Češi zkoumají, proč měli písaři ve starém Egyptě opotřebované čelisti

Kdybychom ovládali cestování časem, kam byste se chtěla podívat – do Velkomoravské říše, nebo do starověkého Egypta?

Asi na Velkou Moravu, i když se jí věnuji už jen okrajově. Ale doufám, že se k ní zase vrátím.

Proč by volba padla právě na ni?

O životě ve starověkém Egyptě máme spoustu historických dokladů, existují papyrové záznamy, reliéfy. Když jsem začala jezdit do Egypta, fascinovalo mě, že tam jsou kostry tisíce let staré a k nim jsou často dochované informace o jméně, titulu, povolání… O Velké Moravě toho víme stále málo. Veškeré informace jsou z archeologických a antropologických objevů, písemné prameny schází. Bylo by zajímavé ocitnout se tam a vidět, jaké to tam skutečně bylo. Zodpovědělo by mi to víc otázek než výlet do starověkého Egypta.

Historie vás přitahovala odmala?

Ne, našla si mě náhodou. Na gymnáziu mě bavily všechny předměty a tápala jsem, kam směřovat. Táhlo mě to k psychologii, ale nedostala jsem se na ni, tak jsem zkusila odbornou biologii. Když jsme ve vyšším ročníku měli přednášky z osteologie, nauky o kostech, došlo mi, že to je to, co hledám. Tak jsem se dostala k antropologii a zkoumání lidských ostatků, začala jsem se specializovat na pohybovou zátěž.

Setkáváte se s tím, že lidé tápou, co jako antropoložka děláte?

Je to tak. Nejčastěji si nás pletou s archeology, to jim přijde nejblíž, ale stává se mi, že mě mají za paleontologa, to se jim snažím vysvětlit, že už je mimo. (smích) Opravdu se zabýváme jen lidskými ostatky.

Za mě má v sobě antropologie kus detektivní práce. Dostanete kostru a z jednotlivých poznatků skládáte komplexní obrázek o daném člověku. Je to tak?

Tuhle část práce mám nejraději. Na stůl vám položí kostru a vy se snažíte zjistit, co můžete – odhadujete věk, hledáte patologie, nemoci, zranění, stav chrupu… Pak třeba objevíte nezvyklou strukturu na kostře, je tam porozita (pórovitost – pozn. red.) či něco, co by mohlo ukazovat například na rakovinu nebo anémii. A bádáte dál, jestli najdete něco dalšího, co by ty jednotlivosti propojilo. Pak začíná druhá fáze, kdy máte posbírané informace a snažíte se je zasadit do celku. Je to jako skládání puzzle. Musíte hodně pracovat s literaturou, s dříve publikovanými výzkumy a někdy přijdou výjimečné okamžiky, kdy se ukáže, že jste objevila něco, co dosud popsané nebylo.

Je to adrenalin, když tohle nastane?

Dostaví se nadšení, očekávání. Při ohledávání máte pocit, že na dané kostře jsou běžné věci, ale najednou se objevuje víc a víc anomálií, a když je dáte dohromady, odkazují třeba na onemocnění, které s tou historickou etapou nebylo spojováno.

Mluvíme primárně o kostech. Nejsou ale pro antropology přínosnější informace, které se získají ze zubů?

Záleží, na co je výzkum cílen. Já se zabývám pohybovou zátěží, takže hodnotím především postkraniální skelet: lebka, kromě čelistního kloubu, tam nefiguruje. Všeobecně ale platí, že například zuby se dochovávají lépe než kosti. Ze zubů se dá také odhadnout stáří jedince, zjistit, jak se stravoval, a tak dál. Ve starověkém Egyptě je ale problém, že ačkoli se zuby i kosti dochovávají v poměrně dobrém stavu, například DNA se z ostatků ze Staré říše stále nepodařilo izolovat nebo je velice fragmentární.

Mor versus plíseň

Přečetla jsem si, že dříve bylo v Egyptě běžnou praxí, že se ostatky po výzkumu znovu pohřbívaly. Teď se však většinou uchovávají. Proč se ten postup změnil?

V Abúsíru, kde působí Český egyptologický ústav, se nachází rozsáhlá nekropole panovníků. Když se ale chcete dostat k samotným hrobkám, musíte vytěžit množství koster, které byly mezi hroby ukládány v pozdějších dobách. Ten kosterní materiál je anonymní, poškozený a je ho opravdu hodně. Proto když se ostatky prozkoumaly, nálezy zpracovaly a publikovaly, kostry se znovu pohřbily. Když jsem před patnácti lety začala jezdit do Egypta a dostala jsem ke zkoumání ostatky z Neferínpuovy hrobky, která byla v roce 2007 objevena nevykradená, přišly mi ohromně zajímavé.

V čem?

Byla to rodinná hrobka a já viděla potenciál, co by se mezi jednotlivými ostatky dalo zjistit. V roce 2012 přibyl velký objev pohřebního komplexu princezny Šeretnebtej a s Miroslavem Bártou jsme začali řešit, že by bylo skvělé mít prostor, kam ostatky uložit, aby na nich šel provádět sofistikovanější výzkum. V té době jsme si poprvé všimli extrémního zatížení krční páteře u některých koster a napadlo nás, že by to mohlo souviset s písařskou činností. To byl první podnět pro náš výzkum, na který ale potřebujete dostatek koster. Profesoru Bártovi a lidem z egyptologického ústavu se podařilo získat depozitní prostor a začali jsme kostry ukládat. Aktuálně máme 190 staroegyptských jedinců, které můžeme studovat.

Nesetkáváte se s názory, že do hrobů by se nemělo vstupovat? Že je to nehumánní?

Občas jsem s tím konfrontována, pár mým kolegům přišel e-mail s radami, jak bychom se měli v hrobech chovat, a dotazy, proč vůbec ve sbírkách Národního muzea máme ostatky lidí. Ale myslím, že většina lidí přijímá, že je to běžná vědecká praxe a není na tom nic neetického. Snažíme se vytěžit z koster maximum informací o tom, jak kdysi lidé žili, jakými nemocemi trpěli, jak ta populace vypadala. Častěji než na etické otázky ale narážím na obavy, že když vstupujeme do hrobek, nakazíme se hrozivou nemocí, jakou je třeba mor. Že to je faraonova pomsta. To je hloupost, reálnější je, že si odtamtud odneseme nějakou plíseň. (smích)

Gramotné procento

Letos v červnu vyšel v časopisu Scientific Reports váš článek, v němž jste prezentovali výsledky studie práce staroegyptských písařů, respektive jejích rizikových faktorů. Co vás na výsledcích nejvíc překvapilo? Co jste nečekala?

Extrémní opotřebení čelistního kloubu. Když jsem si v hlavě skládala hypotézy, očekávala jsem přetíženou krční páteř, postižená kolena, protože písaři dlouhodobě setrvávali v pokleku nebo v tureckém sedu. Čelistní kloub jsem do analýzy zařadila jen proto, abych měla klouby těla kompletní. Bylo velké překvapení, když se ukázalo, jak moc je i on zasažený.

Máte domněnku, proč je čelistní kloub tak moc opotřebovaný?

Máme dvě. Jedna souvisí s krční páteří a tu potvrzuje řada klinických studií. Když máte špatně postavený čelistní kloub, je vysoce pravděpodobné, že se vám dysbalance přenese na krční páteř – a naopak. Tělo je funkčně propojené. Druhá hypotéza vychází z předpokladu, že písaři žvýkali rákosová pera. To potřebujeme potvrdit tím, že uděláme detailní analýzu zubů. Jsme na začátku výzkumu, čekají nás další fáze.

Co přesně teď budete zjišťovat?

Zjištěné rozdíly na pohybovém aparátu musíme ověřit na dalších kostrách z egyptské Gízy, které jsou uloženy ve Vídni. Také budeme studovat právě zuby – jak jsou obroušené, u vybraných jedinců se také pokusíme izolovat DNA ze zubního kamene, což je nová metoda, neinvazivní. Kdyby se nám to povedlo, bylo by to úžasné. Kdyby ne, tak jsme to aspoň vyzkoušeli.

Jaký je rozdíl mezi badatelským zázemím, které máte v Egyptě, a tím v pražském Národním muzeu?

Obrovský. Když pracujeme s kostrami u nás v muzeu, můžeme dělat všechny analýzy, které nás napadnou, protože máme laboratoře s moderním vybavením, spolupracujeme se zahraničními kolegy. Egyptské laboratoře nejsou vybavené tak, jak bychom potřebovali. Bylo by skvělé dělat rentgeny, CT, protože na kostrách egyptské populace je hodně patologií a anomálií. Ale tam je to problém, v Egyptě jsme odkázaní primárně na klasické antropologické metody, to znamená, že kostru kontrolujete pohledem.

Předpokládám, že kdybyste patřičné zázemí měli, byli byste ve výzkumech o poznání dál.

Dám vám příklad. Věnuji se také výzkumu kosterních ostatků ze Súdánu, jde o období mezolitu a neolitu. Kostry máme k dispozici v Národním muzeu, máme mezinárodní tým vědců a probíhá jedna analýza za druhou s veškerým moderním laboratorním vybavením. Ten výzkum začal mnohem později než bádání v Egyptě, které funguje od šedesátých sedmdesátých let minulého století, a posun vpřed u súdánského výzkumu je nesrovnatelný. Máme mnohem víc dat.

Když se vrátíme k aktuálním poznatkům vašeho výzkumu. Co vlastně znamenalo být písař ve Staré říši?

Byla to vysoce postavená osoba. Tehdy umělo psát a číst jen jedno procento lidí, jejich gramotnost je řadila do elitního postavení. Například písař Nefer, jehož hrobka byla objevena v komplexu princezny Šeretnebtej, zastával tři ministerské posty. Někteří písaři se honosili přímo titulem „písař faraona“, byli s ním v každodenním úzkém kontaktu.

Problém nejsou úvazky, ale peníze

Svoji vědeckou kariéru jste začínala na Velké Moravě. Jak jste se ocitla v Egyptě?

Já po něm netoužila, ale v životě mě to vždycky někam zavane. Otěhotněla moje kolegyně a požádala mě, jestli bych do Egypta nejela místo ní. Rok jsem ji odmítala, druhý už jsem vyjela – a nenadchlo mě to. Zpracovávala jsem zbytky ostatků z pohřbů, které se do hrobky přidávaly v průběhu let, byly hodně poškozené, anonymní, byla to ubíjející práce na několik let. Ale byla potřeba, takže jsem za rok jela zase, najednou se ke mně dostaly staroříšské ostatky a byla jsem lapená.

Jak se cítí člověk, když se ocitne v místech, kde před čtyřmi tisíci lety probíhala zásadní historická etapa dějin lidstva?

Když jsem do Egypta přijela poprvé, nejvíc mě fascinovala poušť. Překvapila mě blízkost tehdejších vesnic, měla jsem za to, že naleziště bude víc odříznuté. Ale ohromení tím, že jsem v jedné z kolébek civilizace, se nekonalo. Já se vždycky těším na kostry – a ty jsou všude stejné. (smích) Jsem fanynka i českých nalezišť, i u nás máme lokality, kde jsou kostry z neolitu. Je tedy pravda, že nad nimi nejsou pyramidy, tak tolik neohromí.

Čím to je, že česká egyptologická škola má takové renomé, za sebou tolik zásadních objevů?

Je to dané historickou kontinuitou. V době, kdy Egypt začal být populární a pořádaly se tam až divoké objevovací výpravy, v Československu založil českou egyptologickou školu František Lexa, vychoval skvělé žáky, jako byl Zdeněk Žába, a ti vychovali další a další generace egyptologů. Naši vědci byli v Egyptě od počátků hlavních objevů. Důležitým milníkem bylo, když se Miroslavu Vernerovi a týmu kolem egyptologického ústavu podařilo v sedmdesátých letech získat koncesi na velké území pyramid v Abúsíru. Ta koncese je výjimečná, svět nám ji závidí, pořád je tam co objevovat.

Na výzkumy do Egypta se jezdí na jaře a na podzim. Jak tam vypadá váš pracovní den?

Pracuje se šest dní v týdnu, ráno se začíná v sedm hodin a končí kolem druhé odpoledne. Později už je moc horko. Volný den je pátek, tak je to v Egyptě oficiální, a protože potřebujeme, aby u naší práce byli vždy přítomni egyptští inspektoři, musíme ho ctít i my. Po práci v terénu se přejíždí do vily, kterou máme pronajatou kousek od Sakkáry, a tam si každý přepisuje své poznámky, zaznamenává nové poznatky. Ono to pro laiky vypadá atraktivně, ale my u kostí trávíme tak deset procent času, zbytek je sezení u počítače.

Máte dvě dcery, devítiletou a tříletou. Jak se změní práce vědkyně, když se stane matkou?

Před porodem jsem odjížděla do Egypta na tři týdny, teď počítám, že to bude maximálně na týden. Déle by se mi stýskalo a je to nemožné i logisticky. Když jste pracující matka, sedíte na několika židlích, které se neustále viklají. Chcete zvládat dobře svoji práci a přitom se i věnovat dětem. Já jsem nikdy neměla touhu budovat si kariéru, že bych toužila po vedoucích funkcích. Moje práce mě baví a chci v ní být dobrá. Od chvíle, co jsem máma, se mi ale výrazně zmenšil čas, který práci mohu dát. Teď se mi například sešlo dost projektů a jsem v časovém stresu, protože velkou část dne věnuji rodině. Abych vše stíhala, pracuji hodně po nocích a to je úmorné.

Lepší se podpora vědkyň s malými dětmi?

Mám pocit, že to je pořád stejné. On není problém, že byste nemohla pracovat na zkrácený úvazek. U starší dcery jsem se do práce vracela v jejím půlroce, zaměstnavatel mi vyšel vstříc úvazkem na míru. Problém jsou peníze za zkrácené úvazky. Kdybych měla vyžít z polovičního úvazku z muzea, nevyjdeme. Další problém jsou školky pro děti mladší tří let. Nabízí se soukromá školka, ale to za školkovné dáte skoro všechno, co vyděláte. Chápu ženy, že je to moc nemotivuje, aby se do práce vracely.

Máte jako antropoložka nějaký pracovní sen?

Můj sen by bylo zvládat víc práce za méně času. Nejsem typ, co by si maloval budoucnost, stavěl si mety. Věci mi přicházejí samy, ať to byl Egypt, nebo Súdán. V Národním muzeu budu letos dvacet let – a kdo může říct, že po tolika letech ho jeho práce pořád baví? Takže bych nic neměnila a těším se na nové výzvy.