ANKETA: Jaké letní prázdniny v dětství a mládí pro vás byly zásadní?
11. srpna 2024
Reportér 08/24 · Číslo 12011. srpna 2024
Reportér 08/24 · Číslo 120Na srpnovou anketní otázku odpovídá ředitel Post Bellum, spisovatelka, horolezkyně a herec.
V létě 1990 jsme jeli autem na Západ a já se místo v bolševikem zničené zemi ocitl v barevném svobodném světě. Nezapomenutelné! A pak jsme na konci devadesátek s přáteli a mojí budoucí ženou Veronikou vyrazili stopem do Ruska. Nikdy jsem nedal úplatek, ale tam jsem platil kdejakému strejdovi v uniformě za nejabsurdnější věci. Třeba za vstup do lesa a výstup z něj… V kupé se bratřili, až do chvíle, kdy jste odmítli vypít lahev vodky. Ale víc jsme potkávali pohostinné a dobromyslné lidi. Putinovská propaganda je změnila.
V létě u babičky jsme měli s bratrancem zakázáno vstupovat do oplocené „zaháňky“ – takže jsme tam samozřejmě potají kopali s nadějí na zlatý poklad Aztéků. Podařilo se nám podkopat králíkárnu a ušáci opustili kotce. Poučení do života? 1) Jsou tvorové, kteří svobodu nijak neocení. 2) Aztékové si zlato do zaháněk neukrývají. 3) Když ze sebe pohotově vyklopím, že jsme viděli, jak tam někdo pohřbíval mrtvolu, místo rozčilování nad porušením zákazu sklidím obdiv nad svou fantazií. Nejlepší motivace stát se spisovatelkou krváků.
Léto 1989. Tři měsíce prázdnin za velkou louží. Neměla jsem tušení, proč prarodiče při loučení pláčou. Viděli jsme New York, Washington, D. C., projeli západní pobřeží. V září jsme se vrátili zpátky, dva měsíce nato jsme cinkali klíči. Až později jsem se dozvěděla, že měli rodiče v plánu v USA zůstat. Situace v Evropě se již ale měnila a místo emigrace jsme prožili úžasný road trip. Jsem na rodiče hrdá, za jejich odvahu, sílu a lásku. To díky nim jsem dospěla ke své mantře: „Ty nejhezčí věci v životě si musíme vybojovat sami.“
Dá se říct, že to tehdy byla moje první láska – nebo první vážná. Trávili jsme spolu celý srpen. Spolu jsme se smáli, a když přijeli dospělí, tak jsme se spolu i chovali slušně. Možná jsme spíš před nimi hráli, že jsme o něco víc děti, stejně jako jsme před sebou navzájem hráli, že jsme o něco víc dospělí. To léto jsem od ní dostal košem, taková krásná první bolístka. Svítilo sluníčko, hrála píseň Ain’t no sunshine od Billa Witherse a já byl šťastný a zároveň smutný. A vstupoval jsem do další fáze svého života a ani jsem to nevěděl.
Podpořte Reportér sdílením článku
Článek byl připraven redakčním týmem magazínu Reportér