Přes týden obléká maskáče, v neděli talár. Vojenský kaplan Dan Petříček

Do armády jste vstupoval v osmatřiceti, tedy ve věku, kdy už člověk bývá v zaměstnání dost ukotvený a začíná mít rád své pohodlí. Co vás přimělo k tak radikálnímu kroku?

Po šesti letech činnosti faráře v Kyjově jsem začal pociťovat lehkou krizi a potřebu změny. Proto když mi v pětatřiceti nabídli, zda bych nechtěl být vojenským kaplanem, začal jsem o tom docela vážně uvažovat. Trvalo mi však tři roky, než jsem se k tomu z různých osobních a rodinných důvodů dopracoval.

Proč tak dlouho?

S pěti dioptriemi jsem špatně viděl na dálku a nosil brýle, kvůli čemuž jsem napoprvé neprošel přijímacím řízením. Jako farář jsem musel splnit stejné podmínky jako jakýkoliv jiný voják – nejen mít dobrý zdravotní stav, ale obstát i ve fyzických testech. Po operaci očí už mě ale přijali.

Zmiňujete fyzické testy. Znamená to, že jste byl farářem, který jde z kostela do posilovny?

Asi dva roky před přijímacími testy jsem začal běhat, což mě baví. Do posilovny chodím nerad, neumím kliky, ale nemám problém se někde pověsit a dělat shyby. K přípravě to stačilo.

A stačilo to i během tříměsíčního výcviku, kterým musí projít každý nový voják?

Výcvik pro mě byl náročný spíš psychicky než fyzicky. Z pozice usazeného pana faráře s určitým postavením jsem se najednou stal vojínem, který musí poslouchat a dělat, co mu přikážou, i když mu to v danou chvíli třeba nedává smysl. Najednou po vás někdo řve, že máte špatně vyčištěné boty a nesete špatně samopal. A vy ten dril musíte skousnout a začít myslet jinak. Výcvik se tehdy konal od pondělí do čtvrtka, od pátku do neděle jsme mohli jezdit domů, což pro mě bylo výhodné, protože dcerám bylo 14, 11 a jeden rok.

Kdyby nabídka z armády nepřišla, místo faráře byste opustil?

Nechtěl jsem profesi duchovního úplně opustit, nicméně možnost dělat ji v úplně jiném prostředí mě nadchla. Faktorů se sešlo víc – chtěl jsem zažít dobrodružství, možná si i naplnit klukovský sen a něco si dokázat. A roli hrálo i finanční ohodnocení.

Tam, kde jsou lidé

Čím služba v armádě obohatila vaše duchovní působení a naopak?

Přestože se jako duchovní setkáváte s lidmi z různých společenských vrstev, malý evangelický sbor je pořád trochu uzavřená bublina, velká rodina. Armáda můj pohled na lidi rozšířila, dostal jsem díky ní příležitost setkávat se i s těmi, kdo buď vůbec nevěří, anebo věří v něco, ale nevnímají svět skrze Boha a Bibli, ale hlavně skrze své problémy, starosti, dětství. Díky zahraniční misi (v Afghánistánu – pozn. red.) jsem si také uvědomil, jak je život křehký.

V jakém smyslu?

Je to jen okamžik, kdy umřete. Vědomí jedinečnosti života si přináším z farářské práce, ale armáda ho ještě umocnila. Můžete se připravovat, na cokoli chcete, ale když ten okamžik přijde, nic s tím neuděláte. Sloužil jsem nesčetně pohřbů a viděl mnoho těl, včetně těl svých rodičů. Sice nemám tak intenzivní zkušenost se smrtí jako lékaři, ale potkávám se s ní – a ovlivnila mě.