Češi možná potřebují humor, aby zapnuli svůj soucit

Vaše nová sbírka Jak se líčit v nemoci dost drsně popisuje váš život v roce 2022 – poznamenaný onkologickou nemocí a začátkem války na Ukrajině. Až děsivě přímočaré básně střídají deníkové zápisy o proměnách v těle i psychice, průběhu léčby a jejím prožívání. Dá se samotný název vaší poemy brát i jako otázka?

Možná to někdo bude vnímat jako otázku, ale já nenabízím jednu perspektivu čtení. Možná je celá sbírka otázka – nebo rovnou odpověď.

Ve sbírce je velmi silný moment, ve kterém svou nemoc jakoby shazujete v kontextu utrpení svých krajanů – i když se mi zdálo, že je v tom i trochu ironie, až na hranu humoru…

Ne, není v tom humor ani ironie. Už dávno jsem si všimla takového českého požadavku, aby všechno bylo vtipné – každá tragická kniha má být aspoň trochu legrační. Vůbec to nechápu. Možná Češi potřebují humor, aby se jim někde uvnitř „zapnul“ soucit. Já jsem ale úplně v pohodě s tím, psát vážně o vážných věcech a nezlehčovat to žádnými srandičkami. Ale to shazování, které jste zmínila – to je spíš takové váhání. Mnoho Ukrajinců, hlavně na počátku války, řešilo, čí utrpení je větší, vznikaly dokonce články o tom, že to srovnávat nelze. Osobně se mi nelíbí porovnávat třeba utrpení palestinského a ukrajinského národa, hlavně pokud jde jen o počty mrtvých.

Chápu správně, že poezie byla příležitostí, jak se vyrovnat s tím, co vás postihlo, tedy onkologickým onemocněním?

Ano, chtěla jsem to období nějak uzavřít.

A vedlo vás to k větší solidaritě s lidmi na Ukrajině?

Ne. Byly to naprosto odlišné zkušenosti – i když i ve válce žijí lidé, kteří procházejí onkologickou léčbou, a to je pak úplně jiný příběh. Já spíš cítila solidaritu se sebou. Pocit, že jsem i tady zažívala hrozné věci a že jsem v tu chvíli nebyla schopna pomáhat ostatním.

Sledujete zprávy z války denně?

To už dávno nedělám, protože to vůbec neprospívá psychickému zdraví. Spíš sleduji, co kdo potřebuje, reaguji na výzvy k pomoci. Je jasné, že uslyším o událostech, jako bylo nedávné bombardování dětské nemocnice, ale jejich sledování ničemu nepomůže.

A sledujete tamní literární a kulturní provoz? Co z něj zbylo?

Ano, sleduji. Válka literární scénu až tak nezměnila, to všechno dál funguje. V Kyjevě se pořád koná každoroční mezinárodní knižní veletrh Book Arsenal. Stále se také vyhlašuje soutěž mladých básníků, která směřuje k vydávání jejich debutových sbírek.

Události dnešní doby

V Česku jste od roku 2019. Jak se liší ukrajinský kulturní život od toho českého?

Přijde mi to tu podobné – několik generací básníků a spisovatelů komunikuje mezi sebou, pořádají se autorská čtení, festivaly, zmíněný veletrh. Ani nevím, co bych řekla, že se liší. Je to tam určitě těžší. Ale ani tady si přece skoro nikdo literaturou nevydělává…

Už dříve jste v jednom rozhovoru zmiňovala, že mezi spisovateli na Ukrajině existuje pravidlo, které zakazuje tvorbu uměleckých děl inspirovaných událostmi dnešní doby. Proč? Co je to za hnutí?

To je spíš taková nepsaná dohoda. Na počátku války se začaly objevovat básně, které téma zpracovávaly, což je OK, protože poezie reaguje na dění rychle, je to krátká metaforická forma. V próze se válka moc nevyskytovala, protože spisovatel potřebuje zpravidla víc času, aby se mu příběh uležel. Ovšem psát fikci o válce, která se odehrává právě teď, se považuje za neetické. Jiná věc jsou ale dokumentární texty jako třeba svědectví nebo rozhovory s přeživšími. Ty jsou určitě potřeba. A ještě existuje žánr takzvané veteránské literatury – ale málokdy jsou ta díla literárně zvládnutá, spíš jde o zpracování vlastního traumatu.

V Česku spíš převládá trend, že spisovatelé chtějí z historie nebo i současnosti vytěžit maximum, zasadit klidně banální zápletku do kulis koncentračního tábora…

Literatura těží z dějin, ale ne vždy úspěšně. Když začne využívat tragické události současnosti, může to mít negativní dopad na oběti a na vnímání celé situace, vést k jejímu zpochybňování nebo prostě udělat z tragédie jen úchvatný příběh.

Věnujete se i tématu ukrajinského feminismu ve válečném období. Jak jste se k tomu dostala? Byla jste feministka „odjakživa“?

Asi ano. Ještě ve Lvově jsem chodila na různé feministické přednášky. Když začala válka, pozvali mě v Česku na jeden rozhovor na tohle téma a pak do Brna na feministickou konferenci. A jak jsem se do toho tehdy ponořila, už jsem se nevynořila zpět.

Co přesně je vaším tématem? Předpokládám, že mimo jiné znásilnění jako válečná zbraň…

Začátkem války vzniklo v Ukrajině hodně nových ženských spolků a iniciativ, i když se tak třeba přímo nejmenují. Velká část z nich se zasazuje o podmínky žen v armádě, protože dlouho byl problém například s dámským oblečením – neprůstřelné vesty byly mužského střihu, a když si je oblékly ženy, kvůli prsům a projmutí je vesty neochránily. Týká se to také prádla nebo hygienických pomůcek – aby je dostávaly ženy v blízkosti bojů, a když mají malé děti, tak i výživu pro ně, pleny a tak dál. V ukrajinské armádě také docela dlouho nebylo možné, aby ženy zastávaly vyšší pozice – mohly pracovat jen v kuchyni nebo administrativě. Ale posledních osm let už mohou střílet ze všech zbraní a dotáhnout to až na majorky.

Poslední u doktora

Proč především jste odcházela z rodné země?

Jen jsem hledala práci a jako programátorka jsem tady dostala nabídku. Nikdy předtím jsem v zahraničí nežila. Ale kvůli politické situaci jsem se doma také necítila úplně pohodlně.

Čeho všeho jste se musela vzdát, co opustit?

Až tak moc toho nebylo. Zůstali mi tam kamarádi, ale s těmi opravdovými jsem stále v kontaktu. Neřekla bych, že jsem se něčeho vzdala. Přišla jsem do Česka, tady je vše nové a mě to strašně baví!

A stýská se vám?

Moc ne. Ráda bych se jela podívat do Lvova nebo Kyjeva. Na Ukrajinu jsem se (od odjezdu) vrátila jen jednou, to bylo ještě před válkou. Oni jsou teď docela zvyklí na ty sirény, ale já vím, že pro mě by to bylo extrémně velké napětí. Bála bych se.

Jak se česky hádat

Vaše první sbírka v češtině se jmenuje Tváření. Tam nějaký humor je, že?

Nějaký ano. Možná. Já asi na to nedávám moc pozor, nedělám to úmyslně.

Narážím třeba na verše, jak se správně česky hádat… Hlavní téma sbírky je jazyk sám, jeho pravidla a možnosti. Myslím, že pro nás Čechy je obohacující zkušenost poznat jazyk z tohoto úhlu. Četla jsem na dílo jen samé nadšené ohlasy. Kdy jste poprvé našla odvahu psát v jiném jazyce než mateřském?

Myslím, že v tom samém roce, kdy jsem se přestěhovala. Začaly ze mě vycházet básně, často v angličtině, ale když se mi zalíbilo nějaké české slovíčko, hned jsem s ním chtěla něco dělat. Kamarádila jsem v tu dobu s jedním básníkem a začala jsem s ním společně psát básně v dopisech. Některé jsou součástí Tváření. Většina byla v angličtině, ale čím dál víc jí ubývalo a přibývalo češtiny.

A píšete ještě někdy i v ukrajinštině?

Ne. Občas mě něco napadne, ale díky tomu, že jsem v českém prostředí a čtu skoro jen česky, píšu většinou v češtině.

Ovládáte skvěle i polštinu a věnujete se rovněž překládání z češtiny do ukrajinštiny. I naopak?

Nedávno jsem začala překládat cyklus dvaceti básní od mladých ukrajinských básnířek, protože jsem pochopila, že to nikdo jiný neudělá. Jsou tu sice profesionální překladatelé, ale jdou spíš po známých jménech nebo mají rozdělanou už jinou práci. Tak jsem se do toho pustila. Možná už ten básnický jazyk nějak zvládám. Má to vyjít ve slovenském časopise Glosolália.

V nějaké kritice na vaši tvorbu jsem četla, že jsou vaše texty hodně deskriptivní, málo metaforické. Přímočarý přístup jste vyznávala odjakživa, nebo k němu dospěla postupně?

Myslím, že je to hodně ovlivněné tím, že češtinu neovládám perfektně. V ukrajinštině jsem věděla, jak se tvoří metafory, a mohla rovnou experimentovat. Takže k přesnosti (v češtině) mě dotlačila spíš nedostatečnost slovní zásoby. Což se mi ale velmi líbí! Občas se mi u českých básníků stane, že ani po několikátém přečtení jejich věcí nechápu, co chtěli říct. Ty věty zní hezky – ale tam to končí.

Co máte ráda z české poezie?

Třeba Zofii Bałdygu, která nedávno vydala svou první českou sbírku Poslední cestopisy, ale nyní zpracovává své zážitky s uprchlíky z Iniciativy Hlavák, kde působila jako dobrovolnice, a z prostředí sociální práce, které se teď věnuje. Odvážně popisuje zdejší systém přijímání a nepřijímání, zacházení s uprchlíky, jak tu ti lidé vůbec fungují…

Jak vůbec toto prožíváte? Nejste uprchlice, dívají se na vás jinak?

Já tu ani nemám žádné kamarády, co přijeli po začátku války, spíš známé. Nikdy jsem v tomhle prostředí nebyla.

Zažila jste od Čechů přezíravost nebo jiné nepříjemné jednání?

Jsem tu opravdu ve své bublině uměleckého prostředí, kde je to vše fajn. Ale třeba v nemocnici jsem si vícekrát všimla, že jsem ve frontě vždy poslední, koho doktor zavolá – i když přijdu jako první.

Kromě poezie se věnujete performancím a dalším projektům. Vše sdílíte na svém instagramovém profilu.

V Ukrajině jsem organizovala různé literární festivaly, tady jsem zkoušela krátce po příchodu pořádat Festival ukrajinské nezávislé kultury, jenže pak začala pandemie covidu-19. A potom už jsem měla rozjeté jiné projekty. Velmi mě baví videopoezie a ke svým básním z Tváření jsem udělala krátká videa, snažila jsem se do nich vždy přidat nějaký paralelní příběh. Něco podobného bych ráda podnikla i se svou druhou sbírkou.

Na čem pracujete zrovna teď?

Chystám křest nové sbírky. První bude na ostravském literárním festivalu Inverze, který se koná 26. až 31. srpna. Bude tam scénické čtení – já a dvě herečky. Pražský křest pak bude 23. září v Božské Lahvici. Srdečně zvu!

Původní profesí jste teoretická fyzička. Chce se mi říct – jak to jde dohromady s poezií?

Úplně normálně. Mně přijde, že všichni lidé v životě dělají věci, které se od sebe navzájem liší.

K čemu je dnes poezie na světě? Jak vnímáte její společenskou roli?

To je taková filozofická otázka. Možná přemýšlením dojdeme k tomu, že poezie k něčemu je. Ale když se budeme stejně dlouho snažit, dojdeme možná i k tomu, že je úplně k ničemu. Nemohu si vybrat.

Narážím teď také na angažovanost…

Je vždy otázka, kdo poezii čte. Už tak je jejích čtenářů dost málo. A když se bude psát ještě angažovaněji, stejně si ji přečtou spíš ti, kdo s ní souhlasí. A ti, koho zrovna chce básník zasáhnout, naopak ne. Poezie zkrátka není veřejné médium.