Otce komunisté sadisticky mučili, jeho prvně zatkli při hokejových oslavách 1969

Jeho tatínek pocházel z evangelické učitelské rodiny na Valašsku a po maturitě vystudoval bohosloveckou fakultu v Praze. V roce 1938 nastoupil na své první kazatelské místo v západočeských Kralovicích, v roce 1942 byl jmenován vikářem ve Velimi. Tady se seznámil s dcerou zdejšího faráře Danicou. 

Rok nato se vzali a založili rodinu. V roce 1946 byl Jaroslav Choděra pověřen správou nově ustaveného sboru Československé církve evangelické v pohraničním městě Jeseník.

Dceři Monice byly čtyři roky, když se Choděrovým na podzim 1947 narodilo druhé dítě – syn Jan. O dvanáct měsíců později byl jeho otec zatčen a obviněn jako iniciátor „tajné protistátní organizace, jejímž cílem byla násilná změna lidovědemokratického zřízení“. Čekal ho komunistický teror, včetně sadistických výslechů. 

Udavačka z Jeseníku

„Zmlátili ho tak, že mu z přirození tekla krev. Přivázali ho na židli, tloukli železnou tyčí do chodidel. Muselo to být šílené – a to zřejmě nevím všechno,“ vyprávěl jeho syn Jan v roce 2022 školákům z Ohradní ulice v Praze 4.

Přelíčení se konalo po osmi měsících vazby v červnu 1949. Obviněný si vyslechl, že ve svém bytě na faře v Jeseníku založil organizaci složenou z členů a funkcionářů národně sociální strany. Tito muži prý plánovali uskutečnit státní převrat, přičemž Jaroslav Choděra jim měl osobně rozdělovat pistole a kulomety. 

„Pozadí bylo až komické,“ přibližuje syn Jan Choděra a pokračuje: „Máma s tátou si koupili kuchyňského robota, což byla v Jeseníku velká událost. Celej barák se k nám chodil koukat a jedna dáma to pak označila jako schůzku konspirační odbojové skupiny. Asi nějaký estébák potřeboval vyvinout činnost.“ 

Proces byl součástí tažení proti duchovním. „Vyšetřovatelé tvrdili, že otec založil a vedl s pomocí zahraničního agenta výcvikové středisko v Posázaví, bůhvíkde od Jeseníku. Ukázali mu fotku mého dědečka a říkali: To je ten Angličan. Táta říká: Ne, to je můj tchán. A dostal pěstí do zubů.“

Jaroslav Choděra dostal čtyři roky těžkého žaláře. „Pochvaloval si, že v base už to bylo výborný. Říkal: Tam nás v noci nebudili ve tři hodiny ráno a nechodili jsme k výslechu. Potřebovali, abychom druhý den ráno nastoupili do práce a makali co nejvíc,“ zavzpomínal Jan Choděra pro Paměť národa.

Po propuštění otec nastoupil jako vikář v Modřanech, jeho manželství však nevydrželo. „Když se naši rozvedli, začal táta pracovat u geologického průzkumu. Došel k názoru, že rozvodem porušil bohoslovecká pravidla a nemůže už lidem kázat.“

Zničit lživý pomník

Jan Choděra vystudoval stavební průmyslovku ve Zborovské ulici v Praze 5. Ovlivnila jej v tom i maminka, která stavařinu vystudovala večerně a pracovala v podniku Silniční a vodohospodářské stavby.

Po sovětské invazi v srpnu 1968 vylepoval plakáty vyzývající okupanty k návratu domů. V březnu 1969 se účastnil oslav vítězství československých hokejistů nad týmem SSSR na Václavském náměstí. Byl zadržen, následoval výslech v Bartolomějské ulici. V té době už studoval stavební fakultu na pražské technice. 

V létě 1969 vypomáhal jako vedoucí na táboře pro děti zaměstnanců Akademie věd, který se konal uprostřed Brd na místě zvaném Na Dědku. Stála tady hájenka, jejíž obyvatelé byli za pomoc partyzánům povražděni gestapem. Na začátku normalizace tady režim instaloval památník oslavující také sovětské partyzány. 

Jan Choděra s kamarády desku s přidaným textem rozebrali a hodili do lesa, původní pomník s poctou českým partyzánům obložili květinami. Rozjelo se vyšetřování a všichni zúčastnění dostali dvouletou podmínku. 

KSČ: marné vábení

V roce 1973 se oženil s Evou Borovou, kterou poznal na vodě, kam oba jezdili se softballovým týmem působícím v rámci Přírodovědecké fakulty UK. 

Pracoval jako stavební technik v podniku Pražská stavební obnova a v dalších firmách v oboru stavebnictví. V osmdesátých letech absolvoval dálková studia Právnické fakulty UK v Praze – ke studiu jej doporučil zaměstnavatel, jenž právní kvalifikaci potřeboval pro svůj investiční útvar. „S přihláškou do strany za mnou přišli jedinkrát. Řekl jsem jim, ať si mě raději nejdřív proklepnou a hlavně ať se podívají na tátu. Od té doby byl pokoj.“ 

V listopadu 1989 byl zaměstnán na investičním odboru ČVUT, po revoluci jej zaměstnanci zvolili členem prvního akademického senátu. Nějaký čas působil ve Správě služeb diplomatického sboru, poté pracoval jako právník pro Českou spořitelnu. 

Vstoupil do obnovené sociální demokracie a stal se místostarostou městské části Praha 4, poté i náměstkem primátora hlavního města Prahy.

V současné době působí jako člen trestního senátu. „Abych v důchodu nezakrněl,“ dodává Jan Choděra, kterému na podzim bude sedmdesát sedm let. 

V rámci projektu zpracovali: Tereza Linhartová, Anna-Marie Paterová, Adéla Bílá, Vojtěch Suchan, David Kolařík a Michal Musílek ze ZŠ Ohradní v Praze 4 pod vedením Romana Ferstla, koordinátor Andrea Konderlová.

Dokumentátor pro Paměť národa: Petr P. Novák.