Oldřich nás předběhl. Ale nechal tady svou poezii a hudbu

Zpráva o Oldřichově odchodu nás zastihla uprostřed práce na připravovaném dvojalbu Janota, Havlovi, na kterém budou studiové nahrávky a koncert z devětaosmdesátého roku. 

Poslední dva měsíce jsme cestovali zpátky časem do konce osmdesátých let a poslouchali své společné skladby. Vracely se vzpomínky – na první setkání v roce 1987, kdy nás Oldřich požádal o spolupráci na jeho prvním EP singlu pro edici Cesty. Na velké souznění a propojení, díky kterému jsme pak tři roky společně odehráli mnoho koncertů. Oldřich se tehdy vrátil k vystupování po delší pauze a nechtěl hrát sám, ale stejně po každém našem společném koncertě ještě další hodinu přidával sólově své starší písničky. Sedávali jsme s Irenou mezi lidmi a pozorovali, jak si je potichounku zpívají s ním. Vracely se nám pocity ze společných zkoušek, kdy jsme se vedle něj učili pokoře a opatrně stavěli zvukový svět kolem jeho nádherných textů a magických kytarových figur. Svou pozorností ke každému slovu připomínal japonské potulné básníky haiku a také byl podobně jako oni stále na cestě – s kytarou na zádech. 

Teď nás trochu předběhl, ale nechal tady svou poezii a hudbu, které – podobně jako v jeho básni o Pastýřích – nás nesou stále výš a výš. 

Děkujeme, Oldřichu. 

Irena a Vojtěch