Jak zmrzlinář pátral po chutích z dětství

Ve čtyřech letech byl s tátou na gastronomické výstavě Ex Plzeň, kde bez problémů na jeden zátah spořádal dvanáct kopečků zmrzliny – a jeden nanuk k tomu. „Dodneška si pamatuji, že mi ještě jeden kopeček spadl na zem,“ vzpomíná dnes šestapadesátiletý Darek Hrivňák na první moment, kdy se zamiloval do zmrzliny. Sice u něj tehdy nehrálo příliš roli, o jaký druh se jedná, v dětství jedl jakoukoli, ale když si mohl vybrat, vyhrávala vanilková, jahodová a vlastně všechny ovocné; tedy kromě jablkové a hruškové dřeně. Ty stály v jeho dětských zmrzlinových preferencích na posledním místě. Říká také, že od počátku vnímal, že nejlepší zmrzliny měli v cukrárnách, kde si je sami vyráběli.

Darek Hrivňák sice zmrzlinu miloval už jako kluk, ale tehdy ještě netušil, že s ní bude jednou také podnikat, že se stane vyhlášeným zmrzlinářem. „První nápad vyrábět zmrzlinu jsem dostal chvíli po revoluci, ale necítil jsem, že by už uzrála doba, tak jsem čekal na nějaký podnět. Ten přišel v podobě únavy z předchozí podnikatelské činnosti, kdy jsme s manželkou vytvářeli kancelářské interiéry na klíč,“ říká.

V roce 2006 tak začal o výrobě zmrzliny hledat informace. Na konci roku přednesl svůj nápad rodině. Jeho dvě tehdy malé děti – Alice a Darek mladší – byly nápadem nadšené: jaké dítě by nechtělo mít svoji vlastní zmrzlinárnu. Manželka byla plánem okouzlena o něco méně, ale nevetovala ho. „Tak proběhlo rodinné hlasování a bylo rozhodnuto,“ říká Darek Hrivňák, který prý zatím za celý svůj život nepotkal nikoho, kdo by měl ke zmrzlině podobně vášnivý vztah jako on.

Od rozhodnutí až k uskutečnění „zmrzlinářského snu“ to trvalo přibližně rok a půl. „Musíte vybrat stroje a techniku, následně dodavatele. To samé se týká surovin. Hledáte smysluplné prostory pro výrobu a prodej, studujete recepty a mezitím děláte stávající práci,“ popisuje Darek období příprav na nový podnikatelský směr, o kterém měl v hlavě jasnou vizi, pouze tápal, jak ho přetvořit do reality. Pomáhala mu přitom, jak říká, jeho „skvělá“ chuťová paměť. „Pamatuji si zcela přesně, jaké chutě jsem miloval v dětství. A po těch jsem se rozhodl pátrat – po chutích, které mi tehdy doslova stahovaly ponožky,“ usmívá se zmrzlinář. K tomu se inspiroval starými recepty. „Chtěl jsem vědět, jak chutnala zmrzlina třeba za první republiky,“ říká.

Není to jen tak

Ačkoli se tehdy Darek Hrivňák – obrazně řečeno – ponořil do zmrzliny (a je v ní ponořený dodnes), s manželkou dále pracovali na dvou projektech: stále podnikali i v oblasti zařizování kanceláří. Hodlali tak činit minimálně do doby, než se výroba zmrzliny stane natolik ekonomicky soběstačnou, že budou moci původní profesi zcela opustit: nevěděli totiž, kolik lidí bude mít o jejich domácí zmrzlinu zájem. A pak zde byl další důvod, proč hned neopustit předchozí zajetý byznys – bylo potřeba mít finanční prostředky na vybavení. To totiž chtěli pořídit v maximálně možné kvalitě, čemuž ovšem většinou odpovídá i vysoká cena.