Dotace a politika. Proč vláda předstírá úspory a opozice (si) chce dál platit

Třicet miliard, čtyřicet šest miliard nebo osmdesát čtyři miliard. Takové sumy létaly vzduchem, když se mluvilo o škrtání dotací ve státním rozpočtu pro letošní rok. Nakonec vláda tvrdila, že zruší dotace právě za osmdesát čtyři miliard korun. Realita byla ovšem poněkud jiná. Podstatná část z té sumy nepředstavovala škrty v dotacích, ale spíše účetní úpravy. Započítalo se tam například i převedení poplatků za obnovitelné zdroje zpět na bedra občanů a firem, připomínají autoři podcastové série magazínu Reportér Dotační republika. V prvním dílu s podtitulem „Dotace a politika“ rozebírají vztah současné vlády a opozice k nejrůznějším dotačním titulům.

Proč chtějí vládní strany v čele s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou z ODS tolik ukazovat, jak na dotacích šetří? „Obecný dojem ve veřejnosti je, že jsou dotace zlodějina a hodně se na nich krade. Druhým důvodem pak může být, že peněz začalo ubývat a bylo třeba hledat, jak uspořit. Nepopulární dotace se pak logicky nabízely,“ říká Jiří Štický. Pro ODS jsou dotace lákavým terčem i proto, že jejím hlavním soupeřem je „dotační král“ Andrej Babiš. O jeho čerpání se bude detailně mluvit v jednom z dalších dílů podcastové minisérie.

„Pamatuji si, jak naproti mně seděl při rozhovoru před posledními volbami předseda ODS Petr Fiala a říkal, že nebude problém vyškrtat na dotacích osmdesát až sto miliard ročně. Tvářil se, jako kdyby už měl v kapse seznam všeho, co zruší,“ vzpomíná Robert Čásenský.

Realita se ovšem ukázala jako komplikovanější.

V řadě případů totiž dotace de facto suplují část služeb, které by měl jinak stát poskytovat ve své režii. Dobrou ukázkou mohou být dotace vyplácené neziskovým organizacím poskytujícím sociální služby. Ty svou činností suplují mezery v sociálních službách státu, oficiálně jsou ovšem tyto výdaje dotacemi nikoli například personálními náklady státu v příslušné oblasti.

Dalším problémem při plánovaném škrtání může být, že na straně státu chybí systematická kontrola čerpání a zejména efektivity dotací. Tím pádem lze také hůře posuzovat, které dotace by mohly být zbytné.

Čerpat, nekontrolovat

„Dotace bývají v Česku často vnímány jako mana nebeská, která na nás padá a byl by hřích jí nevyužít,“ říká Jiří Štický. Tento efekt je ještě silnější u takzvaných „evropských“ dotací, tedy peněz, které přicházejí přes různé evropské programy. V těchto případech jako by se uplatňovala novodobá parafráze na někdejší socialistické rčení – „kdo nebere, okrádá rodinu“.

Ovšem ani u národních dotací zpětné vyhodnocování jejich efektivity příliš neprobíhá. Hlavní pozornost se věnuje tomu, zda „je vyčerpáno“, reálný přínos se u dotací nezkoumá, nebo jej případně zkoumá s velkým časovým odstupem Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Ten pak v řadě případů poukazuje na chyby, případně konstatuje, že dotační tituly nenaplnily svůj účel.

Stát se podle autorů podcastové série Dotační republika chová k penězům vyplaceným na dotacích velmi odtažitě. Pokud nejde o vyslovené podvody, jen velmi zřídka vymáhá vrácení peněz v případě, že nebyly naplněny podmínky dotace.

Dva zářezy Karla Havlíčka

Podobný příběh má za sebou i jeden z nejvýznamnějších představitelů současné opozice, místopředseda hnutí ANO a někdejší ministr dopravy i průmyslu a obchodu Karel Havlíček.

Ten má s dotacemi bohaté zkušenosti. Jednak si kolem sdružení Nanoprogress před lety vytvořil celé „dotační kolečko“, kdy se peníze přelévaly mezi skupinou spřízněných firem.

A byl také u příběhu dotace pro firmu Technistone. Dokonce dvakrát. Poprvé, když firma o dotaci žádala, podle následných rozsudků neoprávněně a s vědomým uváděním nepravdivých údajů. Podruhé, když se ministerstvo průmyslu nepřihlásilo o vrácení takto vyplacených peněz.

Technistone požádal o dotaci padesát milionů v roce 2008. Podle pravidel nesměl mít žádné nesplacené závazky vůči státu. Firma však dlužila na zdravotním pojištění, což v žádosti o dotaci neuvedla. Havlíček byl tehdy členem představenstva a zastupoval zájmy hlavního akcionáře Technistonu, skupiny Sindat. Přímo pod dotací podepsán není, proto nebyl na rozdíl od dalších dvou mužů z vedení Technistone obviněn, obžalován a odsouzen. „S určitou nadsázkou by se dalo říct, že držel v ruce pero, ale přímo nepodepisoval,“ říká v podcastu Jiří Štický, který letos v lednu tento případ na stránkách magazínu Reportér zevrubně popsal.

Příběh se uzavřel ve chvíli, kdy stanuli dva někdejší manažeři královéhradecké společnosti Technistone opakovaně před soudy různých stupňů. Od Nejvyššího soudu si nakonec odnesli potvrzení odsouzení a podmínečných trestů. Peníze však státu vracet nemusejí, protože u příslušného jednání chyběl zástupce ministerstva průmyslu a obchodu. To tehdy vedl právě někdejší člen představenstva Technistone a známý obou odsouzených Karel Havlíček.

Na jeho případu je vidět, jak úzce mohou dotace souviset s politikou – a to nejen v obecné rovině, ale i ve vztahu velmi osobním.

O tom všem a také o šíři dotačních titulů, celkovém objemu vyplácených peněz a dalších souvislostech si můžete poslechnout ve zhruba pětadvaceti minutách prvního dílu podcastové minisérie Dotační republika.

Projekt Dotační republika podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNŽ).