Systém emisních kontrol nefunguje, je plný úplatků. Leckde projde i 99 procent aut

Bydlíte v Praze a máte děti. Obě tyto skutečnosti pro vás, předpokládám, byly impulzem, abyste se začal zajímat o kvalitu vzduchu v metropoli.

Víte, když chcete získat data o kvalitě ovzduší, často nejsou k dispozici, protože statické měřicí stanice jsou velmi drahé. Já a můj ostravský kamarád Nikola Carić jsme se ale před pár lety dověděli o organizaci jménem Sensor Community. Jde o neziskovku, která vznikla v roce 2015 ve Stuttgartu a která dělá amatérské měření částic pomocí podomácku sestavených „meteostanic“. Oba nás to tehdy oslovilo. V téhle amatérské síti, která sbírá různá meteorologická data, je dnes nějakých 12 tisíc nízkonákladových senzorů. Přičemž postavit si je může každý sám – a pak měřit ve vlastní ulici.

Co přístroj měří a s jakou přesností?

Použitelnost dat je samozřejmě diskutabilní. Když je vlhkost větší než 70 procent, měření není spolehlivé, vlhkost vzduchu se totiž tváří jako znečištění. Ale je to výborné pro vzdělávání. Je to meteostanice, která měří teplotu, tlak vzduchu, vlhkost a různé částice. S daty se pak dá pracovat třeba ve školách.

Co se týče oficiálních stanic pro měření kvality ovzduší, jejich počet příliš neroste. Proč?

Praha moc nechce stanice financovat, řeší se to v rámci Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). Když mluvím například s lidmi z Holešoviček (jeden z pražských spolků bojujících za kvalitu vzduchu v lokalitě, kterou prochází dopravní tepna – pozn. red.), říkají, že chtějí oficiální měřicí stanici už deset let. Žádného dlouhodobého měření se ale za tu dobu nedobrali. ČHMÚ maximálně přijede na dva tři dny s mobilní stanicí, většinou na nějaké svátky, když lidi nejsou ve městě… Podle mě se (úředníci) bojí, co zjistí. Ani o ten amatérský přístup není zájem, podle všech institucí se stav ovzduší v Praze neustále zlepšuje.

Což vy si ale nemyslíte.

Například z pohledu nanočástic jsme v Praze na extrémech. Nanočásticím se říká UFP, což je zkratka pro Ultrafine Particles, nebo také PM0,1. V tuto chvíli se měří větší PM2,5 a PM10, to jsou mikrometry. Například lidský vlas má 50 mikrometrů, částice PM10 se tedy do něj vejde pětkrát. Typicky jde o prach, pyl. Menší, PM2,5 už může proniknout do plicního sklípku a dál do krevního oběhu. UFP jsou v řádu nanometrů, uvolňují se při spalování fosilních paliv z motorů a lehce projdou přes všechny bariéry těla. Váže se na ně třeba rakovinotvorný benzo-alfa-pyren, organický uhlík a jiné látky, tak například vznikají alergie.

A co ty nejmenší částice, které jste zmínil, tedy UFP? Říkal jste, že Praha je „na extrémech“…

UFP se v Praze neměří, v Česku je jen pět stanic, ani jedna ve městě. Není to ještě ani v legislativě a o limitech se teprve jedná. Když jsme UFP v hlavním městě měřili přenosným přístrojem, třeba v Mezibranské ulici (v centru města, u Národního muzea – pozn. red.) jsme naměřili průměrně 150 tisíc částic na centimetr krychlový za hodinu. Přičemž maximum bylo i 313 tisíc. Podle doporučení Světové zdravotnické organizace by to ale mělo být tak 20 tisíc.

Projde i 99 procent aut

Proč je podle vás situace tak špatná?

Je to stavem vozového parku. Když máte auto bez filtru pevných částic a šlápnete na plyn, tak to všechno vyletí ven. Systém emisních kontrol je nefunkční, běžně se v něm uplácí, aby auta prošla technickou. Když policie spolu s Centrem služeb pro silniční dopravu měřily v Plzeňském kraji, 50 procent aut neprošlo. Podle oficiálních statistik STK ale „technickou“ nedostane jen dvě až pět procent aut. V Německu je to až dvacet procent – a to tam ještě mají mladší vozový park.

Děje se to, co popisujete, napříč celou republikou?

Jsou dobré stanice, které to dělají poctivě, ale z dat můžete přesně vidět, kde projdete. V Praze je třeba pět až šest stanic, na kterých uspěje 99 procent aut. To jsou data z ministerstva dopravy. Existují už i data, podle nichž se můžete dobrat až k práci jednoho konkrétního technika – a zjistíte, že jsou borci, kteří dělají 16 aut denně. Což ale vůbec časově nevychází! Některé stanice taky podle dat měří autobusy a kamiony, které se tam ani nevejdou. A tak dál, je to moloch, ruka ruku myje. Velice činná je v tom společnost Dekra, která poskytuje služby v oblasti kontroly vozidel. Uděluje akreditace, školí techniky, zároveň to celé provozují – a ještě kontrolují.