Herecké návraty Terezy Brodské: V životě potřebuji řád a disciplínu
31. srpna 2024
Návrat do seriálu Ulice mi dal nový vítr do plachet, říká Tereza Brodská. Postavu Báry Jordánové znovu hraje po čtrnácti letech. Nevrátila se ale jen na Novu: po dlouhé odmlce opět vstoupila i na jeviště. Ač je jednou z nejpopulárnějších českých hereček, sama o sobě tak neuvažuje, na první místo staví rodinu. V rozhovoru vypráví, jak se v životě naučila zpomalit nebo jak se snaží vystupovat ze své komfortní zóny.
A víte, že já se za herce, respektive herečku ani moc nepovažuji? Už jen proto, že se bojím lidí, mám trochu sociální fobii, která je horší a horší. Nicméně teď jsem hrála na letní scéně v pražském Ungeltu, což bylo příjemné.
Prázdniny nevyužívám k cestovaní, to si vždycky nechávám až přes rok.
Pořád na sever. U Severního moře je takový malý ostrov, tam jsem nejšťastnější. I v létě tam musíte mít péřovku, nebo aspoň větrovku. Poprchává tam, hodně fouká. Jdu po pláži nebo travnatými dunami několik kilometrů se svým psem Konrádem – a nikde nikdo. To je fantastické. Při odlivu si tam můžete nasbírat večeři z toho, co moře vydá, jsou to často neuvěřitelné věci. Naopak města moc ráda nemám, snažím se jejich ruchu vyhýbat.
K divadlu jsem se vrátila po dvaadvaceti letech. Možná i díky svému muži (fotografovi Herbertu Slavíkovi – pozn. red.). On pořád říkal: dělej divadlo, divadlo je základ, kvalita. A já si říkala, že má možná pravdu. Navíc jsem chtěla vystoupit ze své komfortní zóny. A taky zjistit, jestli jsem ve věku před šedesátkou ještě schopná naučit se skoro 120 minut textu. Protože celou inscenaci Nadechnout se života jsme s Jitkou Smutnou na jevišti jen my dvě.
Zkusila. A vím, že toho jsem schopná, nezapomněla jsem to. Takže dobrý. Ale já mám s divadlem obecně nějaký problém. Nejsem ani člověk, který by do něj chodil jako divák.
Nevím, kde je zakopaný pes. Ne že bych divadlo nějak dehonestovala, to chraň Bůh, divadlo je úžasná věc! Ale já mu asi nikdy nepřišla na chuť. Trochu mi na něm vadí ta přímá konfrontace s divákem. Což je samozřejmě absurdní, většina herců má divadlo ráda právě pro tu přímou konfrontaci.
Těžko. Ale je to další úkol, který jsem si dala, další vystoupení z komfortní zóny. Vzhledem k tomu, že mám ráda výzvy, tak to tak i beru.
Já scénáře většinou nečtu. Když mi nabídne práci režisér, kterého už znám, vím, že je určitou zárukou kvality. Pak si většinou scénář přečtu tak dva dny před natáčením, jsem trošku zděšená – a nakonec to dám. U Ungeltu to bylo podobně. Ungelt je pro mě záruka kvality při výběru divadelních her, udržují si opravdu vysokou úroveň. Takže jsem si říkala, že když tohle pro mě vybrali Milan Hajn a Pavel Ondruch, bude to dobrý. No a když jsem si to pak přečetla, jsem teda padla!
Textu je to šíleně, ale s tím problém nemám. Spíš je to velmi těžká hra.
Víte, já v životě potřebuji mít nějaký režim a disciplínu. Být šťastnou ženou v domácnosti je hezká věc, ale člověk taky musí pracovat. Což mě svým způsobem baví a naplňuje. Čili když přišla nabídka od Novy, ani jsem moc neváhala. Byla to zase nějaká výzva. Říkala jsem si, že ač se vracím do starého známého prostředí, paradoxně mi to může vehnat nový vítr do plachet. A to se taky stalo.
Jsem velmi racionální a pragmatický člověk, což v herecké profesi nebývá zvykem. Takže to asi tak moc neprožívám. Určitě to bylo milé, ale nijak zvlášť jsem se nedojímala.
A to ještě nezapomeňte, že u divadla máte skoro dva, někdy i dva a půl měsíce zkoušení každý den od rána do pozdního odpoledne. Ale je to práce jako každá jiná, nedělejme z toho zase nějakou vědu.
Je na profesionálnější úrovni. Vyjít s „daily soapem“, tedy nekonečným seriálem, není až takové umění. Naopak velké umění je to udržet. A myslím, že to se Nově u Ulice daří, podle čísel sledovanosti navíc sakra dobře. Když jsme začínali, byl jeden štáb, bylo to náročné. Teď už jsou štáby dva a pro herce, kteří to nikdy nedělali, to bezesporu musí být šok. Na den máte třeba pětadvacet stránek textu, točíte několik dní za sebou. Mě to ale baví a svým způsobem mám ten adrenalin ráda.
Podle mě je dobře napsaná. Za Ulicí je neuvěřitelně obrovský tým lidí. Točila jsem i jiné seriály na jiných televizích, a když to porovnám, tady to píše velký tým scenáristů, je tam tým dramaturgů a lidí, co píšou dialogy. Všichni jsou velcí profesionálové. Nemluvě o kameramanech, režisérech, kostymérkách, maskérkách, rekvizitářích, zvukařích a dalších… Jak dobře je děj napsaný, hraje velkou roli. Už když Ulice začínala, vznikl slogan v tom smyslu, že Ulice je o lidech jako vy. A diváci se s tím ztotožňují, žijí s tím, někteří na seriálu dokonce vyrostli. Myslím, že je i dobrá myšlenka producentů vrátit do něj lidi, kteří Ulici rozjížděli. Pro diváky to může být zajímavý refresh.
Jde to. Mozek je sval, čím víc ho používáte, tím jednodušeji se učíte. Naštěstí já jsem s tím nikdy neměla problémy.
Ne. Já se ráda nechávám překvapit, neupínám se k přáním a nemám nic vysněného. Jsem člověk, který nemá velká očekávání, a proto je ve většině případů velmi šťastně překvapený.
Myslím, že určitě jsou. Ale samozřejmě je jasné, že sehnat peníze stojí nějaký čas a energii. Musíte přesvědčit lidi, aby peníze dali zrovna vaší nadaci. Téměř nikdo vám jen tak nezavolá, jestli nechcete peníze. I když teď se mi to třeba stalo s jednou brněnskou firmou.
Víte, nemám na to tolik času. Ráda je podpořím a udělám, co je v mých možnostech, ale mám malou vnučku, manžela, syna, snachu, maminku, tchána a tchyni a taky Konráda. Jsem taková pečovatelka, která potřebuje mít své blízké kolem sebe. Do toho dělám divadlo a seriál… Zkrátka když mě někdo osloví, ráda pomůžu, ale nemám prostor se tomu už víc věnovat. Za chvíli mi taky bude šedesát a zjistila jsem, že nějaké organizační věci, které jsem zvládala za dva dny, si teď musím rozprostřít třeba do pěti dnů. Člověku ubývají síly. Vždycky jsem bývala takový rychlík, hektická ve všem. Ale za poslední roky jsem se naučila zpomalit.
Třeba když jedu autem na delší vzdálenost. Dříve jsem vždycky sedla za volant a užuž chtěla být na daném místě. Teď už dělám třeba to, že zastavím u pole, vypnu motor a jdu se do toho pole projít. Je to strašně hezké.
Člověk má všechno tohle ve svých vlastních rukou. Zažívá drobnosti, hezké maličkosti. Kochá se nějakým broučkem v poli s kukuřicí a najednou mu to evokuje vzpomínky na dětství. Cesta je pak najednou taková radostná. Už jsem se naučila se tolik nehonit.
Určitě. Myslím, že kdybychom si my dvě takhle povídaly s někým, komu je pětadvacet, nebude nás vůbec chápat, díval by se na nás jako na zjevení.
Je pro mě hrozně důležité, když jsem s rodinou. A taky potřebuji vyjíždět za hranice téhle země a získávat odstup od všech těch problémů tady. Takový nadhled.
Jedna z nejpopulárnějších českých hereček, držitelka dvou Českých lvů. Dlouhá léta hrávala v divadle, například Na zábradlí nebo v Činoherním klubu, nyní se po letech na divadelní prkna vrátila, konkrétně do divadla Ungelt. Diváci ji také znají ze seriálů Vlak dětství a naděje nebo Ulice, nedávno si zahrála v úspěšném seriálu České televize Smysl pro tumor. Nyní se po 14 letech vrací na Novu, právě do seriálu Ulice. Brodská je vdaná za známého fotografa Herberta Slavíka, mají spolu dospělého syna Samuela.
Třeba kvalita potravin, ta mě naštvává každý den. Od toho se odvíjí řada dalších věcí. Vadí mi, že se smiřujeme s nekvalitním přístupem, nekvalitními věcmi, s populismem, postupně i se lží. S nepořádkem. Pořád se stává, že přijedete na polikliniku, kde se čas zastavil před třiceti lety. Špinavé chodby, odchlíplá lina… Tohle všechno mi vadí.
Nevím, možná je to nějaká pohodlnost. Nebo zvyk. Vlastně zvyk rovná se pohodlnost – a naopak.
Podpořte Reportér sdílením článku
Nejvíc jí baví rozhovory se zajímavými lidmi.