Drákulova krčma: V Srbsku učili fyziku, na Kokořínsku vaří speciality ze své vlasti 

Kokořínsko – Máchův kraj. Tak zní celý název chráněné krajinné oblasti, v jejímž srdci se nachází vesnice Jestřebice. Žije zde necelá stovka obyvatel, část tvoří chalupáři. Místní roubenky se zasloužily o to, že tady byla vyhlášena památková zóna. Jednu z nich koupili v roce 2013 i manželé Džakulovi. 

Isidora a Vlado se potkali na bělehradské univerzitě, kde oba studovali učitelský obor se zaměřením na fyziku. Nastoupili do zaměstnání, narodilo se jim první dítě. Srbsko po jugoslávské válce ale nebylo zemí, která by přála mladým rodinám. „Školní platy byly mizerné,“ říká Vlado.

„Část mojí rodiny pochází z Česka, moje babička vyrůstala na Svitavsku,“ přibližuje Isidora okolnosti, které přispěly k jejich stěhování. Její předci provozovali na Moravě menší podnik na výrobu textilu, ale v roce 1947 odešli do Jugoslávie – tušili, že s podnikáním bude po nástupu komunistů konec. 

Isidořina sestra se přistěhovala do Česka už v roce 2000. „Byla tady spokojená a opakovaně nám doporučovala, ať to uděláme taky,“ říká Vlado, který sem s manželkou a synem nejdřív přijel na dovolenou. „Ubytovali jsme se na Kokořínsku ve vesničce Ráj. A připadali jsme si opravdu jako v ráji.“

S pomocí rodiny

Vladovi se zalíbila zdejší sousedská atmosféra: „V některých zemích si pořád připadáš jen jako turista. Tady to bylo jiné. Stačilo promluvit s lidmi a rychle jsme se skamarádili. A nejenom v hospodě…“

Další poznatek, který si z první návštěvy českého venkova odnesl, už nebyl tak lichotivý: „Úroveň zdejší gastronomie mě udivila – všude jenom smažák, řízek, smažák, řízek… Občas guláš nebo svíčková.“

Srbský pár se rozhodl, že se na Kokořínsku usadí a otevře si restauraci. „V začátcích nám hodně pomohla rodina mé sestry, hlavně švagr, a to myslím i finančně,“ přibližuje Isidora startovní podmínky.

K rozlehlému domu, jehož nejstarší část je roubená, patří dřevěný přístavek, kde předchozí majitelé provozovali Hospůdku U Šálků. „Dostali to zpátky v restituci, ale živnost moc nefungovala,“ říká Vlado. 

Do gastronomie se vrhl s nadšením amatéra, který se těší na nový život. „Vařil jsem rád už doma v Srbsku, tak jsem si řekl, proč to nezkusit ve větším,“ přiznává svoji začátečnickou nezkušenost. 

Místní zdroje

Jeho vášní je maso, dokázal by o něm vyprávět hodiny. Drákulova krčma stojí hodně na zvěřině. Vlado nedá dopustit na daňčí, z něhož dělá steaky, využívá je i na přípravu uzenin. Jen občas sáhne po kančím. „Divočák je svině a jakékoliv vepřové se rozsypává, třeba na burgery není vůbec vhodné,“ vysvětluje. „Ale když chystám trhané maso, je kanec ideální – hlavně co se týče poměru tuku.“

Hodně záležet si Džakulovi dávají také na zelenině. „Když přijdeš do srbské restaurace, musíš ochutnat šopský salát,“ pronese Vlado a dodá: „Z těch plastových rajčat, co se tady prodávají v obchodech, ho ale nejde dělat.“ Stálým dodavatelem Drákulovy krčmy je například školní statek, který je součástí České zahradnické akademie v nedalekém Mělníku. „Přísně dodržují všechna pravidla ohledně pesticidů a dalších chemikálií. A je to znát,“ říká Isidora.

Daří se i spolupráce s dalšími pěstiteli a chovateli v okolí, například s farmou Parusových z Nosálova. „Bereme od nich jehněčí, a protože spolupracují s mysliveckým spolkem, tak i zvěřinu. Máme záruku, že projde veterinou.“ Dovoz ze Srbska, které není členem Evropské unie, komplikují přísní celníci na hranici s Maďarskem, Džakulovi proto raději spoléhají na místní zdroje – včetně vajec, mléka, ovoce…

Ruční práce

Zatímco Vlado má na starosti všechno okolo masa, Isidora připravuje polévky a její pýchou jsou dezerty a také pečivo – každý den chystá čerstvé housky zvané somun podle starého bosenského receptu. 

Jinak oba dělají, co je potřeba: obsluhují, uklízejí hospodu, jezdí na nákupy… Jedna dělba práce však přece existuje: Isidora má na starosti sociální sítě, její muž se snaží trávit co nejvíc času s hosty.

V začátcích pomáhal v krčmě Vladův kamarád z dětství. „Nedopadlo to dobře. Byla to i moje chyba, zanedbal jsem to psychologicky. On byl u grilu, já před lidmi. Naučil jsem se jazyk, on ne. Já byl na slunci, on ve stínu. Je mi to líto, vyrůstali jsme spolu.“

Letos začal Vlado pracovat s mladými kuchaři, kteří ještě studují hotelovou školu v Roudnici nad Labem. „Pochvalují si, že se tady naučí něco víc než krájet cibuli a mýt nádobí,“ říká jejich chlebodárce. 

U manželů Džakulových se kuchař může naučit zejména pracovat s masem. „Jsme malý byznys, za týden prodáme, co normální restaurace za den. Tím pádem si můžeme dovolit zpracovávat maso ručně.“

Odvážné ceny

Je červencový pátek odpoledne, za plotem zastavuje autobus s označením PID (Pražská integrovaná doprava), který během víkendů zajíždí až ke stanici metra Ládví. „Blízkost Prahy byla jedním z důvodů, proč jsme se rozhodli usadit tady. Přece jen to dává šanci na větší příliv zákazníků,“ říká Isidora.

Přicházejí první hosté, manželský pár ze sousední vesnice. Objednávají daňčí steak s lanýžovým přelivem a pokrm jménem sataras – lečo, které jen vzdáleně připomíná pokrm známý mnoha českým generacím ze školních jídelen. „Místo vajec kozí sýr a grilovaná zelenina al dente, žádná žužlavá rozvařenina. Doporučuju, nebudete litovat,“ hlásí žena od vedlejšího stolu.

Sezonní výkyvy prý nejsou nijak dramatické. „Nemáme nouzi o zákazníky, kteří se sem rádi vracejí a přijedou třeba i uprostřed zimy, jsme za to moc vděční,“ říká Isidora.

Cenotvorba Drákulovy krčmy přitom rozhodně není úzkoprsá. „Není až tak složité jídlo připravit,“ říká Vlado upřímně a ještě upřímněji dodává: „Otázka je, jestli vůbec chceš a můžeš zaúčtovat kvalitu, kterou nabízíš. Jestli jsi dostatečně drzý a dokážeš započítat, kolik to opravdu stojí – i když víš, že to některé hosty vyděsí.“

Soudě podle recenzí drtivě převažují zákazníci, kteří nelitují utrácet tady víc, než je běžné. Mnozí oceňují i vřelý přístup majitelů. „Po noci strávené pod pískovcovými převisy jsme procházeli v neděli ráno žízniví a s kocovinou Jestřebicemi. Nikde ani noha, hospoda zavřená, až jsme uviděli ‚pana Drákulu‘, který zrovna sekal zahradu,“ začíná jeden z pochvalných ohlasů.

Pokračuje: „Nedalo nám to a poprosili jsme, jestli by nám nenačepoval pár piv přes plot s sebou. Nezaváhal, otevřel pro nás hospodu a my si objednali snad všechny chuťovky z jídelního lístku. Nakonec jsme poseděli několik hodin a na tu pohodovou atmosféru a rozhovor s majiteli asi nikdy nezapomenu.“

Za pochodu

Drákulovou krčmou zní jedna za druhou písně levicově orientovaného muzikanta Manu Chaa. „Kdyby byl poblíž koncert, všechno bych prodala, abych ho mohla slyšet a vidět,“ zasní se Isidora a posmutní, když se dozví, že její favorit v minulosti už třikrát vystoupil v Česku, naposled však před deseti lety. „To jsme asi ještě měli jiné starosti, teď už bych si to nenechala utéct.“

Zatímco Isidora působí nenápadně a hloubavěji, její muž překypuje energií. „Co se týče masa, hodně jsem se toho učil za pochodu,“ vypráví a nedělá si starosti, jestli ho uslyší další hosté restaurace. „Jasně že jsem něco okoukal v dětství při zabijačkách, ale to hlavní jsem si musel vyzkoušet sám,“ říká rodák z třicetitisícového města Ruma v srbské oblasti Vojvodina. „Něco mi šlo, něco ne. Naštěstí tady nebyla nějaká superkonkurence, která by mě za chyby vytrestala,“ pousměje se.

Dostáváme se k tématu přísných hygienických a dalších nařízení, která komplikují život menším podnikatelům (nejen) v gastronomii. A také k síle potravinářských a zemědělských korporací. „To je globalizace, s tím nic nenaděláš,“ povzdechne si Vlado, zatímco jeho žena není tak smířlivá: „Přijde mi, že se tak anulují rozdíly mezi státy, ale zvyšuje se nerovnost uvnitř jednotlivých zemí.“ 

Pusté náměstí

V důsledku covidové epidemie přestala fungovat nejedna hospoda a restaurace na Kokořínsku, období zákazů a regulací poznamenalo i Drákulovu krčmu. „Část zákazníků zmizela a nemyslím si, že by za to mohly jen vyšší ceny. Prostě změnili zvyky,“ domnívá se Vlado. Jeho žena pokles dokládá čísly: „Dřív jsem dělala těsto z osmi kilogramů mouky týdně, teď stačí čtyři až pět kilo.“

Právě koronavirus stál přitom za rozhodnutím otevřít pobočku Drákulovy krčmy v Mělníku. „Chtěli jsme dostat své zboží blíž zákazníkům, protože je blbost vozit jídla, která stojí pětistovku, zabalená v plastu někam dvacet kilometrů pryč,“ říká Vlado. Aby mohli Džakulovi nabízet své zboží i přes okénko, pořídili si bistro přímo na hlavním náměstí. 

„Až jsem se divil, že na tak skvělém místě je vůbec k mání prostor za snesitelnou cenu,“ říká Vlado a dodává: „Kdyby to bylo v Srbsku, hned by přišla mafie ve snaze dostat ze mě výpalné. Tady mě všichni naopak spíš litovali a snažili se i pomáhat,“ přibližuje svoji zkušenost. Shodujeme se, že česká náměstí často pustnou, neboť lidé si zvykli využívat nákupní areály na periferiích.

Dobrá konkurence

Navzdory této zkušenosti (mělnické bistro zřejmě nepřežije nejbližší měsíce) si manželé Džakulovi české prostředí pochvalují: „Když to řeknu natvrdo, odcházeli jsme ze Srbska hlavně za penězi. A našli jsme tady skutečný domov pro svoji rodinu,“ říká otec čtrnáctiletého syna a dvanáctiletých dcer – dvojčat. 

Poslední dobou se na Kokořínsku tu a tam objeví nový podnik. Drákulově krčmě sice možná ubírá hosty, ale Vlado z toho má nakonec radost. „Někdy nás v lecčem předčí, mají třeba hezčí interiér, nabízejí například vícechodová menu, jsou zkrátka dobří. Ale podle mě to nevadí. Pomáhají profilovat tenhle kraj jako gastronomickou destinaci. Takže je to dobrá konkurence.“

Na ilustraci, jakým typem podniku chce Drákulova krčma být, nabízí Isidora příběh: „Před lety se tu objevili hosté z Belgie. Skamarádili jsme se, přijeli znova. A vidíte tu rodinu s dvěma dětmi? To jsou oni. Vracejí se k nám na dovolenou, my už jsme u nich taky byli. A máme víc zákazníků, ze kterých se stali naši přátelé.“