… a otevřená kuchyně je naše jeviště

Na smolná data zjevně v The Eatery nevěří. Pražský podnik otevíral v den padesátého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa – 21. srpna 2018.

Žádný tank však The Eatery nepřejel, byť o akci bez rizika rozhodně nešlo, a v prvních měsících po otevření těžce nestíhali; tuto krizi ovšem přežili, stejně jako koronavirové lockdowny, o čemž ještě bude řeč. A tak byla poslední lednový týden tři a půl roku po otevření na večerním menu třeba krémová polévka z pečeného česneku s brambory a krutony nebo místní stálice – vyhlášená koprovka s bramborami grenaille a vejcem. Či vyzrálý hovězí I-bone steak, s brokolicí, žampiony a brambory v sádle. Právě tuto kuchyni ocenil loni v listopadu mezinárodní ředitel průvodců Michelin Gwendal Poullennec. „Máme radost, že jsme našli další dvě restaurace, které si zasloužily být na našem seznamu pražských restaurací s oceněním Bib Gourmand,“ řekl s tím, že jednou z nich je právě The Eatery. „Jde o podniky, které v tomto městě nabízejí vysokou kvalitu za přijatelnou cenu a zároveň poctivou kuchyni s fantastickými chutěmi,“ citoval Poullennece časopis Forbes.

Ačkoli se šéfkuchař Pavel Býček Bibem nikterak přehnaně nechlubí, mít takovou známku v pouhých dvaatřiceti letech je slušná práce. I když on by určitě dodal, že nelze zapomenout ani na jeho kolegu, provozního a jednoho z dalších spolumajitelů Davida Pátka a samozřejmě na celý tým.

Budu vařit v zahraničí!

Šéfkuchař Pavel Býček je jedním z těch šťastných, kteří odmalička vědí, co chtějí v životě dělat – a současně jsou při sledování svého cíle patřičně urputní.

Narodil se v listopadu 1989, vyrůstal v Rožnově pod Radhoštěm a na střední školu chodil do nedalekého Frenštátu pod Radhoštěm, kde si vybral studijní obor kuchař. V jeho třídě ovšem byli dohromady jen tři, kteří se chtěli zvolenému gastronomickému oboru jednou skutečně věnovat, takže o hloubkovou praktickou výuku nebyl příliš zájem. Začal se proto účastnit kulinárních soutěží, ze kterých sbíral gastronomické medaile z různých disciplín, a zbývající volný čas trávil v Přerově, kde měl mámin přítel Luděk shodou náhod své vlastní kuchařské studio. Tam mohl Pavel trénovat různé kuchařské postupy a techniky. „Kvůli mámě jsem musel jít do maturitní třídy, což považuji za čtyři ztracené roky, ale věděl jsem, že hned jak odmaturuji, odjedu vařit do zahraničí,“ vzpomíná Pavel.