I já poslouchal, že jsem náfuka. Z nadaného dítěte, které nezapadá, kosmickým inženýrem
11. srpna 2024
Reportér 08/24 · Číslo 120I já poslouchal, že jsem náfuka. Z nadaného dítěte, které nezapadá, kosmickým inženýrem
11. srpna 2024
Reportér 08/24 · Číslo 120I já poslouchal, že jsem náfuka. Z nadaného dítěte, které nezapadá, kosmickým inženýrem
Je kosmickým inženýrem a popularizátorem vědy. Byl členem poradního týmu generálního tajemníka NATO. Jako dobrovolník pomáhal lékařům za pandemie, na to navázal výrobou zákopových svíček pro Ukrajinu. Jan Lukačevič je úspěšný mladý aktivní muž. Ale jeho cesta nebyla vždycky jednoduchá. Jan se nyní stal jednou z tváří kampaně Přemýšlivci, která přibližuje, jaké to je, být nadané dítě.
Jan Lukačevič říká, že spokojený byl až na vysoké. Studoval „strojárnu“, na niž šel tak trochu z nouze, na druhou stranu však právě tady narazil na téma kosmického inženýrství, kterému se dnes profesně věnuje.
To bylo tak: Lukačevič závodně vesloval, dokonce byl v reprezentaci. Po maturitě chtěl jít na matfyz, tedy Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Jenže kvůli sportu potřeboval individuální studijní plán, což mu tenkrát na matfyzu neumožnili, a tak se své fyzikální ambice vydal naplnit na strojní fakultu ČVUT. Mimochodem stejnou školu, kde jeho otec vystudoval konstrukci a stavbu letadel.
„No a když jsem si pak vybíral ze seznamu možných témat bakalářských prací, narazil jsem právě na kosmické inženýrství. Bavila mne představa, že si budu číst o raketách a něco navrhovat, a tak jsem si vybral téma modulu pro sondážní rakety – a hrozně mě to chytlo,“ vzpomíná.
Když později práci prezentoval na studentské konferenci, z vedlejší, elektrotechnické fakulty ho oslovili s tím, že hledají někoho, kdo by navrhoval strojní řešení jejich vesmírných experimentů. Zrovna se tenkrát chystali žádat o peníze na několikaletý projekt pod hlavičkou Evropské kosmické agentury. Vyšlo to. Načež se dostavil úspěch: Lukačevič se za celý výzkumný tým dostal do žebříčku New Europe 100, seznamu stovky lidí ze střední a východní Evropy s největším vlivem na budoucnost.
Předchozí roky ale tak jednoduché nebyly. Jako malý, ještě na brněnské základní škole, Jan rád opravoval učitele a obohacoval výuku vlastními postřehy a zajímavostmi – k nelibosti vyučujících. S učením sice žádné velké obtíže neměl, v kolektivu vrstevníků to ale bylo o poznání těžší. Aby se spolužákům zavděčil, psal za ně úkoly. K tomu, aby se stal součástí party, to však nestačilo. „Kvůli šikaně se ve mně hromadila frustrace a agresivita, která byla někdy úplně nekontrolovatelná,“ popisuje Jan. Přicházely návaly hněvu. A tak se třeba jednou stalo, že ve třídě hodil botou po spolužákovi a rozbil květináč na parapetu.
Podpořte Reportér sdílením článku
Sleduje sociální problematiku a zajímají ji osudy těch, kteří neměli ve svých životech takové štěstí jako většina z nás.