Poslední případ inspektora Sojky  

Den 1

Inspektor Sojka si v narůžovělých paprscích zapadajícího slunce chladně prohlížel pana Kňoura. Starý divočák se mu hnusil; stejně jako celá Kňourova rodina. Prasata byla pro Sojku ta nejodpudivější stvoření v celém lese. Kamkoli se hnuli, zůstal po nich jen smrad, nepořádek a jizvy v lesním koberci. A nejhorší bylo, že jim nebylo nic svaté.

Inspektor moc dobře věděl, že Kňour je schopný vyhrabat a sežrat týdny starou mršinu. Několikrát byl také svědkem toho, jak prasata sežrala mladé zajíčky přímo před očima zoufalých rodičů. Tahle stvoření se nezastaví před ničím.

A přesto když se teď Sojka díval do malých, hloupých očí starého kance, spatřil v nich něco nečekaného: hrůzu. Ta drobná prasečí očka něco vyděsilo.

 „Ukažte mi, kde to je,“ pobídl Sojka vůdce prasečího klanu. Kňour se s rychlostí, která Sojku vždycky překvapila, vydal na cestu mlázím. Sojka mu nad korunami stromů sotva stačil. Levé křídlo při každém záběru pobolívalo a jako by mu chyběla síla. Představa, že by v tomhle věku musel někoho pronásledovat, ho děsila. Rád už by tenhle rajon přenechal někomu mladšímu, ale žádný policista se do lesa nehlásil. Mladí utíkali do města. Prý je tam lehčí živobytí.

Kanec se zastavil a zůstal nehybně zírat do křoví. Sojka slétl na zem. Pod hustým listovím se v temnotě něco růžově lesklo. 

Sojka pomalu v kruzích obcházel místo nálezu. Obezřetně našlapoval, před každým krokem se podíval pod nohy, aby nenarušil stopy. 

 „Myslím, že to je… že to byla Liška,“ zašeptal za Sojkovými zády Kňour. Inspektor se zachvěl a zobákem odhrnul list, který mu zakrýval výhled. Potom rychle udělal krok zpátky.

V křoví ležela mrtvá Liška, lépe řečeno to, co z ní zbylo. Chyběla kůže. Na Sojku se šklebily obnažené zuby a vyhaslé oči. Celé tělo bylo jeden kus masa, šlach a lepkavé krve. Místo se hemžilo mouchami. Nasládlý pach zaplňoval prostor mlází tak hustě, že Sojka párkrát mávnul křídly v marném pokusu jej rozehnat.

„Kdo to mohl udělat? Něco tak strašného?“ zeptal se Kňour.

„Nevím, ale zjistím to,“ odpověděl Sojka a dal si záležet, aby to znělo pevně a rozhodně. Zpoza kmenů se vynořovaly postavy obyvatel lesa. Všichni zírali zděšeně na Lišku a tázavě na inspektora Sojku.

Tady jsi selhal, starý brachu, pomyslel si policista. Takováhle věc a stane se v jeho rajonu. Přímo pod zobákem. Vůbec nezaregistroval narušení sektoru. Dřepěl na borovici, možná ho dokonce zase přepadla dřímota. A dole se mezitím děly strašné věci.

Dvojitý směny, kdo to má pořád vydržet, říkal si v duchu. Ovšem usínat ve službě, to se mu nestávalo. Je třeba se podívat pravdě do očí. Je starý. Potřebuje si odpočinout. A tyhle zločiny, to už není pro něj. Vzpomněl si na mládí. Většinou řešil drobné krádeže, varoval zvířata před houbaři, mírnil půtky o samice a teritorium mezi rozvášněnými srnci, většinou domluvou. 

Zahnal vzpomínky, zhluboka se nadechl a přistoupil k tělu. Posunkem křídla naznačil Kňourovi, že potřebuje jeho asistenci. „Otočte ji.“

Divočák mrtvolu nabral na zablácený rypák a nemotorně ji přehodil na druhý bok. Tělo bylo ztuhlé, jako vyřezané z jednoho kusu dřeva. Sojka si všiml Kňourova jazyka, jak nenápadně ochutnává studené maso. Zhnuseně se podíval jinam. Až se prasata vzpamatují ze šoku, její znetvořené tělo nakonec sežerou. 

„Děkuji, můžete jít.“

Naklonil se nad Liškou. Z druhé strany těla zela malá díra. Tohle nebyly zuby. To byla lidská střela. Skvělé, chodí mi tady šílenec, který střílí zvířata jenom proto, aby s nimi udělal tuhle zvrácenost – a já o tom nevím, pomyslel si.

Takže člověk. Tohle ale nebyl běžný lovec, ten si mrtvolu odnáší s sebou, aby ji sežral. Nemohl to být nikdo z myslivců ze Sojkova rajonu, tím si byl jistý. Vylétl do koruny statného smrku, který se skláněl nad místem činu.