Princezna Blažena: Vyrostla v pražských Košířích, vzala si římského aristokrata
9. září 2024
Reportér 08/24 · Číslo 120Princezna Blažena: Vyrostla v pražských Košířích, vzala si římského aristokrata
9. září 2024
Reportér 08/24 · Číslo 120Princezna Blažena: Vyrostla v pražských Košířích, vzala si římského aristokrata
Pochází z pražských Košíř, ale vzala si – i když po dlouhých peripetiích – blízkého příbuzného španělského krále. Blažena Anna Helena Svitáková je vdovou po princi Marcu Torloniovi: společně bydleli v bytě v paláci v Římě a mají spolu dceru. Blaženě bude čtyřiaosmdesát a vypráví o životě se španělsko-italskou aristokracií.
Zavřeli nám Euclide – stěžuje si Blažena, když se setkáme na římském náměstí Euclide. Vévodí mu monumentální stavba kostela Neposkvrněného srdce Panny Marie.
„Zavřeli ten kostel?“ divím se. „Ale ne kostel, tam já nechodím, zavřeli nám Bar Euclide, tamhle na rohu,“ vysvětluje mi trpělivě Beate, v překladu z italštiny požehnaná či blažená, vlastním jménem Blažena.
Štíhlá dáma se sportovním sestřihem a energickými gesty brzy oslaví čtyřiaosmdesáté narozeniny. Hned mi tyká, to ale v Itálii není nic neobvyklého. Přijela sem červeným Fiatem Panda, který zaparkovala hned vedle druhého oblíbeného baru na náměstí.
Sedáme si ke stolku na zahrádce a objednáváme si un caffé. Hůlku opře o vedlejší židli, kývne hlavou směrem ke kostelu a k číšníkovi italsky prohodí: „Slíbila jsem, že teď nějakou dobu nebudu sázet.“ „Bravissima!“ pochválí ji číšník, „tak to jsme dva,“ přidává se naoko. Blažena je zkrátka v Římě doma.
„Já jsem vždycky věděla, že poznám svět,“ vzpomíná, „a moje krédo bylo ‚usmívat se, komunikovat a být pokorná, s tím vždycky vyhraješ‘.“ Ukazuje mi v mobilu barevný španělský glejt, kde je vyobrazeno její jméno i s titulem: Dona Blazena Torlonia y Borbón, princesa de Civitella Cesi. Blažena pochází z pražských Košíř, celý život ale strávila na krok od římské aristokracie, vedle šestého prince de Civitella Cesi. Její seznámení s princem Marcem, stejně jako její vyprávění, zní vlastně pohádkově.
Blaženin zesnulý manžel princ Marco Alfonso Torlonia byl totiž vnukem španělského krále Alfonza XIII. – posledního panovníka země v období, než vznikla španělská republika, kterou pak v krvavé občanské válce porazil diktátor Francisco Franco.
Což znamená, že Blaženin manžel byl bratrancem prvního španělského krále Juana Carlose I., jenž nastoupil po Francově smrti. Jeho jméno je spojeno s návratem demokracie na Pyrenejský poloostrov.
A české jméno „Blažena Anna Helena Svitáková“ se tudíž objevuje na seznamu manželek uvedených v anglické Wikipedii u hesla Marco Torlonia, šestý princ de Civitella Cesi…
Blažena se narodila krátce po vypuknutí druhé světové války. Vypráví, že svého otce poznala až v pěti letech, protože byl odvedený na nucené práce do Německa. „Ale měl štěstí, že byl přidělený do výroby uzenin. A naučil se tam řemeslo, a když se vrátil, začal uzeniny a salámy vyrábět i doma a strašně se to rozjelo, celé Košíře braly uzeniny od něho,“ říká Blažena. Jenže potom přišli komunisti a všechno mu vzali.
Když Blažena dosáhla plnoletosti, pracovala jako kreslička, později sekretářka v Meoptě. Už ve dvaceti letech byla vdaná. „Moje maminka mě nechtěla pustit s nikým před svatbou, tak jsem se tehdy vdala za Svitáka a bylo to. Takže můj první sňatek byl výsledkem přísné výchovy.“ Představuju si čerstvě dvacetiletou dívku za tvrdé totality, vdanou, s prací v Meoptě a musím se znovu zeptat, zda ani tehdy nepochybovala, že ji čeká poznávání dalekých krajů. „Ne, já jsem o tom opravdu nepochybovala. Vždycky jsem toužila cestovat, žít v Itálii, ve Francii, v Anglii, učit se cizí jazyky. A věděla jsem, že to přijde.“
Když přišlo uvolnění režimu v roce 1968, byla už v rozvodovém řízení, protože, jak říká, „to manželství nehrálo“. Její kamarádka Anna Šindlerová ji vzala na cestu po Itálii, projely ji od severu na jih. „Z komunistického Československa to byl pro mne šok, pochopitelně. Dojely jsme až na Sicílii. Měly jsme víc štěstí než rozumu.“ V Itálii se jí ale zalíbilo. „Mně byla Itálie asi souzená…“
Právě tam ji zastihl 21. srpen 1968, kdy Československo obsadily armády Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem. „Když jsme viděly, co se děje, šly jsme na československou ambasádu a oni nám prodloužili cestovní doklady,“ vypráví. Bydlela se dvěma dalšími děvčaty v bytě za Vatikánem a překreslovala na volné noze výkresy pro asi desítku architektů. „S děvčaty jsme si hlavně užívaly, měly jsme spoustu nápadníků. Jezdily jsme také stopem do Benátek, hrály v kasinu. Po Benátkách jsme s Italy jezdily gondolami, chodily jsme do barů. Byla to zábava. Já jsem se chtěla bavit, mohla jsem si dodělat školu, ale nechtělo se mi,“ říká.
Pořád se něco dělo. Blažena také vzpomíná, že třeba uklízela v knihovně. „A také jsem dělala etruskologii. Pro jedno studio jsem chodila do Vatikánu malovat vázy, také třeba do muzea ve Viterbu, do katakomb. To bylo zajímavé. No a pak jsme vyrazili hned do Benátek,“ vypráví.
Benátky, kasino, muži. Neomrzí takový bujarý život po nějaké době? zajímá mne.
„Omrzí,“ souhlasí Blažena. „Když jsem si to hodně, ale opravdu hodně užila, začala jsem cítit, že už to není ono. Táhlo mi na třiatřicet let a uvědomila jsem si, že bych ráda byla matkou.“ A tehdy začala mít Blažena svých ženatých italských nápadníků plné zuby.
„Opravdu jsem tehdy začala přemýšlet, že odjedu z Itálie jinam, už jsem toho měla dost.“ Jenže potom přišlo osudové seznámení. Jeden známý, Giancarlo, ji pozval do svého domu za Římem na zvěřinové hody. „Byla tam jeho maminka, známí a on mi hned po příchodu představil svou snoubenku.“
Blažena zůstala stát překvapená a nechápala, proč ji pozval. Během oběda přemýšlela, že tohle bude její rozloučení s Itálií. A kolem druhé hodiny odpolední se otevřely dveře a vešel Marco. Vysoký, štíhlý, měl světlé vlasy a hrozně modré oči. Vzpomíná, že šel rovnou k ní a sedl si naproti ní ke stolu. Vypadal mnohem starší než ona, i když je dělily zhruba tři roky. Hned usoudil, že je cizinka, a spustil na ni německy, potom anglicky, francouzsky, španělsky. „A já mu potom řekla: Promiňte, já mluvím perfektně italsky. A on řekl v římském dialektu něco jako No ty vole, to čumím!.“
Strávili rozhovorem celé odpoledne, a když ji vezl autem do Říma, zeptal se jí, jestli je večer volná. „A já se normálně rozbrečela. Už jsem měla dost Italů, kteří chtěli pořád totéž, a on vyndal bílý kapesník a řekl, že mě odveze domů.“ V Římě jí dal svoje telefonní číslo, ať mu kdykoli zavolá. Představil se jí jako Marco Torlonia, jenže ona slavné italské příjmení tehdy neznala. „Tak jsem si ho zapsala jako Tortellino.“
Ještě toho večera mu zavolala, přijel za půl hodiny, tentokrát na legendárním motocyklu Vespa. Jeli do centra, do obchodu s vínem, který vlastnil jeho kamarád Nando. „A Nando říká: ‚Vy se mi k sobě líbíte, měli byste mít spolu dítě.‘“ Blažena řekla, že když budou mít dítě, on bude jeho padrino.
„Marco mě představil svým přátelům. Po večeři zaplatil za všechny tak, že jen podepsal účet, nic víc. Tak to mě překvapilo, to jsem předtím nikdy neviděla.“ Večer se „pochopitelně“, jak Blažena ráda říká, trochu protáhl a ona u něho zůstala. Vůbec ale netušila, že je ve známém paláci Torlonia, protože jeho byt měl vchod z vedlejší ulice. „A ráno ho slyším mluvit do telefonu ‚Tady don Marco, můžu mluvit s Její Excelencí?‘ a říkám si: a jéje, on je to farář, kde jsem to skončila!“ popisuje Marcův ranní telefonát své matce, dceři španělského krále Alfonza.
„On nemohl být sám,“ vysvětluje s odstupem času, proč tehdy u Marca už zůstala. Hned ji upozornil, že je ženatý. Jeho první žena zemřela velmi mladá a druhá odjela s ročním dítětem do Austrálie, kde žila, takže se nevídali.
Blažena s Marcem poznávala jiný Řím, chodili třeba denně do restaurací. Když znovu platil ohromný účet svým podpisem, řekla mu, že by mohli zůstat na večeři doma. „A on vykřikl ‚Cože, ty umíš vařit?‘ a byl nadšený. U nich doma vařit neuměli. Měli na to služebnictvo.“
Do roka se Blaženě a Marcovi narodila dcera Kateřina a Nando se skutečně stal jejím kmotrem. „Do porodnice Marco přivedl své kamarády, přinesl spoustu šampaňského, ale na panini s mortadellou, o které jsem ho poprosila, zapomněl. Já šampaňské nemohla a měla jsem strašný hlad. Potom naštěstí přišla Reginka a přinesla mi velký koláč a ten jsem snědla úplně celý.“ Právě u ní, u kamarádky, po porodu Blažena s dcerkou nějaký čas zůstala.
„Nakonec si nás s Kateřinkou Marco přivezl do paláce. Chodila jsem normálně s kočárkem přes palác. Marcův tatínek se na vnučku chodil dívat, maminka ne. Já jí to neměla za zlé, vždyť ona měla jinou výchovu.“
Kateřinku nakonec Marcovi rodiče, ačkoli byla nemanželské dítě, přijali. S Blaženou však matka infantka Beatrice mnoho let nepromluvila. „Nařkli mě, že jsem si nechala udělat dítě… Byla jsem pro ně také přivandrovalec, jehož rodinu nikdo nezná. Marco mi vysvětloval, ať si z toho nic nedělám.“
Kateřinka, celým jménem Catarina Agnese Torlonia, měla dědečka prince Alessandra Torloniu i babičku španělskou infantku Beatrici moc ráda. V Palazzo Torlonia, kde všichni v různých křídlech a patrech bydleli, pořádali prarodiče velkolepé Vánoce. „Měli v druhém patře i vlastní kapli,“ vzpomíná Blažena. Každé Vánoce si brali vnučku k sobě. „A když byla větší, ptala se ‚Maminko, proč nejdeš s náma?‘. A já jí vysvětlovala, že musím připravit večeři a všechno možné na naše vlastní oslavy Vánoc.“
Nebylo ti to líto, že tvé dítě pozvali a tebe nepozvali? ptám se. „Tak Kateřince to bylo divné, tak se vyptávala.“ Znovu se ptám, zda to Blaženě nebylo líto. „Kateřinka to tušila…“
„Ano, ale co tobě, nebylo ti to líto?“ opakuji podruhé svou otázku.
„Tak bylo mi to líto, pochopitelně, ale přežila jsem to. Já jsem dost silná,“ říká tentokrát bez úsměvu Blažena.
Když se dcera Kateřina dostala do teenagerovského věku, situace se změnila. „Byla to velká náhoda,“ vysvětluje mi advokátka Zdenka Michaličková, Blaženina kamarádka, která žije a pracuje v Římě. „Já jsem se tehdy obrátila na svého známého, který byl právník a žil v Austrálii, a poprosila jsem ho, zda by se nepodíval na Marcovu druhou ženu. A on zjistil, že se v Austrálii znovu vdala. To nikdo údajně netušil a bylo to protiprávní,“ vypráví advokátka.
„Takže její sňatek s Marcem byl anulován a on se mohl znovu oženit,“ usmívá se Blažena. „A tak jsme měli v roce 1985 svatbu.“
Setmělo se a ochladilo, takže vyprávění o svatbě musíme odložit. Příště se scházíme časně odpoledne, Blažena mi chce ukázat park Villa Balestra.
Uprostřed rušné křižovatky zastaví svou jasně červenou pandu, abych mohla nastoupit. Na místě spolujezdce je ale plno, sedí tam Achilee, jack russel s rodokmenem. Spěšně nastupuji dozadu, kde mě radostně vítá bílá Elinka bez rodokmenu, která mi okamžitě bezstarostně skáče do klína.
Blažena mi sděluje, že v parku je také bar, kam můžeme zajít.
Procházíme se, povídáme si, já obdivuji její vitalitu a typicky římské chování, s každým se na chvilku zastaví a prohodí pár slov. Usedáme ke stolku s vyhlídkou na město a Achilee s Elinkou prozkoumávají blízké okolí. Číšník nás zdraví a hned se ptá: „Princezno, tak co si dneska dáte?“ Nad kávou navazujeme ve vyprávění tam, kde jsme skončily.
Takže ke svatbě došlo roce 1985. „Měli jsme jen malou klidnou svatbu, vzali jsme se v centru Říma na radnici.“ Dcera španělského krále Alfonza se tím stala oficiálně Blaženinou tchyní – ani po svatbě ji však hned do rodiny nepřijala. „Marcův otec ji ale přemlouval a zapřísahal ji, že až zemře, musí mě prostě přijmout.“
Kateřině bylo téměř dvanáct let, když zemřel. „Vracela jsem se domů z procházky s naším jezevčíkem, který se jmenoval Giorgia, a Marco mi zavolal, že mám jít za jeho matkou. Byla jsem překvapená, ale byla jsem ráda, protože jsem se na ni nikdy neurazila. Beatrice byla celá v černém, usmála se na mě a objala mě. A řekla mi, že její manžel chtěl, aby mne přijala jako dceru, tak mne teda přijímá.“
Potom se hojně scházeli jako celá rodina. „Chodili jsme k ní často na oběd. Bylo vidět, že se odlišovala od ostatních. Ona nedávala vůbec najevo emoce. Nikdy o sobě nemluvila, ani když jí třeba bylo špatně. Říkala jsem jí Beatrice. Měla sestru, také infantku, ta byla ale mnohem veselejší než ona.“
Oběd u dcery španělského krále probíhal podobně jako jiné italské rodinné obědy. „Měli jsme primi – těstoviny – a potom secondy čili maso. Vařilo ale vždycky služebnictvo, kuchař, Marcova maminka měla vlastní služku, zatímco princezny Olimpie a Sandra měly služku dohromady. Odmalička měly takzvanou schwester, která na ně mluvila německy, pak Francouzku, ta mluvila francouzsky.“
Princezny byly odmalička vedené k tomu, aby uměly několik cizích jazyků. „Byla to jiná doba a šlechta si zakládala na tom, že umí řeči. Ostatně Marco mluvil mimo italštiny také španělsky, perfektně anglicky, velmi dobře francouzsky, no a německy.“
„A co česky?“ ptám se.
„Ne, česky nemluvil. Říkal, že se mu ta řeč nelíbí, abych ho nenutila. Uměl říct jenom do prdele práce…“
Palazzo Torlonia, kde žili, je významná římská budova, renesanční dům v centru. Zajímá mne, jaký tam byl život.
„Hezký, vždyť jsem tam žila přes čtyřicet let! Ten palác je nádherný, starověký, ale my jsme žili v úplně moderním bytě nahoře, to byla krása. Já jsem se celá léta starala jen o Marca a o Kateřinu. Jezdili jsme na koňské dostihy, chodili jsme také často do Vatikánu, k monsignorovi, někdy jsme chodili pro zábavu dělat komparz do filmů,“ vypráví Blažena.
Své dceři Kateřině přitom dávala větší svobodu, než jakou měla v dobách svého dospívání ona. Hlavně ji nenutila k tomu, aby pořád pracovala doma. „Já jsem třeba doma, když jsem byla mladá, musela pořád něco dělat. Třeba jsem musela zaštupovat ponožky, než jsem šla ven. Víš, jak dobře a rychle umím štupovat ponožky? A vůbec, nemusí být uklizeno v každém koutě.“
Kateřina šla na univerzitu, má dnes dva téměř dospělé syny. „Nepoužívají jméno Torlonia, jmenují se po tatínkovi, který je Neapolitán, D’Albora. Staršímu, Gianpaolovi, už bylo 21 a studuje v Londýně, mladší, Gianmarco, studuje v Madridu.“
Jak se projevovalo v běžném životě, že je Marco princ? zajímá mne.
„On uměl být generoso jako princ, když jsme si někdy vyšli ven, rád třeba zval lidi, klidně i úplně neznámé, a to bylo samé šampaňské a kaviár. Ale jinak byl v podstatě skromný. Nějaká paní ho třeba oslovila ‚dobrý den, pane kníže‘ a on se začal smát a napomenul ji: ‚Nedegradujte mě! Já jsem Marco.‘“
Nesmírné jmění, vzniklé ze správy financí Vatikánu a z půjčování peněz, Vatikánem propůjčené tituly, paláce a sbírky umění, to jsou známá fakta, spojená se jménem Torlonia. Co tohle jméno znamená osobně pro Blaženu? „Tak jméno Torlonia lidi přitahuje. Je to slavné příjmení, ale ta rodina je velká, má tři větve a příbuzní se třeba ani neznají. Holka, já se nikdy nepředstavovala Torlonia, když mě oslovovali princezna, tak jsem se smála. Bylo mi to trochu proti srsti. Ale zase na druhou stranu, titul princezny není na škodu.“ Rodina Torlonia vlastní také největší soukromou sbírku antických soch na světě.
„Tak tu sbírku jsem vůbec neviděla, protože ten, kdo ty sochy sbíral, je nikomu neukazoval. Až teď, po jeho smrti, se vystavují. Možná se na ně pojedu podívat do Louvru, teď tam jsou vystavené.“ Blažena plánuje řadu cest, do Prahy, do Říma, vrátila se nedávno z Athén a brzy vyrazí do Cortiny d’Ampezzo v Dolomitech. Je to inspirativní, mít tolik plánů nehledě na věk.
A jak to bude dál? ptám se jí a Blažena se začne smát. „Tak v rodinné hrobce na Veranu je prý ještě jedno místo pro mě, mně je to ale jedno. Hlavně bych chtěla být dva dny v otevřené rakvi, protože mám děs, že se probudím pohřbená. Nedávno jsem četla, že odváželi mrtvého na hřbitov a byla díra v silnici, a když do ní prudce najeli, mrtvý se probral. Tak toho se strašně bojím. Že by mě do té kaple pohřbili zaživa.“
Podpořte Reportér sdílením článku