Trump 2.0. Splní své hrozby, zastaví pomoc Ukrajině, nebo je to jen show pro publikum?

Vypadalo to, že Donald Trump zůstane americkým prezidentem navždy, anebo jím nebude už nikdy. Byl 6. leden 2021 a pochodoval jsem s davem tvrdého jádra jeho příznivců směrem ke Kapitolu ve Washingtonu, DC. Mnozí si vzali volno z práce a z velkých dálek dorazili do hlavního města USA „bránit vlast a demokracii“. „Zastavte krádež! Ještě čtyři roky! Pověste zrádce!“ volali na podporu Donalda Trumpa. Zcela mu propadli a důvěřovali jeho – úřady, přepočty i soudy vyvráceným – tvrzením, že mu bylo vítězství ve volbách 2020 ukradeno jakýmsi kolosálním volebním podvodem.

Dosluhující republikánský prezident se snažil zvrátit svou volební porážku mnoha způsoby. Završil je právě útok jeho stoupenců na sídlo zákonodárného sboru USA. Ten vedli příslušníci polovojenských a antisystémových skupin: mnozí z nich za to byli později odsouzeni. „Republikáni bývali před Trumpem stranou zásad. Trump ji teď plánuje zničit. A z druhé strany oni jsou v pozici ho dorazit. On je teď ten slabý a oni jsou silní. Ale čas tuhle dynamiku může změnit,“ říkal mi v bouřlivé době těsně po útoku na Kapitol bývalý demokratický kongresman a syn českých rodičů Robert Mrazek.

Na jeho slova o „času“ a „dynamice“ došlo. Trump o deset republikánských hlasů v Senátu unikl odsouzení při druhé ústavní žalobě. Kdyby jej za podnícení útoku jeho příznivců na Kapitol odsoudili, znamenalo by to pro něj i zákaz zastávat v budoucnu federální funkci. To se však nestalo a Trump dokázal tenhle dar využít.

Vrátil se silnější – minimálně v rámci republikánské strany, kterou si v letech po odchodu z Bílého domu již definitivně podmanil. Letos v červenci přežil pokus o atentát a potom na stranickém sjezdu po jasně vyhraných primárkách oficiálně získal prezidentskou nominaci. Republikáni se sjednotili za historicky prvním kandidátem na prezidenta, kterého porota shledala vinným v trestním případu. Trump se teď odvolává, respektive čeká na výši trestu v newyorské kauze nelegálního ovlivňování voleb 2016. Podle poroty tehdy falšoval finanční záznamy, aby zakryl platby pornoherečce za mlčenlivost ohledně aféry, kterou spolu dříve měli. V jiném, občanskoprávním případu se stal pro změnu soudně uznaným sexuálním násilníkem. Že by někdo po takových rozsudcích kandidoval na prezidenta, notabene za konzervativní republikánskou stranu, by se ještě relativně nedávno mohlo zdát jako fantasmagorie. Nyní však nejde vyloučit, že jsme necelý půlrok od Donalda Trumpa 2.0 v Bílém domě.

Platí to i přesto, že předvolební dynamiku zásadně změnila letošní neděle 21. července. Jednaosmdesátiletý prezident Joe Biden pod tlakem sponzorů a spolustraníků oznámil, že znovu už kandidovat nebude. Demokrati se tím zbavili břemene – hlavním tématem kampaně už najednou nejsou věk a uvadající mentální i fyzická kondice jejich kandidáta. Nadějněji pro ně začala koncem července vypadat i čísla z průzkumů nebo zápal, se kterým jejich příznivci posílají peníze na kampaň a hlásí se coby dobrovolníci. I přesto byl v půlce léta návrat Donalda Trumpa do Bílého domu stále velmi reálnou možností.

Trump, Ukrajina a NATO

Pro nás v Česku je samozřejmě nejpodstatnější, zda by Trump zastavil americké dodávky zbraní Ukrajině, která se brání agresi Kremlu, a zda by nějakým způsobem oslabil Severoatlantickou alianci.

Nutno uvést, že neexistuje žádný Trumpův výrok, v němž by jasně prohlásil, že zbrojní pomoc Kyjevu v případě svého zvolení zastaví. Byť jemu loajální republikánští zákonodárci schválení nové podpory dlouho zdržovali, a to i proti vůli těch republikánských členů Kongresu, kteří Ukrajině pomáhat chtějí. Zákon prošel až letos na jaře, když Trump v zákulisí přistoupil na to, že část pomoci bude mít povahu půjčky. Systém současných dodávek zbraní Trump soustavně kritizuje a neváhá se do Ukrajiny trefovat. V červnu sarkasticky poznamenal, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj je „možná největší obchodník ze všech politiků, kteří kdy žili“. „Vždy když přijede do naší země, odjede se 60 miliardami,“ řekl republikánský kandidát ohledně množství peněz amerických daňových poplatníků, které pomoc Ukrajině stojí.

Trump rovněž opakovaně řekl, že by válku na Ukrajině rychle ukončil, i když dosud nevysvětlil, jak přesně by toho dosáhl. Nevyloučil nicméně, že by to znamenalo, aby se Ukrajina vzdala části území. Koncem června přinesla agentura Reuters zprávu, že dva jeho klíčoví poradci mu předložili návrh, podle kterého by se americká pomoc zastavila, pokud by Ukrajina odmítla po jeho zvolení zahájit jednání s Ruskem.

Neblahým signálem pro Ukrajinu se stala v červenci zpráva, že si Donald Trump vybral coby kandidáta na viceprezidenta senátora za Ohio Jamese Davida Vance. Jeho postoje jsou totiž na rozdíl od Trumpových jasné. Vance řekl, že ho nezajímá, co se s Ukrajinou stane. Dodávky zbraní Ukrajině kritizuje opakovaně. A patřil ke zmíněným zákonodárcům, kteří půl roku úspěšně blokovali pokračování americké pomoci Kyjevu.

„Možná vás to překvapí, ale já jsem celkem optimista, co se týče Trumpova postoje k další podpoře Ukrajiny. Myslím si totiž, že jeho ego je pro něj tak důležité, že by si nepřál, aby Ukrajina prohrála v době, kdy bude prezidentem,“ řekl v Českém rozhlase po Trumpově vítězství v letošních republikánských primárkách Igor Lukeš, liberální profesor mezinárodních vztahů Bostonské univerzity.

Může tedy nastat situace, kdy Trump po návratu do úřadu prezidenta nakonec bude Ukrajinu podporovat?

Trumpem teď tolik kritizovanou americkou pomoc Kyjevu koneckonců z velké části tvoří peníze pro domácí zbrojní průmysl. A ten Trump v Bílém domě mohutně podporoval, přestože rétoricky na něj útočí. Když to sečteme s tím, že i pro druhé prezidentské období zůstává Trumpovou prioritou podpora velkých korporací obecně (například daňovým zvýhodněním nebo rušením regulací), může se stát, že se pomoc Ukrajině bude Trumpovi hodit. Jeho podnikatelským instinktům by se mohla zamlouvat například myšlenka dalších půjček Ukrajině, a to zaručených jejím nerostným bohatstvím. Pak by mohlo pomoci Ukrajině i přibýt, tvrdil letos pro NBC republikánský senátor Lindsey Graham.

Stále také platí, že část Trumpových příznivců není připravena jít na ruku Rusku a hodit Ukrajinu přes palubu – i když jich podle průzkumu výrazně ubývá, není jich zdaleka většina a není to pro ně hlavní téma. Putinovými odpůrci jsou hlavně ti, kdo pamatují studenou válku. A to přesto, že od svého kandidáta a ze svých informačních kanálů den co den slýchají, že tato pomoc mizí v soukromých kapsách, že prodlužuje válku, že se kvůli ní nedostává peněz na ochranu amerických hranic a podobně.

„Za Ukrajinu se o nedělích modlíme v našem kostele. A musíme ji dál podporovat. Co Putin dělá Ukrajině, to jsou válečné zločiny, bez pochyb. Nejde přece bombardovat nemocnice a domovy a říkat tomu válka.“

„Způsob, jakým Rusové zacházejí s civilisty, je neuvěřitelný. Nedovedu to pochopit. Takže jsem pro pomoc Ukrajině.“

„Putin je zlo a my stojíme za Ukrajinci. Je mi špatně z toho, kolik jich už umřelo. A kdyby Rusko zaútočilo na zemi NATO, jsem rozhodně pro, abychom dodrželi závazek a šli partnery bránit,“ říkali mi Trumpovi oddaní republikáni Ed, John a Brenda na jaře 2022, dva měsíce po začátku Putinova neúspěšného tažení na Kyjev.

Mimochodem – mluvil jsem s nimi tehdy na mítinku zmíněného Trumpova potenciálního viceprezidenta J. D. Vance, tehdy kandidáta do Senátu. Tento mladý konzervativec býval Trumpovým tvrdým kritikem, dokonce ho nazval americkým Hitlerem. Ovšem v posledních letech totálně otočil a teď zastává pozice někdy i radikálnější než sám Trump.

Evropo, jsi na řadě

Mezi Trumpovými největšími příznivci, v MAGA hnutí (podle iniciál hesla Make America Great Again, tedy Udělejme Ameriku znovu skvělou), lze snadno najít projevy sympatií vůči Rusku. Sám kandidát republikánské strany běžně uráží americké i zahraniční politiky i další lidi, ovšem o Putinovi od něj nic špatného nezaznělo.

Donald Trump také rád vypráví historku, jak ještě v prezidentské funkci jistému evropskému lídrovi řekl, že by před Ruskem nebránil členskou zemi NATO, která nedává dost peněz na svou obranu. „Ve skutečnosti bych je (Rusy) povzbudil, aby dělali všechno, co sakra chtějí,“ prohlásil doslova Trump.

V březnu naopak řekl, že USA na „sto procent“ zůstanou členem Severoatlantické aliance, pokud se budou ostatní země NATO chovat férově, tedy přispívat dodatečně na svou obranu. Kontrastuje to se staršími obavami některých jeho spolustraníků, že by si Trump troufl USA ze Severoatlantické aliance vyvést.

Ale nemusíme se zaobírat až tak extrémními scénáři. Podstatné je, zda by USA pod Trumpovým vedením přispěchaly na pomoc napadené zemi NATO. A šířeji – jak by se změnila americká ochota angažovat se v Evropě, obzvlášť v době ohrožení.

Podle Jeremyho Shapira, někdejšího experta na Evropu na americkém ministerstvu zahraničí, by hodně záleželo na tom, který typ republikánů by v oblasti obrany a zahraničí vyhrál „válku o Trumpovu mysl“ a komu by v úřadu ohledně této politiky nejvíc naslouchal. Dobrou zprávou pro Evropu by podle něj například bylo, pokud by zásadní funkci znovu dostal bývalý Trumpův ministr zahraničí Mike Pompeo, jehož Shapiro řadí mezi ty, kdo nechtějí USA ze světa stáhnout nebo jejich pozornost soustředit pouze na Čínu.

Magazín Politico nedávno přinesl rozsáhlý materiál, v němž popisuje plány lidí z Trumpova současného týmu. Tito republikáni by podle serveru zatřásli americkou vojenskou přítomností v Evropě, úplně by ji však nezrušili. Trump by tu ponechal „jaderný deštník“ – letectvo, základny v Německu, Anglii a Turecku a také námořní síly. O zbytek, zejména o záruky pozemní obrany, by se musela postarat sama Evropa. A země, které nebudou odvádět dvě procenta HDP na obranu, jak dohoda členů NATO z roku 2014 vyžaduje, nebudou moci podle těchto informací v případě napadení spoléhat na americkou vojenskou pomoc v rámci článku 5 smlouvy.

Jen se tím potvrzuje, že bezpečnostní soběstačnost a nezávislost na USA jsou přesně to, na čem se Evropě včetně Česka vyplatí urychleně pracovat. Lze to vnímat tak, že Trump je pro nás katalyzátorem změny, kterou je potřeba udělat v každém případě. „Postrčil Alianci správným směrem. Dá se kritizovat způsob, jakým argumentoval, ale argumenty jako takové byly namístě. Chtěl, abychom nesli za svou obranu přiměřenou zodpovědnost,“ řekl americké televizi PBS o Trumpově vztahu k NATO během jeho prvního funkčního období současný prezident Česka Petr Pavel v průběhu nedávného summitu Severoatlantické aliance ve Washingtonu. A dodal: „Pokud bude Donald Trump znovu zvolen, nemyslím, že to bude znamenat nějakou katastrofu pro Evropu a Ukrajinu, protože Spojené státy chápou, že potřebují Evropu stejným způsobem, jakým Evropa potřebuje Spojené státy.“

Sbohem, demokracie?

Vsadili byste si na to, že Donald Trump letos uzná případnou porážku ve volbách? Že někdy nějakou uzná? V roce 2020 to nebylo poprvé, kdy mluvil po volební porážce o podvodu, ale poprvé to bylo v tak zásadní situaci a padlo to „na úrodnou půdu“: průzkumy říkají, že o tom přesvědčil přibližně třetinu národa. I podle mých průběžných rozhovorů s Trumpovými voliči mezi nimi tato jeho lež hluboce zakořenila. Trump ji šíří stále, přestože jeho spolupracovníci pod přísahou vypověděli, že byl o své porážce lidmi ze svého vlastního týmu záhy informován, což později v televizi NBC potvrdil i sám Trump.

Během své červencové cesty po klíčovém státě Pensylvánii jsem se mezi republikány běžně setkával už dopředu s tím, že letos budou ohledně výsledku voleb víc věřit svému idolu než úřadům a soudům. Americká společnost se tak na základě Trumpova vystupování neshodne ani na legitimitě voleb, což je pro celý demokratický systém v USA velký problém, který nemá snadné řešení.

Připravme se na to, že dění kolem letošních voleb může být znovu hodně chaotické a divoké, zvlášť pokud bude výsledek těsný. Trump totiž nelenil a v uplynulých letech pomáhal prosazovat do funkcí po celé zemi politiky a úředníky, kteří jsou ochotní na teorii „volební podvod“ přistoupit. Nejméně sedm desítek takových lidí bude mít vliv na schvalování výsledků v rozhodujících okresech, zjistil magazín Rolling Stone. Že nejde o teoretickou hrozbu, ukazuje jiná statistika – od roku 2020 republikáni v USA podle této investigace odmítli v pětadvaceti případech certifikovat výsledky různých dílčích voleb.

Mnozí Američané včetně bývalých Trumpových blízkých spolupracovníků se obávají, že když se odvážil po volbách v roce 2020 překročit tuto červenou čáru – tedy bezprecedentně neuznal výsledek voleb, pokoušel se ho v zákulisí zvrátit a vytvořil atmosféru, která vyústila v útok na zákonodárný sbor –, neexistuje záruka, že americká demokracie jeho druhé funkční období přežije.

Nejde jen o volby. Mnozí Trumpovi oponenti varují, že za jeho vlády může zavládnout atmosféra bezpráví, politického pronásledování, prověrek loajality.

Z čeho jejich obavy vyplývají?

Trump například hovoří o pomstě. V uplynulých letech čelil nebo stále čelí mnoha soudním stíháním či dvěma ústavním žalobám, což bere jako velkou křivdu. Na sousloví „hon na čarodějnice“ by si mohl opatřit ochrannou známku. Viní demokraty včetně současného prezidenta Joea Bidena z politického pronásledování. „Po volbách, na základě všeho, co udělali, bych měl naprosto právo po nich jít,“ řekl republikánský kandidát letos začátkem léta na Fox News. „Pomsta nějaký čas trvá… A někdy může být pomsta oprávněná,“ řekl pro změnu v rozhovoru s televizním moderátorem Philem McGrawem.

„Vymýtíme komunisty, marxisty, fašisty a násilníky z řad radikální levice, kteří žijí jako havěť v naší zemi,“ přitvrdil Trump v této volební kampani oproti minulým letům svou už tak drsnou rétoriku – toto je výrok z loňského listopadu. Letos v březnu řekl, že to bude pro USA „krvavá lázeň“, pokud nebude zvolen. Diktátorem by prý byl jen „první den“, slíbil na Fox News.

Trump mluví také o vyslání armády do „hnízd zločinu“, jak nazývá města ovládaná demokraty, jako je New York nebo Chicago. Jeho bývalý ministr obrany Mark Esper ve své knize tvrdí, že při manifestacích a bouřích po vraždě George Floyda v roce 2020 tehdejší prezident navrhoval střelbu do protestujících. Americká média pak začala loni v létě popisovat, že někteří Trumpovi spolupracovníci připravili plán, podle něhož by nový prezident aktivoval prastarý zákon o vzpouře, aby mohl poslat armádu proti očekávaným demonstracím. Současně by podle tohoto plánu měli být stíháni i jeho mnozí bývalí spolupracovníci, kteří se proti němu postavili, když odmítl akceptovat výsledky voleb v roce 2020.

Na rozdíl od zkušenosti s jeho pokusem zmanipulovat volby u tohoto typu hrozeb můžeme zatím jen teoretizovat, jestli by je Trump skutečně splnil a jak daleko by byl ochotný zajít. Ostatně mnoho svých záměrů během své první administrativy nerealizoval – také proto, že není zrovna proslulý pečlivostí a soustředěností. Ovšem významnou roli může hrát to, že tentokrát už by se patrně neobklopil lidmi, kteří ho minule v Bílém domě brzdili.

Slabší brzdy

Trump už ve svém prvním volebním období zkoušel praktiky na hraně nebo za hranou ústavy a zákonů. Těm nejzávažnějším dokázal americký politický systém „brzd a protivah“ a federální byrokracie zabránit. Nejnázornějším příkladem je právě dění po volbách v roce 2020. I přesto, že byl Trump v pozici nejmocnějšího muže v zemi, nedokázal pokus o neoprávněné setrvání u moci dovést do konce. Bylo to kvůli tomu, že loajalita k pravidlům byla silnější než loajalita k Trumpovi u soudců, státních úředníků i politiků včetně jeho vlastního viceprezidenta Mikea Pence.

Právě z této zkušenosti s první Trumpovou administrativou vychází předpoklad, že řeči o hrozící diktatuře, fašizaci USA či vládě křesťansko-konzervativních radikálů jsou přehnané. Problém však je, že Trump roku 2016 a 2024 jsou značně jiné postavy. Trumpova rétorika je teď – jak jsme popsali – toxičtější a při volbách před čtyřmi lety ukázal, že mu nedělá problém vykročit mimo šachovnici demokracie tím, že neuzná výsledky voleb. Totéž ale platí pro republikánskou stranu.

Červencový sjezd republikánů i dění předtím ukázaly, že nyní jde skutečně o Trumpovu stranu – Trump a jeho vůle se nekritizují. Kdo to zkusí, je zpravidla politicky odepsaný. To je zásadní proměna posledních osmi let. Místopředsedkyní národního republikánského výboru nechal zvolit svou snachu Laru. Mnohé funkce museli opustit konzervativci „starého střihu“, kteří Trumpovu hru hrát odmítají. Klasickým příkladem je donedávna stranicky vysoce postavená kongresmanka Liz Cheneyová. Ta s prezidentem Trumpem politicky při hlasováních víc než v devadesáti procentech případů souzněla. Jenže když odmítla ignorovat jeho snahu zmanipulovat volby, Trump ji zavrhl, republikáni ji odvolali ze stranického vedení a jejich voliči pak do Kongresu místo ní v primárkách vybrali „náhradnici“ loajální Trumpovi.

Ostatně i desítky Trumpových blízkých spolupracovníků z dob jeho působení v Bílém domě se s obavami o budoucnost USA v té či oné míře vyslovily proti jeho další kandidatuře. Postavili se proti němu mimo jiných jeho vlastní viceprezident Mike Pence, bezpečnostní poradce John Bolton nebo zmíněný ministr obrany Mark Esper. Jisté je, že tito lidé už součástí příští administrativy nebudou.

Pokud hledáme nějakou paralelu, podle které si lze představit druhé Trumpovo prezidentství, měli bychom se zaměřit na období mezi volbami v listopadu 2020 a koncem Trumpova mandátu 20. ledna 2021. V té době hromadně rezignovali nebo byli odvoláváni lidé z jeho nejbližšího politického okolí, kteří odmítli ze své funkce manipulovat volební výsledek a podporovat Trumpovo setrvání u moci.

Trump je narychlo měnil za loajální náhradníky. A právě na takovýchto lidech bude stát jeho případná druhá administrativa – příkladem je třeba právě možný viceprezident J. D. Vance. Jedinců a organizací, kteří by se rádi po bok Trumpovi 2.0 postavili, existuje dost. Nabízejí loajalitu a mají své vlastní cíle. Sdružili se mimo jiné v takzvaném Projektu 2025, který pod vedením organizace Heritage Foundation a za přispění řady Trumpovi blízkých lidí vypracoval plán pro příští administrativu.

Pomoci naplnit ho má armáda průběžně nabíraných, dobře politicky prověřených a vycvičených úředníků loajálních trumpismu. Ti mají nahradit stávající státní úředníky sloužící často dlouhá léta za vlád demokratů i republikánů ve vládních úřadech. 

Projekt 2025 tak slibuje „institucionalizovat trumpismus“ a chce dát prezidentovi například mnohem větší politickou kontrolu nad ministerstvem spravedlnosti, což by se pro naplnění výše zmíněné touhy po pomstě mohlo hodit. Trumpem v minulých letech z jedné třetiny obměněný Nejvyšší soud navíc nedávným rozhodnutím zaručil nepostižitelnost amerického prezidenta za „oficiální činy“, přičemž neřekl jasně, podle čeho se má „oficialita“ určovat. 

Projekt 2025 také navrhuje zrušit ministerstvo školství, monitorovat těhotné ženy s cílem zamezit interrupcím, kriminalizovat pornografii, zřídit detenční tábory a zahájit masové deportace pro miliony lidí, kteří jsou v USA bez dokumentů. Část toho se shoduje i s Trumpovými veřejně deklarovanými cíli, i když ne všechno. 

Trump se nicméně s blížícími se volbami začal čím dál víc od Projektu 2025, který je plný radikálních a mezi velkou částí Američanů nepopulárních nápadů, distancovat. Vyvrcholilo to interními půtkami a odstoupením ředitele projektu, podle amerických médií po nátlaku ze strany Trumpova týmu.

Ovšem ať to s Projektem 2025 dopadne jakkoli, jak poznamenává uznávaný reportér New York Times Jonathan Swan, Donald Trump znovu nemá dostatečně početný tým pro přebrání moci. Na lidi spojené s Projektem 2025 nebo jím prověřené by tedy zřejmě musel tak jako tak spoléhat.

Americké „brzdy a protiváhy“ se tím vším zdají být oproti situaci za první Trumpovy administrativy zásadně oslabeny.

Zatopí Trump?

Okamžitě znovu odstoupit od Pařížské klimatické dohody, zrušit veškerou podporu přechodu na obnovitelné zdroje energie, naplno rozjet těžbu ropy či plynu nebo těžbu dřeva i v chráněných oblastech, ukončit podporu výzkumu změny klimatu a zakázat i používání tohoto sousloví v úřadech americké administrativy, to jsou jen některé základní teze z Trumpova vlastního programu, z pera jeho spojenců, případně návrat tam, kde bývalý prezident v roce 2021 skončil.

Firmy fosilního průmyslu už podle informací serveru Politico píšou pro Donalda Trumpa návrhy exekutivních výnosů, aby je podepsal, jakmile se ujme úřadu. Trump si jim prý řekl o miliardu dolarů na kampaň a ochranu životního prostředí obecně plánuje velmi osekat. Ostatně snažil se o to už minule, kdy zrušil či omezil skoro sto pravidel na ochranu klimatu nebo čistoty vzduchu, vody a podobně.

To vše se děje ve světě, kde bezprecedentně roste intenzita vln veder, požárů, hurikánů či ničivých záplav. Přitom se podle statistik už víc než 99 procent autorů recenzovaných studií na toto téma shodne, že za globální oteplování, jež popsané posouvá do extrémů, může aktivita člověka. Přední světoví vědci varují, že budování nových projektů pro pálení uhlí, ropy a plynu ohrožuje budoucnost lidstva. Ovšem přesně takové jsou plány Trumpova týmu – tedy v naprostém rozporu s tím, co doporučuje Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu a na čem se země světa loni dohodly na klimatické konferenci v Dubaji. Vůči Trumpovi se proto nezvykle ostře vymezují i někteří přední vědci.

„Teď se hraje doslova o demokracii a o planetu,“ uvedl v souvislosti s letošními prezidentskými volbami přední americký klimatolog Michael Mann, profesor Pensylvánské univerzity. „Prezidentské klání v USA bude rozhodující pro stabilizaci světového klimatu,“ tvrdí Stefan Rahmstorf, profesor oceánografie z Postupimské univerzity, spoludržitel Nobelovy ceny za mír 2007. „Profesoři jsou nepřítelem,“ zaznělo na od možného viceprezidenta J. D. Vance.

Experti, kteří se snaží najít důvody, proč se Trumpovo druhé funkční období může v oblasti ochrany světového klimatu vyvíjet jinak, se obvykle opírají o dvě myšlenky. Upozorňují, že globální transformace směrem k nízkouhlíkové ekonomice už je natolik rozjetá a tažená tržními silami, že je politicky nezastavitelná.

A kromě toho připomínají, že když Trump po nástupu do Bílého domu odmítl plnit Pařížskou klimatickou dohodu, zmobilizovalo to americkou společnost. Ke snaze snižovat emise skleníkových plynů se přihlásily americké státy, města, podniky, univerzity, domorodé kmeny. Společnou deklaraci na podporu cílů z Paříže podepsali zástupci víc než 3 800 institucí z celé země.

Podle vědců však na každé ušetřené tuně emisí skleníkových plynů záleží a prožíváme klíčová léta, kdy musí transformace zrychlit, pokud se máme vyhnout nejhorším následkům.

Předpovědi

Můžeme stále pracovat s teorií, že druhá verze prezidenta Trumpa by byla podobná té první. Po událostech posledních čtyř let, zejména s ohledem na dění po volbách v roce 2020, však na druhé straně nelze jen tak smést ze stolu možnost, že by Spojené státy mohly zažít posun směrem k autokraciím. Ostatně Donald Trump rád veřejně chválí čelné představitele Ruska, Číny či Severní Korey a mluví například o inspiraci Orbánovým Maďarskem.

Moc nad USA a vliv ve světě by v Trumpově druhé vládě mohli získat lidé, kteří přinejmenším zavírají oči nad násilným vniknutím do Kapitolu a pokusem zmanipulovat právoplatný výsledek demokratických voleb – pokud ho přímo nepodpořili. Těžko se to odděluje od bezpečnostních hrozeb v našem regionu, tolik závislém na ochotě Spojených států bránit hodnoty, které útok na Kapitol radikálně popřel.