Navzdory Crohnově chorobě zdolala Everest i Pacifickou hřebenovku

Na co jste myslela, když jste stála na vrcholu Everestu? Cítila jste zadostiučinění za všechny útrapy, které jste před lety zažívala?

Když jsem stála na vrcholu, byla jsem zase malá holčička. Já se do Everestu zamilovala asi v pěti letech, když jsem o něm v televizi zahlédla dokument. V ten moment jsem začala snít o tom, že tam taky jednou vylezu. Nahoře byla tedy ta treperenda, která skákala radostí, protože se jí splnil veliký sen. Pro mě to byl obrovský zážitek, který bych za nic nevyměnila. Ale kromě radosti jsem samozřejmě myslela i na to, že těžší část, sestup dolů, mě teprve čeká.

Cestou dolů vás navíc postihla takzvaná sněžná slepota, což je akutní stav poškození rohovky UV zářením, který se projevuje mimo jiné prudkou bolestí očí. Jak náročné bylo v tomhle stavu sestupovat?

Neskutečně těžké, protože jsem přišla o to nejdůležitější, o zrak. Zpanikařila jsem, ale za pár chvil jsem se vydýchala, psychicky se srovnala a začala věřit, že to zvládnu. Bylo to fakt náročné, protože oči mě neskutečně bolely ještě několik dní. A ani teď nejsou ještě úplně v pořádku.

Co s tělem takhle extrémní zátěž udělá?

Na výstup jsem trénovala rok – a opravdu poctivě. Ale musím říct, že ještě dva měsíce po návratu jsem byla fyzicky vyčerpaná. Skoro dva měsíce jste v základním táboře, který je ve výšce 5 300 metrů. Už to je pro tělo obrovský zápřah. Navíc chodíte kvůli aklimatizaci rotace třeba do výšky 7,2 tisíce metrů. Snažíte se sice dobře jíst a dobře spát, ale úplně to nejde. K tomu můžou přijít zdravotní potíže a vy v takové výšce regenerujete opravdu pomalu. Mě trápily bolesti hlavy a zánět močového měchýře.

Bylo ve hře i to, že byste kvůli tomu výstup „odpískala“?

Hodně jsem to řešila s doktory v základním táboře. Měla jsem strach, jestli bolesti hlavy nejsou projevem výškové nemoci. Nechtěla jsem ohrozit sebe ani svého šerpu Dorzeho, se kterým jsem se během dvou výstupů na Lobuche Peak (6 119 m n. m.) a Island Peak (6 189 m n.m.) hodně skamarádila. Je úžasný a během celé expedice mi hrozně pomohl. Nakonec jsme ale dospěli k tomu, že jsou to spíš těžší migrény.

Nad ledopádem

Během jedné z rotací jste spolu se šerpy zachránili kanadského horolezce, dostali jste ho z druhého výškového do základního tábora. Počítám, že takový zážitek rozhodnutí jít nahoru taky může nahlodat…

Je děsivé, když vidíte, co výšková nemoc dokáže. Jak je ten člověk „vyšťavený“ a co výška s tělem může udělat. Takže jsem s tím hodně bojovala. Ale nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Navíc až do druhého výškového tábora pro vás může v případě nouze přiletět helikoptéra. Když tam ale měl tenhle kluk potíže, kvůli špatné viditelnosti to nešlo. A on tam už déle zůstávat nemohl.

Jak samotná záchrana probíhala?

Já si nemůžu a ani nechci dávat zásluhy, bez kluků šerpů bych nezmohla nic. Já se ho snažila jen psychicky podpořit. Opakovala jsem mu, že jsme tam s ním, že to spolu zvládneme a že ho tam nenecháme. Narvala jsem do něj všechny cukry, které jsem měla u sebe, aby zůstal při vědomí. Ale sama jsem měla hrozný strach. Šli jsme s ním přes ledopád Khumbu, což je velmi nebezpečná pasáž, která se leze po žebřících a pod vámi jsou obrovské průrvy. Byli jsme spolu navázaní na laně a já se strašně bála. Kdokoliv, i já, mohl udělat ten špatný krok a ostatní stáhnout dolů. Celé to trvalo několik hodin. Když jsem přišla dolů, úplně jsem se rozklepala, protože to na mě celé dolehlo.

Jak časté takové záchranné akce na Everestu jsou?

Takové věci se dějí a není to nic příjemného. Když víte, že člověku, který den předtím vystoupil na vrchol, se cestou dolů něco stalo a teď ho táhnou dolů, je na to psychiku nápor. Na druhou stranu mě překvapilo, jak se všichni snaží pomoct. Asi každý slyšel příběhy z Everestu o tom, jak se lidi v nouzi nechávají bez pomoci, jen se překročí. Bála jsem se, že to takhle bude opravdu fungovat. Viděla jsem ale spoustu neviditelných hrdinů, kteří někomu nezištně pomohli. Zavolali pomoc, dali někomu něco z lékárničky, ale třeba i kyslík, což je opravdu nedostatkové zboží.

Čiré zoufalství

Překvapilo vás na Everestu ještě něco? Mám dojem, že kolem této hory panuje hodně předsudků…

Máte pravdu, že je to hodně kontroverzní hora. I já byla zvědavá, jaká bude, jak moc pravdivé jsou věci z internetu. A můžu říct, že za mě je nesmírně krásná. Co se týká front, tak velká kumulace lidí byla jen mezi třetím a čtvrtým výškovým táborem, kde jsou těžší pasáže jako Yellow Band, kterými projde opravdu jen jeden lezec. Pak už nic, je ale pravda, že ze čtvrtého tábora, kde jsem mimochodem zažila své nejtěžší chvíle v životě, jsme vycházeli jako poslední a nahoře jsme byli až druhý den ve 12 hodin. Jako poslední ten den.

Co byly ty nejtěžší chvíle, které jste zažila?

Během celého výstupu máte nějaký časový limit, během kterého byste měla daný úsek absolvovat. Když vám to namísto pěti hodin trvá deset, je to ukazatel, že něco není v pořádku a že asi nejste úplně v kondici. Já jsem cestu do „čtyřky“ měla zvládnout asi za deset hodin, měla jsem přijít ve čtyři odpoledne, ale přišla jsem o půl sedmé večer. Kvůli počasí jsme museli zůstat už jednu noc navíc ve „trojce“, takže jsme měli v plánu jít ještě tu noc na vrchol. A já, když jsem zjistila, že jsem přišla pozdě, jsem si sedla na kámen a rozbrečela se.

Kvůli tomu, co jste všechno přípravě obětovala?

Můj cíl byl samozřejmě návrat. Ale v té chvíli jsem zažívala čiré zoufalství. Protože jsem věděla, že ty roky příprav, to, co jsem v Nepálu zažila, těch 25 let snění, měly v minutě skončit. Seděla jsem tam, úplně „vyflusaná“, a brečela a brečela. Přitom to žádné neštěstí není, ty hory tam budou celý život a já se tam můžu vrátit, ale v ten moment jsem byla opravdu nešťastná.

Nakonec jste ale nahoru šla.

Když jsem řekla Dorzemu, svému šerpovi, že nelezu, rozbrečela jsem se ještě víc. On mi řekl, ať si jdu lehnout, odpočinu si a uvidíme. Asi za dvě hodiny jsem se zvedla, začala si balit věci a rozhodla se, že jdeme. Že to zkusíme. Že se třeba po 50 metrech otočíme, ale kdybychom to ani nezkusili, budu si to vyčítat. Psychicky a morálně jsem se naprosto srovnala. Kdyby ale Dorze řekl jediné slovo proti, okamžitě bych se otáčela. On měl poslední slovo a já ho plně respektovala.

Jak se vám šlo?

Docela dlouhou dobu jsem to zvládala. Ale šla jsem opravdu krok za krokem. A většinu času jsem se koukala jenom na svoje boty. (smích) Hodně sil mi sebral výstup na jižní vrchol a potom pasáž známá jako Hillaryho výšvih. A i když jsem měla přání vylézt nahoru bez kyslíku, nezvládla jsem to. Paradoxní ale bylo, že se mi s ním šlo ještě hůř. Měla jsem pocit, že se dusím, že si musím masku sundat, abych se mohla nadechnout. Zpětně jsme došli k tomu, že to asi mohla být klaustrofobie. Tohle jsem bohužel nezvládla.

Co s člověkem výstup na Everest udělá?

To, že jste na hranici mezi životem a smrtí, člověka zákonitě změní. Určitě si připadám klidnější a vyrovnanější, ale myslím, že to bude ještě dlouho doznívat. Každopádně vím, že když člověk bojuje, dokáže všechno. Není to vždycky lehké, ale když si za tím, co si přeje, jde, může se to splnit.

Vyvztekat se, vybrečet

Vy jste si svá přání začala plnit před osmi lety, v době, kdy vás trápily obrovské zdravotní potíže. Kdy a jak začaly?

Střeva jsou centrem všeho. Pokud nedodržujete životosprávu a neodpočíváte, začnou vám dávat znamení, která jsem já z nějakého důvodu nevnímala. Došlo to tak daleko, že jsem měla nepřetržitou střevní chřipku. Na záchod jsem musela i patnáctkrát denně. Když se mi začalo chtít, měla jsem třeba pět vteřin na to, abych to stihla na záchod. Stalo se mi i několik trapných situací a já byla ve stavu, že když jsem před sebou na ulici neviděla toaletu, nemohla jsem tam vůbec jít. Nemohla jsem do práce, nemohla jsem do školy, jen jsem seděla doma na záchodě. V 26 letech jsem přišla o všechno, co jsem si do té doby budovala.

Co vám pomohlo?

Moje hlava. Musela jsem se vybrečet, vyvztekat, musela jsem se „seřvat“, ať neblbnu, že neumírám, že to není věc, se kterou se nedá žít. V určité chvíli jsem si v té sebelítosti až libovala. Takže jsem se musela sebrat a říct si, že je načase něco s tím začít dělat.

Hned v roce 2016 jste došla do Santiaga, další rok jste se vypravila na Pacifickou hřebenovku: trasu dlouhou skoro 4 300 km, kterou ročně dokončí asi jen desetina lidí, kteří ji začali. Jak to s takovými zdravotními problémy jde?

Já už jsem v té době měla diagnostikované intolerance na nějaké potraviny a věděla jsem, co bych neměla jíst. Tady se ale některým věcem vyhnout nedalo, protože jsem na cestu potřebovala jídlo, které vydrží, má hodně kalorií a nebude úplně těžké. Těžko si tam budu dělat steak s brambory… Kvůli tomu se můj stav na začátku paradoxně ještě zhoršil. Zatímco ostatní ušli za den třicet kilometrů, já byla ráda za pět. Psychicky jsem zase byla dole. Všichni mě předbíhali, já si navíc uvědomovala, že nic neumím, ani rozdělat oheň. To jsem se všechno musela naučit.

Jak jste se s tím vypořádala?

Musela jsem začít poslouchat svoje tělo. Když mělo hlad, muselo jíst. Musela jsem začít odpočívat. To, že jsem začala mít pravidelný režim a byla v přírodě, pryč od všeho ruchu, mi začalo pomalinku pomáhat. Začala jsem si všímat a vážit maličkostí. Že jsem třeba ušla o dva kilometry za den víc. Že už tolik neběhám na záchod. Že jsem třeba někoho došla a můžu mu o tom všem říct. Že jsem viděla krásný západ sluníčka. Že jsem potkala někoho s podobným příběhem. Jeden hiker mi řekl, že si na hřebenovce každý nese svůj batoh trápení. A to trápení postupně odhazuje. To mi přišlo hodně pravdivé. I já odhazovala nepotřebné věci, kterých jsem si nesla spoustu. V divočině si opravdu vystačíte s málem. A jak jsem se těch věcí zbavovala, ulevovala jsem zádům, ale i hlavě. Tím, že člověk nic nemá, začne si vážit obyčejných věcí.

Celou hřebenovku absolvuje jen zlomek těch, kdo se na ni vypraví. Čím to, že vy jste to zvládla?

Nejtěžší je zvládnout to psychicky. Do fyzické kondice se dostanete, tělo si na denní porci kilometrů navykne, ztvrdnou nohy i ramena. Náročné je to hlavně psychicky, protože vám do cíle chybí pořád hrozně kilometrů. Pro mě byl v tomhle ohledu opravdu těžký poslední měsíc a hodně mi pomohli naši. Když jsem jim volala z civilizace, říkali mi, že to už nemůžu vzdát a musím dojít. Myslím, že je to podobné jako v životě. I normální život může být neskutečně těžký a vy stejně každé ráno musíte vstát a jít dál. A stejné to bylo tady.