Bouřka. Vztek kvůli zvuku, strach z mordoru a beruška pod stejdží

„Jestli chcete, můžete začít dřív,“ řekl šéf pódia na festivalu Pekelný ostrov a dodal: „Jestli sem dorazí to, co je vidět na radaru, budeme vás muset sundat z pódia.“

Bylo obrovský vedro, slunce pražilo, ale v nepříliš velký vzdálenosti už byla obloha temná. Cítil jsem, že opravdu silná bouřka klepe na dveře – nebo spíš na konstrukce obřích pódií, stanů a stánků. Dole pod stejdží ležel neznámý podivín na zádech. Jeho nohy trčely do vzduchu a imitovaly jízdu na imaginárním kole nebo šlapadle. Ostatní stáli a čekali, až začneme. Bylo dost pravděpodobný, že nejspíš nedohrajeme, a tak jsem řekl: „Jasně, jdeme na to hned, ať případně lidem aspoň trochu zahrajeme.“

Začali jsme a já pořád pokukoval po blížícím se mračnu. Ještě ke všemu jsem měl problém se zvukem, protože bubeník byl moc vzadu. Nějak jsme ho zapomněli posunout dopředu. Každá kapela si to na pódiu rozmisťuje jinak a my jsme bezmyšlenkovitě zkopírovali systém té před námi.

Shrnutí mého vnitřního vjemu při předčasném startu? Stres ze zvuku, teda vztek z toho, že slyším bubny jinak, než jsem zvyklý, a hlavně strach z toho, až se přiřítí totální bouřkový „mordor“ a smete všechno. 

Lidi pod náma se ale bavili dobře a postupem času na nás svou energii přenesli. Celá kapela se uklidnila, znásobila přijatou zpětnou vazbu a poslala ji zpátky. Možná i díky tomu nakonec bouřka na poslední chvíli festival minula. Alespoň při našem setu to tak bylo. Skončili jsme a já jsem cítil úlevu. Hůř na tom byl pořadatel, který měl před sebou ještě celý večer a další následující den. Nezbývá než parafrázovat slavný výrok hlavního hrdiny z filmu Forrest Gump: Bejt pořadatel není žádnej med. Vím to už dávno, ale musím říct, že v poslední době se venkovní akce musí vyrovnat s mnohem větší silou bouřkového extrémního šílenství. Nezbývá než všem bez rozdílu stylů držet palce. Když nebudou oni, nebudeme ani my.

„Viděli jste toho borce, jak před koncertem ležel na zádech a kopal nožičkama?“ ptám se v dodávce při cestě zpět.“ „Říká se mu Beruška,“ odpovídá naše manažerka. „Proč Beruška?“  „Tak co asi dělá beruška, když je otočená na zádech?“

Na festivalu Pekelný ostrov možná i Beruška svým kopáním pomohla odvrátit bouřku a všechno dobře dopadlo. Jedeme domů sobotním večerem a začíná padat tma. Motor dodávky hučí, každý má své místo, nikdo nic neříká a je klid, který není klidem před bouří. Jde o situaci, která říká: „Buď v pohodě, vše je, jak má být.“

Uvědomění si krásy, síly a kouzla tohoto nenápadného klidného přítomného okamžiku mně trvalo mnoho let. Předtím jsem byl plný bouřek a nevyzpytatelného počasí. 

Teď už je to o něco lepší.