Bláznivá Paříž aneb Velká olympijská reportáž. Česká zklamání, hrdinové s kordem a drama na Vespě

Moc se o tom neví, ale čeští olympionici mají taky svého kaplana, Oldřicha Chocholáče.

Toho pátečního večera, kdy šermíři bojovali o bronz, se Oldřich nacházel u Českého olympijského domu, kde bylo krásně, půltucet různých piv na čepu a velkoplošná obrazovka, ale nemohl jít dovnitř; neměl na to sílu, nechtěl se dívat.

„Prostě jsem jenom chodil po parku La Villette a pořád se modlil za to, aby klukům medaile vyšla. Představu o skóre jsem si dělal podle toho, jak se z domu vždycky zakřičelo, jenomže pak jsem zjistil, že je kousek odtud i dům francouzský, ze kterého se řve taky – a tak to bylo napětí do poslední chvíle. Do našeho domu jsem vstoupil až přesně ve chvíli, kdy to Kuba Jurka definitivně rozhodl.“

Neřízené střely

A po panu kaplanovi představím ještě nás: jsme taková pařížská dvojka bez kormidelníka, neřízené střely. Nikdo nám nedal žádné přesné zadání, takže jsme bloudili po sportovištích, zvládali i čtyři denně, někdy se nám z toho motala hlava.

Ale jindy to zas mělo smysl:  

Třeba s tím šermem, že jsme tam přišli, to byla jen šťastná náhoda.

Celý den jsme měli rezervovaný na judo, věřili jsme v medaili pro Lukáše Krpálka, ale mně se ráno stala hrozná věc. Všechny své pařížské postřehy si píšu do jednoho bloku, který jsem ráno nenašel v batohu – což mě vyděsilo.

Tohle ne! Vždyť já mám naprosto vymletý mozek, kdybych si měl vybavovat nějaké zážitky z paměti, uvidím jen divnou skvrnu! Napadlo mě, že jsme s Tomem strávili včerejší večer v hospodě kousek od naší půdní garsonky, kde jsem si při sledování finálových plavkyň možná poznamenal větu: „Některý sporty jsou mnohem lepší v televizi než v hale.“

Což si totiž doopravdy myslím, protože my jsme v nejmodernější plavecké hale, co stojí pod mrakodrapy ve čtvrti La Défense, byli – a viděli i tu Báru Seemanovou, kterak dokraulovala šestá, ale je to opravdu jako koukat na tečky na hladině.

Přitom jsou na plavání skoro nejdražší lístky, moc to nechápu, ale dobře.

Mně osobně se z těch desítek sportů nejlépe dívalo na

1. plážový volejbal,

2. naše šermíře,

3. a sedmičkové ragby.

No. A teď ten ztracený blok:

V hospodě ho nemají a je to celkem jisté, protože se jim plazím po podlaze, vytírám prach, hledám, kam zapadl, a nic.

Vracím se za Tomem do bytu, blok mám ještě jeden, náhradní, prázdný, a tak si začnu zapisovat do něj, ale on úplně prázdný není. Když si chci poznamenat, že jsem kokot, což je v mém případě frekventovaná myšlenka, na první stránce je obrázek od dcery se slovy MÁM TĚ RÁDA. A to si podle mě zaslouží i zmínku v reportáži – třeba tenhle den nebude tak zoufalý, jak se zdál.

Musíme na Krpálka, od nás ze Severního nádraží na Martovo pole, a Tom mi jen tak mimochodem říká, jestli si pamatuju, že jsme si pak v noci ještě tadyhle u halalistů (pěkné slovo, to tu nechám) dávali kebab.