Končí krátké století liberální demokracie? Křehká rovnováha světa stojí a padá s jejím přežitím 

O dvacátém století se často říká, že bylo krátké: to podstatné, alespoň pokud jde o náš civilizační okruh, se v něm odehrálo mezi roky 1914 a 1989. Zažilo ty nejmasovější krutosti dějin: dvě světové války, odporně krvavé diktatury, holocaust, genocidy v Africe i v Asii. Zažilo však také nebývalý skok v lidském poznání a převratné změny kulturní, v reakci na dosud nevídanou destrukci v první půli století následovala obrovská prosperita hospodářská a rozvoj sociálních systémů v půli druhé. Převážná část toho pozitivního se odehrála v rámci Západu, a to díky vládnoucí kombinaci kapitalismu a liberální demokracie.

Nejzásadnější překážkou dalšího rozšíření tohoto úspěšného systému byl desítky let trvající konflikt mezi Západem a Východem, kapitalismem a komunismem, demokracií a totalitou zvaný studená válka. Fakticky i symbolicky skončil pádem Berlínské zdi, tedy jednoznačným vítězstvím Západu. Na Nový rok 1990 málokdo pochyboval, že právě kapitalismus a liberální demokracie budou zásadním hybatelem globálního vývoje. 

Jenže dnes, o třicet čtyři let později, je právě stav liberální demokracie zásadním problémem. Potíž je v tom, že zdaleka ne jediným. Na to, být neméně zásadní, aspiruje celý zástup dalších krizí a problémů s hrozbou, že nebudou-li řešeny, mají kapacitu proměnit další běh dějin, ba osud planety výrazně k horšímu. Jen namátkou:

Nejhlasitěji na sebe upozorňuje problém vlivu lidské činnosti a průmyslového rozvoje na stav klimatu. Varovné signály jsou stále častější: na konci tohoto července byly zaznamenány tři dny s nejvyšší průměrnou světovou teplotou od počátku měření.

Ruku v ruce s klimatickým problémem kráčí migrační krize, stěhování národů z populačně bobtnajícího a stále suššího jihu na sever, a to jak mezi oběma Amerikami, tak mezi Afrikou a Evropou. S migrací úzce souvisí střet civilizací, jehož zánětlivým bodem už dávno není jen Blízký východ: teroristické útoky v západní Evropě i válka na Ukrajině jsou jen dalšími symptomy střetu.

Už dlouho se hlásí problémy dané nebývalým růstem informačních technologií. Jejich široké zpřístupnění (či chceme-li demokratizace) vedle nesporných pozitiv přináší i ztrátu záruky kvality jejich obsahu. Svět sociálních sítí je i světem dezinformací: čirých fake news i neméně nebezpečného „pouhého“ posouvání reality. (Že přilhávání a poloviční lhaní je daleko účinnější než čirá lež, vám potvrdí každý zkušený lhář.) Snad jen pro pořádek si připomeňme i totální zasíťování moderního světa, které drží náš svět pohromadě a fungující, a teď opravdu nemám na mysli jen sítě sociální.

Přes tento výčet však skutečně soudím, že zásadním problémem dneška je právě problém krize liberální demokracie, jejího střetu s populismem i nejrůznějšími formami autokracií a soft diktatur, jakkoli se týká především civilizačního okruhu Západu. Křehká rovnováha našeho světa stojí a padá s její schopností přežít.

I český úkol

Vraťme se na konec krátkého dvacátého století, jímž – o dekádu dříve, než jsme slavili milénium – odstartovalo třetí tisíciletí. 

Zde malý výpis z četby: Nějakou dobu to vypadalo, že dost možná nastává čas definitivního ovládnutí světa Západem. Předznamenala to slavná knižní esej amerického politologa s japonskými kořeny Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk (The End of History and the Last Man) z roku 1992. Fukuyama soudil, že „rok zázraků“ 1989 nebyl jen vítězstvím Západu nad Východem ve studené válce, ale samotným vyvrcholením ideologické evoluce směrem ke globálnímu rozšíření západní liberální demokracie jakožto konečné podoby světového politického řádu.