Tři vily, které proslavily Brno: Secesní krása, bývalá vládní vila a dům zdevastovaný Rudou armádou 

Triumvirát tří moderních brněnských vil uzavírá náš seriál o architektonicky cenných moderních domech Česka, které jsou otevřeny veřejnosti. Vlastní vila Dušana Jurkoviče představuje zásadní secesní památku i v evropském kontextu. Vila Stiassni s největší zahradou v Brně, využívaná po desítky let komunistickým režimem jako vládní vila, je dokonalou ukázkou moderního purismu slavného brněnského architekta Ernsta Wiesnera. Vila Tugendhat, jediná moderní stavba Česka na seznamu UNESCO, kterou během osvobozování Brna zdevastovali vojáci maršála Malinovského, platí za nejlepší evropskou stavbu legendárního Ludwiga Miese van der Rohe. 

Jurkovičova vila 

Dům na okraji dnešního Wilsonova lesa v Žabovřeskách je pro Brno podobně cenný jako funkcionalistické vily. Dobou vzniku v roce 1906 je nejstarším českým zástupcem v mezinárodní síti architektonicky významných domů Iconic Houses, kam patří všechny tři brněnské vily.

Mimořádně společenský člověk, otec tří synů, zdatný sportovec, sokol, milovník přírody a především architekt schopný geniálně propojovat moderní vlivy a lidové tradice – to vše byl Dušan Samo Jurkovič. Ač původem Slovák, značnou část života prožil v Brně, kde se také oženil. Nedlouho po svatbě si nechal v roce 1906 v čisté přírodě Žabovřesk, jež tehdy ještě nebyly součástí Brna, postavit dům, který přizpůsobil specifickým potřebám rodiny i svým vlastním uměleckým a obchodním aktivitám. Dům již v počátcích otevřel veřejnosti, aby propagoval své dílo jako příklad moderního bydlení, a tak zde dnes najdeme i showroom, v němž vystavoval a prodával svůj nábytek. 

Jurkovič, do té doby tvořící stavby přímo vycházející z lidové architektury, zde poprvé spojuje vídeňskou modernu, secesi, prvky britského venkovského domu (tzv. cottage) a pro něj typické folklorní prvky. Od dob studií ve Vídni si Jurkovič udržoval velmi dobrý přehled o nejnovějších trendech v architektuře, které byl schopen absorbovat a originálně doplňovat o slovanskou tradici. Národní motivy pro něj byly zásadní, protože pocházel z rodiny vlastenců (jeho děd byl spoluzakladatelem Matice slovenské), velmi aktivně se angažoval v česky mluvících kulturních kruzích v tehdy silně německém Brně, kde v roce 1900 spoluzaložil – mimo jiné s Vilémem Mrštíkem – Klub přátel umění. I jeho žena Božena, s níž měl tři syny, pocházela z vlastenecké rodiny, jejím otcem byl vynálezce a továrník Robert Bartelmus. Na svou dobu byla velmi vzdělaná a společensky aktivní.  

Jurkovič při stavbě použil především kámen, dřevo a korek. Nejcharakterističtějšími exteriérovými prvky domu jsou – kromě mohutné kamenné vstupní lodžie – zejména dřevěná řezbovaná brána a na čelní fasádě motiv pohádky Bača a drak (smalt na skle). 

Vedle specifické dochované skladby stěn, vynalezené samotným autorem, se ve vile nachází vysoký podíl původních konstrukcí, materiálů a prvků, včetně zcela výjimečných (např. části korkové linkrusty, korkového linolea, nádrže na vodu pro systém gravitačních rozvodů, unikátních jednodrážkových pálených střešních tašek, dřevěných kastlových oken s původním kováním a zčásti s původním zasklením atd.). Projevuje se zde naplno Jurkovičův přístup k tvorbě jako k celistvému dílu, tzv. gesamtkunstwerku (celek a detail se vzájemně ovlivňují a korespondují navzájem). To se týká i propracovaného systému barevnosti.

Dům je jednopatrový a život v něm se odvíjel kolem centrální schodišťové haly, laděné do modrých barev. Hala představovala moderní prvek původem z Británie a rozlévala se do drobnějších prostorů tzv. alkovny a cozy corner – odpočinkových prostor pro paní a pána domu. Z haly vedou chodby do soukromé části domu včetně dětského pokoje a ložnice rodičů. Přijímací pokoj, přiléhající k hale, fungoval jako showroom, byl vybaven mahagonovým nábytkem s řezbami, ebenovými intarziemi, mosazným kováním a zlato-zeleným čalouněním. V patře najdeme pokoj pro hosty a Jurkovičovu pracovnu. 

Největší proměny v čase doznal suterén s technickým zázemím: po druhé světové válce v něm byl zřízen dokonce protiatomový kryt. Od prodeje v roce 1919 měnila vila poměrně často majitele, v 50. letech byly ve vile umístěny tři rodiny. V roce 2006 odkoupil vilu stát a do správy ji získala Moravská galerie v Brně. Obnova vily s přizpůsobením návštěvnickému provozu proběhla v letech 2009–2011 za pomoci Norských fondů. Ve vile se dnes nachází expozice Dušan Jurkovič. Architekt a jeho dům a podobně jako v době, kdy ji obýval její tvůrce, ožívá i společenskými setkáními. Do 30. března 2025 si tu můžete prohlédnout výstavu Vesna 2.0, jejíž název odkazuje na dívčí vzdělávací spolek, pro nějž Jurkovič vytvořil jednu ze svých prvních realizací nábytku a interiérů.

Vila Stiassni

Vila umístěná na místě bývalých vinic na jižních svazích klidné brněnské vilové čtvrti Pisárky je známá i jako tzv. vládní vila, neboť po desítky let sloužila k ubytování vládních činitelů a zahraničních návštěv. Původně si ji však nechali v roce 1929 postavit bohatí brněnští židovští manželé Alfred a Hermine Stiassni. Továrník Stiassni vedl s bratrem úspěšný textilní podnik a vilu zamýšlel koncipovat jako výjimečné bydlení i proto, aby posílil své společenské postavení v Brně. Najal proto významného architekta židovsko-slovenského původu Ernsta Wiesnera, který vytvořil skutečně unikátní dílo, jehož nedílnou součástí je i největší zahradní parcela v Brně o rozloze téměř 35 000 m². 

Zde manželé vychovávali svou vymodlenou jedinou dceru Suzanne a holdovali mimo jiné i sportu: šermovali, jezdili na lyžích, v domě měli tělocvičnu, na zahradě tenisové kurty, bazén či koňské stáje. Bazén i kurty se dochovaly dodnes. Stiassni si však vilu dlouho neužili – v roce 1938 uprchli z obav před nastupujícím nacismem z Československa do Londýna a později do USA. Dům mezitím obsadila německá policie. V květnu 1945 zde několik nocí strávil prezident Beneš po svém návratu z londýnského exilu. Právě ve vile Stiassni napsal své první poválečné projevy. Obrovitá zahrada skýtala dokonalé soukromí, a tak vilu později hojně využíval komunistický režim pro své ministry i zahraniční návštěvy. Bydlel zde např. Nikita Chruščov či egyptský prezident Gamál Násir. 

Vila je postavena v duchu moderního purismu, nemá zvenku prakticky žádné ozdoby, s čímž výrazně kontrastuje interiér zařízený v zámeckém duchu (zřejmě na přání paní domu). Architekt Wiesner s tímto pojetím nesouzněl, neuměl však majitelům záměr vymluvit. Manželé Stiassni si proto na zpracování interiérů domu najali architekta Franze Wilferta z Vídně, který byl i věhlasným nábytkářem. Jelikož hodně a rádi cestovali, najdeme uvnitř domu umělecká díla i kusy nábytku, které si přivezli ze svých cest. Většinu zařízení se jim podařilo ve dvou železničních vagonech odvézt z Československa ještě před válkou. 

Zvenku vila připomíná středomořské stavby: má výrazné horizontální členění a výrazné žaluzie a markýzy. Všechny pokoje byly totiž orientovány na jih, s výhledem na zahradu v údolí. „V létě proto bylo zapotřebí chránit je před horkem a přesvětlením. K tomu sloužily vysunovací a vyklápěcí žaluzie, které umožňovaly výhled do zahrady společně se zastíněním. Doplňujícím výrazným prvkem v architektuře vily byly navíc exteriérové výsuvné textilní markýzy,“ vysvětluje kastelánka vily Kateřina Konečná.

Fasádu člení obdélníková okna se šambránami z hořického pískovce, kolem dveří je obložení z béžového spišského travertinu, v meziválečném Brně hojně používaného. V domě najdeme pro tehdejší dobu typickou barevnost: hráškově zelenou, pískovou, pálenou cihlu, bílé nátěry kovových prvků, to vše doplněno přirozeným vzhledem dřeva. 

Rodinné, reprezentační a provozní části byly ve vile striktně odděleny. Přízemí plnilo významnou společensko-reprezentační funkci, zatímco první patro obývala výhradně rodina. Rodiče i dcera Suzanne – narodila se manželům po dlouhých čtrnácti letech manželství – měli každý svou ložnici, šatnu a koupelnu a Suzanne i hernu. S impozantní zahradou propojovaly reprezentační prostory terasy a lodžie. Část vily byla vyhrazena početnému služebnictvu, jehož mnozí členové v domě i trvale bydleli. V těchto prostorách byly použity i odlišné materiály, například dlaždičky místo parket. 

V roce 2009 pod vedením Národního památkového ústavu, který vilu spravuje i dnes, započala náročná památková obnova, z velké části financovaná z evropských fondů. Některé části vily byly vráceny do stavu ze 30. letech; jiné, například dvě koupelny obložené kubánským mramorem, zůstaly ve stavu, do něhož je uvedla rekonstrukce v době komunismu. V roce 2014 se zrekonstruovaná vila otevřela veřejnosti.

Vila Tugendhat 

„Méně je více“ a „forma následuje funkci“ jsou dvě hlavní kréda modernistické architektury 20. let 20. století, která vystřídala období zdobné secese a historismu. Kvůli důrazu na propojení funkce a formy dostal nový styl v tehdejším Československu název „funkcionalismus“. Jedním z jeho symbolů se stala vila Tugendhat ve čtvrti Černá Pole od proslulého architekta německého původu Ludwiga Miese van der Roheho, který později přesídlil do USA. Byla postavena v letech 1929–1930 pro manžele Gretu a Fritze Tugendhatovy a je považována za Miesovo nejvýznamnější evropské dílo. Jako jediná památka moderní architektury v České republice je vila Tugendhat od roku 2001 zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Její jedinečnost spočívá nejen ve formální architektonické čistotě, zasazení do přírody a vzájemném prolínání prostor, ale i v technickém a konstrukčním řešení a užití ušlechtilých a luxusních materiálů. Mies měl také značnou výhodu – neomezený rozpočet. Vilu dostali novomanželé jako svatební dar od otce nevěsty, textilního průmyslníka Alfreda Löw-Beera.   

Greta a Fritz Tugendhatovi se znali od dětství, ale když se v roce 1928 vzali, měla za sebou Greta, rozená Löw-Beerová, již jedno nepovedené manželství, jehož část prožila v Berlíně. Právě tam poznala některá díla Miese van der Roheho. „Velice jsem si přála mít moderní prostorný dům s jasnými a jednoduchými tvary. Můj muž se přímo děsil pokojů plných figurek a deček, jak je znal z dětství,“ uvedla později. Tugendhatovi se s Miesem osobně setkali ještě před svou svatbou. Architekt byl nadšen jak kvalitou moderní architektury v Brně, tak ideální polohou stavební parcely v Černopolní ulici, přiléhající k secesní vile rodičů paní Grety (vila Löw-Beer). Parcela nabízela jihozápadní orientaci a daleké výhledy na brněnské městské dominanty, včetně hradu Špilberk. Na Silvestra 1928 předložil Mies klientům projekt, v němž naplno využil princip volně plynoucího prostoru, který představil již v roce 1924 v projektu „venkovského cihlového domu“, jenž byl určen pro předměstí Berlína.  

Volně stojící třípodlažní vila je zasazena ve svažitém terénu a je orientována na jihozápad. V prvním podlaží (suterénu) je technické zázemí. Druhé podlaží (přízemí) tvoří především hlavní obytný prostor se zimní zahradou a terasou a dále kuchyně a provozní místnosti. Ve třetím podlaží (patro) je hlavní vstup z ulice s průchodem na terasu, vstupní hala, pokoje rodičů, dětí a vychovatelky. Konstrukci domu tvoří ocelový skelet, železobetonové stropy a cihelné výplňové zdivo. Všemi podlažími procházejí unikátní subtilní nosné sloupy křížového profilu, které tvoří jednu z charakteristik domu. Mies si potrpěl na výjimečné materiály. Prostoru dominuje posezení před impozantní onyxovou stěnou s bílým žilkováním, původem z pohoří Atlas v Maroku, a jídelna, vymezená křivkou makassarského ebenu z ostrova Celebes v Asii. Posunutí hranic mezi interiérem a exteriérem bylo docíleno spuštěním dvou obrovských okenních tabulí, poháněných elektromotorem v přízemí domu. Za onyxovou příčkou byla pracovna s knihovnou a přilehlou zimní zahradou.

„Od prvního okamžiku jsme si dům velice oblíbili. Když jsme byli sami, seděli jsme v knihovně, ale s přáteli jsme rádi trávili večery před skleněnou stěnou zezadu osvětlenou, která vrhala jemné a pěkné světlo. Mnohem více jsme si užívali domu na jaře a v létě. Když byly děti malé, žili jsme s nimi stále na terase. Měly tam svoji vaničku na šplouchání a ve stínu rozrostlého polygonu bednu s pískem. Jezdily po celé terase na svých kolečkách a v  autíčkách,“ řekla později Greta Tugendhat.

Tugendhatovi si bohužel vilu se svými třemi dětmi neužívali dlouho – pouhých osm let. V roce 1938 museli – podobně jako Stiassni – prchnout před nacismem. Uchýlili se do Švýcarska a později do Venezuely, kde se jim narodily další dvě dcery. Vile mezitím hrozila dokonce demolice – nacisté zvažovali, co s ní. Nakonec válku přežila, avšak při osvobozování Brna Rudou armádou v dubnu 1945 byla devastována kavalerií maršála Malinovského. Dle očitých svědků vodili vojáci koně přes zimní zahradu do hlavního obytného prostoru. V oficiálních archivních dokumentech se píše o rozbitých oknech, o hromadách koňského trusu a odpadků v hlavním obytném patře a v suterénu, o zdevastovaném vnitřním vybavení apod. 

Po částečné opravě byla ve vile od srpna 1945 do června 1950 provozována soukromá taneční škola. Od roku 1950 byl dům využíván jako rehabilitační středisko pro děti s vadami páteře. Byl průběžně částečně opravován, ale celkový stav uspokojivý nebyl. Brněnský architekt František Kalivoda dokonce navázal koncem 60. let kontakt s Gretou Tugendhat, která v listopadu 1967 poprvé od roku 1938 navštívila Brno a svůj dům. Vystoupila v Brně s přednáškou o domě (v češtině) a plánovala podpořit proces jeho opravy, avšak o rok později zemřela a doba normalizace přinesla další zhoršení stavu vily. Rekonstrukce se dočkala až v 80. letech. 

V letech 2010–2012 proběhla špičková památková obnova, která vrátila dům do stavu z roku 1930. Kromě oblíbených prohlídek se ve vile pořádá řada kulturních akcí a výstav. Do 8. září zde probíhá výstava Starting at Zero, která představuje díla tří významných designérek Bauhausu – Anni Albers, Otti Berger a Lilly Reich – společně s pracemi keramičky Lucie Rie.