To máš Paříž (2): Úplným omylem na boxu, který vešel do historie

Při včerejším večerním návratu z kajakářského závodu Jiřího Prskavce jsme se ještě stavili na pivo v hospodě, mrknout se na plavecká finále, a ta hospoda je mou jedinou možností.
 
V kolik tam asi otevírají? Mám běžet hned? Bude už tam aspoň paní uklízečka?

Jestli svůj sešit nenajdu, řeknu vám, tak jsem mrtvý muž, který bude muset popsat pětadvacet stránek časopisu z hlavy. V té hlavě ovšem – kromě únavy a teď i deprese – nic není. 

No nic. Jak to s tím dementním blokem (ba ne, dement jsem já) nakonec dopadne, to vám snad napíšu v poslední větě, těsně než text pošlu do redakce a vyrazím na judo. 

Teď si aspoň můžu vyzkoušet, jak těžké by takové psaní bez poznámek bylo. Zkusím nahodit pár odstavců o včerejšku, jen podle toho, co se mi vynoří před očima. 

Raději si ale poslechněte podcast, který jsme s fotografem Tomášem Binterem natočili už předešlou noc. Nejspíš v něm zním docela zdrchaně, ale teď mám pocit, že jsem byl poměrně spokojeným člověkem.

Měl jsem svůj sešit. 

Tak kam vyrazíme?

S Tomášem jsme od začátku zvolili velmi nejistý, neřkuli pochybný systém, jak se po olympiádě pohybovat a za den vystřídáme třeba čtyři sportoviště. Snažíme se odhadnout, kde by se dalo narazit na dobrý zážitek nebo na českou medaili.

Ve čtvrtek ráno jsem dost váhal, protože se z našeho pohledu v Paříži nic kdovíjak vzrušujícího nedělo. Nabízela se buď rychlochůze, anebo box. Pane jo. Dilema.

„Hele,“ říkám Tomášovi, „už kvůli fotce bych zkusil ten box.“
 
„Myslíš?“

„Nevím.“

Ani jednomu box nic moc neříká, nikdy jsme na žádném nebyli, ale jedeme metrem na úplný sever Paříže, až skoro k letišti, kde se turnaj koná.

Cestou si čteme, co nás asi tak čeká, a začíná to být zajímavé. Po poledni prý boxuje alžírská závodnice, u které podle všeho není úplně jisté, jestli je žena: má prý vysokou hladinu testosteronu a chromozomy XY, nebo tak nějak jsem jsem si to poznamenal do sešitu. S Tomášem na sebe zíráme, moc nechápeme, začínáme být zvědaví.

Jelikož ve Francii celé poslední tři dny panovalo obrovské vedro, oceňuju, že strávíme dvě hodiny v klimatizované hale. 

Oceňuju i další věci – hala je například už dopoledne plná, což pařížskou olympiádu šlechtí. Několikrát jsem byl na zdánlivě malých dopoledních akcích typu kvalifikace juda nebo šermu, ale vždycky bývá (přinejmenším téměř) plno a hezky hlučno.

Oceňuju i to, že teď vidím na tribuně naprosto mírumilovně viset sotva tři metry od sebe izraelskou a palestinskou vlajku, tak to má být.

A oceňuju vlastně i ten box – takhle bez sešitu se mi vybavuje třeba velmi vyrovnaný zápas mezi Thajkou a Konžankou. Trochu mě zarazilo, že se na konci radovaly obě dvě, ale to asi z toho důvodu, že skutečně nevěděly, které z nich zvedne rozhodčí ruku, dobré byly obě.

Je se na co koukat a i laik našeho typu chápe, že kdo rány dává, je na tom líp než ten inkasující. U některých sportů mívám problém, že absolutně netuším, kdo má převahu. Namátkou při fleretu jsem měl pocit, že český šermíř Saša Choupenitch celou dobu útočí, z mého pohledu měl převahu, ale body naskakovaly v podstatě jen jeho soupeři. Při lukostřelbě jsem pro změnu vůbec neviděl ten letící šíp, i když jsem se celou dobu snažil; nebyla šance. Tady na boxu vidím parádně.

Ve 12:20 vidím i to, jak přichází ona Alžířanka, jmenuje se Imán Chalífová, a s ní Italka Angela Cariniová. Sedím v novinářské sekci, i ta se právě zcela zaplnila. Čeká se, co bude. K mému překvapení na Alžířanku vůbec nikdo nepíská, vítá ji potlesk. Italku sice ještě silnější, ale všechno jede v olympijském duhu. „One, two, three, viva l’Algerie,“ skanduje tucet alžírských diváků.

Od ringu jsem nějakých dvacet metrů, ale nad ním je i obrazovka, tak si boxerky prohlížím. V sešitu bych toho našel víc, ale takhle z hlavy si vzpomínám, že Italka má poměrně výrazné poprsí a Alžířanka (nad posledním slovem jsem minutu váhal a poprvé zapomněl na sešit) výrazný nos.

Italka prostě vypadá velmi žensky, obzvlášť na boxerku, upřímně řečeno se mi poměrně líbí.
 
A Alžířanka?

S Tomášem jsme se o tom pak cestou na závod Jiřího Prskavce dlouze bavili a on překvapil větou, že v ní jistou stopu ženskosti asi i vytušil, ale já teda bohužel vůbec. Kdyby mi někdo na ulici tvrdil, že nejde o muže, vsadil bych snad všechno kromě sešitu (a rodiny plus psa), že se plete.

Rychlovka a slzy

No a pak už je to rychlé, ten zbytek viděl celý svět v televizi. Po tři čtvrtě minutě dostává Italka bombu, zápas vzdává, zdrceně se rozpláče, na soupeřku už se ani nepodívá. 

Nejspíš jsem si ještě stihl poznamenat, že překvapivě ani teď v hale nikdo nepíská, ale pak běžím dolů do takzvané novinářské mixzóny, přes kterou musí sportovci projít.

Tady si prohlížím obě soupeřky z jednoho metru. 

Italka ještě dlouho brečí, ale spousta lidí na ní volá „bravo“ a ať si z toho prý nic nedělá, že je frajerka. Napadá mě, že třeba ve výsledku z dnešního nepříjemného zážitku něco vytěží – právě se stala jednou z nejznámějších boxerek světa, řekl bych.

Alžířanka dává rozhovor pouze reportérům ze své země. Kolem nás ostatních nakonec rychle proběhne, usměje se na těch pár vlajkonošů, co zase už skandují své „one, two, three, viva l’Algerie“.

A opravdu ne, nemůžu si pomoct. Je to celkem sympatický člověk, ale navzdory spleteným copánkům žádnou ženskost nevidím…

Potkáme se s Tomášem, který fotil ze druhé strany, a ptáme se jeden druhého, co to vlastně mělo být.

Tom je obrovský dobrák, tak podle očekávání říká, že bychom měli pro Alžířanku hledat pochopení, že to je složitá situace, a já částečně souhlasím – pochopení pro ni mám, třeba je fajn. 
 
Jen mi to připadá úplně absurdní. I bez sešitu si vzpomínám na věty, které jsem Tomášovi řekl a za kterými si stojím: „Připadalo mi to, jako by se konala sportovní olympiáda pro základní školy a ovládl ji osmnáctiletej Pepa, kterej třikrát propadl. Vždyť si představ situaci, kdy začne někdo v ženským tenisu podávat rychlostí 230 kilometrů v hodině, vždyť to ten sport zničí!“

No jo, ale tohle všechno jsou pro mě teď maličkosti.
 
Je osm ráno, už to zkusím. Vyrazím do hospody hledat svůj blok. 

Tak nevím

Bistro jménem Le Titi Parisien má mít podle internetu od osmi otevřeno, inzerují dokonce i snídaně, ale nic. 

Počkal jsem do devíti, seděl tam na obrubníku, závěsy nikdo neodhrnul. 

Teď musím na judo.
 
Omlouvám se.