemluví sprostě, nepije ani nekouří. „Asi tím trošku kazím image kapely, ostatní kluci si občas po koncertě večírek rádi udělají,“ směje se: „Ale okolí si zvyklo a nikdo mi moje chování nevyčítá.“

Sám se v rokenrolovém prostředí cítí dobře a posledních dvacet let ho Tata Bojs živí. „Ani nevím jak, ale z koníčku se tehdy stal kůň. Já si přitom dobře uvědomuju, že nejsem kdovíjaký muzikant, spíš bych se označil za aktivního fanouška hudby.“

Jedna část podcastu je právě o této Mardošově vášni – od návštěvy New Yorku v létě roku 1990 sbírá cédéčka, doma jich má pět tisíc, k tomu stovky vinylů. „K padesátinám mi dala žena úžasný dárek,“ popisuje, „mohl jsem strávit dva dny na největší evropské burze desek v holandském městě Den Bosch.“

Celovečerní dokument jménem „tata_bojs.doc“ vstoupil tento týden do kin a Mardoša má smíšené pocity: „Člověk se někdy ošívá, když pozoruje a poslouchá staršího sebe sama,“ vysvětluje. „Ale čtrnáctiletá dcera Františka řekla, že prý to má dobrej vajb, tak snad jo. Mám pocit, že se filmu povedlo zachytit energii a atmosféru okolo naší kapely.“