Jak jsem šňupal vodku. S Markem Adamczykem o herectví, manželství i očekávaném přírůstku do rodiny

Sedíme u řeky na ostrově Kampa, do vašeho venkovního představení zbývají tři hodiny, začalo foukat, blíží se déšť.

Snad ne.

Doufejme. S čím jsi měl Kampu spojenou, dokud jsi tu nezačal hrát Miloše Formana?

Jako malej jsem se v centru pohyboval málokdy. Vyrůstal jsem na modřanském sídlišti a Praha v mých očích končila na Palackého náměstí, kam jsem chodil očumovat vysněné boty do skejťáckého obchodu El Niňo. Kampa začala být důležitější až někdy v patnácti, kdy tu Meda Mládková otevřela Sovovy mlýny a v nich galerii – naši jsou milovníci umění, tak mě tam vzali a já si prvně uvědomil, jak krásné místo to je. 

Dnes právě na nádvoří Sovových mlýnů hraješ; teda snad.

Když mi nabídli roli Formana, vůbec jsem neváhal. Vím, co se tu každé léto děje, sám jsem se byl podívat na zdejší představení Marta, které mě bavilo, a představa, že se budu celé prázdniny pravidelně vracet na tak krásné místo, se mi líbila.

Jen už to najednou nejsou prázdniny…

Ty jsme si s Evkou trošku předsadili a už v dubnu vyrazili na měsíc do Ameriky.

A tam jste zjistili, že brzy budete tři?

Vlastně jo.

Fanda z pokojíčku

K tomu se později vrátím, ale zaujal mě i ten skejťácký obchod. Teď už chápu, proč sis vzal snowboarďačku… Ty jsi byl skejťák?

Nebyl. 

Tak o co šlo?

Na modřanském sídlišti mého dětství existovaly různé subkultury a já na druhém stupni cítil potřebu taky někam patřit, v nabídce byli skinheadi, pankáči a skejťáci. První jsem rovnou zavrhl, další dvě mi byly celkem blízké, nicméně skejt jsem vlastnil pouhých patnáct minut, než se rozlomil vedví, a pak už jsem nikdy nenašel odvahu investovat do nového. Podobně to dopadlo se sprejerstvím. Rozhodli jsme se, že zajdeme malovat most, ale pod Barranďákem nás zmlátili nějací dementi a tím to haslo. Zmíněné subkultury mi nepřestaly být docela sympatické, ale pak už jsem se s nimi identifikoval hlavně skrze poslech muziky.