Výstavy testujeme na dětech, nejtěžší cílovka jsou teenageři, říká ředitel největší dětské galerie

Kdyby vám bylo znovu osm let, která část Sladovny by byla vaše nejoblíbenější?

Mě by asi ani nenapadlo, že něco takového existuje, v mém dětství nic takového nebylo. Vzpomínám si, že jsme jako děti s tátou chodili hodně po hradech a zámcích, to byla pro nás zábava, když jsme se tam klouzali po sálech v půjčených papučích. Takže kdybych tenkrát přišel do Sladovny, bavilo by mě ji prozkoumávat úplně celou.

Přistupuje se dnes k dětem v galeriích a muzeích jinak? Od naší generace se vyžadoval klid, poslušnost, nesměli jsme se ničeho dotýkat.

Ta změna je veliká, dnešní děti mají volnost. Jsme v kontaktu s evropskými institucemi, které se dětskému muzejnictví a galeriím věnují déle, tam se svobodná a tvůrčí místa pro děti objevovala už v 80. letech minulého století. My máme kvůli socialismu skluz, který stále doháníme. Ale není to o tom, děti jen bezprizorně vypustit, je potřeba koncepční práce, ve výstavách se prolíná vždy složka umělecká s pedagogickou. Dítě se cítí svobodně, mnoho věcí může, výstavy jsou postavené na interakci, má si odnést zážitek a poznání, ale má to i mantinely a pravidla.

Volný pohyb s sebou ale nese vyšší riziko úrazů. Jak řešíte bezpečnost?

To je velké téma a v každé zemi k němu přistupují trochu jinak. Kolébkou dětského muzejnictví jsou Spojené státy a tam už mají pravidla na všechno, včetně toho, že děti nesmějí vyběhnout z dané instituce. To množství zákazů vás zarazí. U nás v Evropě se většinou počítá s tím, že máme uvědomělé a relativně zodpovědné, přemýšlivé děti, které vědí, že mantinely existují, a nemusí se jim doslovně každé připomínat. Naopak, kolikrát musíme dětem připomenout, že se opravdu mohou pohybovat svobodně. Ale i tohle se o neuvěřitelný kus pohnulo, pomáhá tomu zlepšující se klima ve školách a v rodinách.

Sladovna si prošla i těžkým obdobím

Sladovna je obrovský objekt v samém centru Písku, roky jen chátrala. Kde se vzal nápad vytvořit tu galerii pro děti, největší v Česku?

Je to souhra malých zázraků, které vytvořily jeden velký. Poslední várka pivního sladu se tu usušila někdy v roce 1973 a potom už budova jen chátrala, skladovalo se tu kdeco, textil, ale například i rakve. Také vím z vyprávění kolegů a přátel, že v Písku bývalo pro mnohé zkouškou odvahy a dospělosti projít v noci opuštěnou Sladovnou. Až v polovině devadesátých let, kdy objekt převzalo město od jihočeských pivovarů, začaly přípravy rekonstrukce. Původní záměr byl, že by tu vznikl zemský archiv, ten nakonec stojí v Třeboni, takže se hledal nový účel. Kolem roku 2000, za podpory evropských financí a dalších grantů, se vytvořil koncept Centra dětské knižní ilustrace. V roce 2009 se otevřela zhruba třetina budovy a byly tu dvě výstavy – výstava Radka Pilaře a výstava Po stopách ilustrace. Prvních pět let po otevření ale Sladovna prošla docela těžkým obdobím.

Nefungovalo to?

Střídalo se tu mnoho ředitelů a ředitelek a myslím, že město pomalu začalo lámat hůl nad pojetím Sladovny. Návštěvnost byla na úrovni lokálního muzea, přitom je to ale velká stavba s vysokými náklady na provoz. Přišla poslední šance, kdy město vyhlásilo konkurz na nové vedení a ředitelkou se stala Tereza Dobiášová, která přišla s konceptem galerie hrou.

Ten přinesl zlom?

Ukázalo se to jako úspěšná myšlenka. Koncept se budoval pomalu, na koleni, ale zároveň s velkým nadšením a energií. Tereza měla projetá dětská muzea v Evropě, posbírala inspiraci a začala budovat koncept, který byl dělaný specificky na míru Sladovně, celé zdejší budově. Ten koncept se od roku 2012 pořád vyvíjí. Díky němu začala prudce narůstat návštěvnost, Sladovna si vybudovala renomé. Pamatuji si, když jsme před lety oslovovali ke spolupráci umělce, někteří si mysleli, že jim volá někdo z mikropivovaru. (smích) To už se naštěstí skoro neděje.

Vy jste Terezu Dobiášovou v roce 2018 ve vedení vystřídal. Máte ekonomické vzdělání, pracoval jste jako manažer, zároveň ale máte blízko k umění. Vnímáte tohle spojení dvou světů ve své funkci jako svůj hlavní benefit?

Je to tak, i když v mé hlavě je to občas schizofrenní guláš. Mám vystudovaný ekonomický obor, ale umění je moje srdcovka, od studijních let jsem si od práce ekonoma odbíhal na různé umělecké rezidence. Ve Sladovně se mi tohle moje rozkročení otevřelo naplno. Jsem rád, že se tady moje zkušenosti zúročují, zároveň musím říct, že za poslední roky se velmi posílil tým, takže už nemusím moc řešit provozní věci a mohu se zaměřovat hlavně na obsahovou a kreativní část, která mě baví nejvíc.

Jako ředitel jste musel zvládnout covidovou pandemii. Co pro Sladovnu znamenalo období, kdy musela zavřít?

To byla velká zkouška. Já jsem dlouho nevěřil, že se vše opravdu zavře. Byl jsem připravený, že přijdou omezení, ale že zavřeme galerii úplně? To nejde, myslel jsem si. Teď už vím, že jde, ze dne na den. Měli jsme tenkrát rozjeté tři velké evropské projekty, které měly konečně finišovat. S divadelním workshopem jsme se chystali odjet do Milána, týden před se vše zrušilo. Většinu projektů jsme nějakým způsobem převáděli do onlinu. Nakonec jsme se díky němu dostali i do milánských domácností, program se tehdy povedl, nakonec byl uveden i v doprovodných programech Národního divadla. Fungování v online prostoru jsme si tak vyzkoušeli a začali jsme v něm dělat další aktivity. To nám dalo náskok, jiné instituce se ještě rok poté teprve odhodlávaly, jestli program v onlinu vůbec dělat.

Takže jste si vystačili jenom s přesunutím z reálného světa do digitálního?

Dělali jsme i další aktivity ve veřejném prostoru, například na oslavu nedožitých devadesátin malíře Radka Pilaře, který pocházel z Písku, jsme přichystali výtvarný projekt v ulicích. Lidé s pomocí magnetek vytvářeli postavy typické pro jeho tvorbu, reagovali na sebe, fotili si je a vznikla galerie ve veřejném prostoru. Nachystali jsme také bojovou hru, kdy s Albi tužkou rodiny chodily po Písku a dozvídaly se o příbězích domovních znamení. Zároveň jsme intenzivně pracovali uvnitř Sladovny, s kolegy jsme svépomocí dostavěli animační studio.

Máme i komorní výstavy pro pár lidí

Po covidu jste změnili systém návštěv. Dřív u vás návštěvníci mohli strávit, kolik času chtěli, volně procházeli všemi patry a jednotlivými výstavami. Teď je vstup omezen na hodinu a půl a pouze na jednu výstavu. Nebáli jste se negativních reakcí?

Byla to odvážná změna, která se některých návštěvníků dotkla. Důvody jsme se snažili vykomunikovat, zároveň bych řekl, že velká většina lidí to respektovala. My jsme o podobném kroku uvažovali už před covidem, nastávaly tu situace, kdy najednou v Mraveništi bylo 150 lidí a už to nebylo o zážitku, ale spíš o přežití. Nedokázali jsme to regulovat a končívalo to v atmosféře, že děti se v tom množství rozjely příliš, nebyla šance na zklidnění. Rodiče zase tápali, jak dlouho mají v jednotlivých výstavách zůstat, podvědomě cítili tlak, že za jedno vstupné musí stihnout obejít všechny. A to my jich tu míváme šest až deset. To byla pak pořádná nálož a zase tím trpěl zážitek.

Takže jste chtěli, aby si to návštěvníci u vás víc užívali a hlavně se vraceli?

Přesně tak. Nové pojetí vstupů nám otevřelo další cesty, jak pracovat intenzivněji s návštěvníky. Mohli jsme se víc přiklonit k divadelnímu principu, najednou scénář výstavy může jít víc do hloubky ve svých tématech, po obsahové stránce je to hodnotnější. Některé výstavy mají kapacitu i pouhých osm deset osob, to je velmi komorní prostředí, najednou vzniká jiná atmosféra, rozpoutává to zajímavé interakce mezi návštěvníky.

Předpokládám správně, že léto je vaše hlavní sezona?

Červenec a srpen jsou opravdu vydatné měsíce, máme otevřeno sedm dní v týdnu, prodlužujeme otevírací dobu o hodinu, abychom pokryli veškerý zájem. Ale výrazná sezona jsou i jarní prázdniny, už je znát vysoká návštěvnost celých šest týdnů, není to jen o době, kdy mají volno školáci v Písku a okolí. Intenzivní je i květen a červen, kdy k nám jezdí nejvíc školních skupin.

Náctiletí jsou nejtěžší cílová skupina

Jak vznikají jednotlivé výstavy?

Velká většina programů vzniká už ve Sladovně, málokdy dělají výstavu pro nás jinde na klíč. S tématem často přicházíme my a pak se hledá tvůrčí tým, který je tvořen lidmi ze Sladovny, k nim přizveme lidi zvenčí. Je to vztah Sladovna – umělec – pedagog a kurátor. Kdybychom nechali výstavu jen na velmi šikovných výtvarnících, nebude to fungovat v našem konceptu. Naše projekty jsou specifické právě lektorskou prací, jde o komponovaný zážitek. Lektorský přístup si málokdo troufne vymyslet a my jsme v tom už velmi zkušení.

Jak dlouhá je cesta od první myšlenky až po otevření výstavy?

Máme stálé expozice, jako je Mraveniště nebo Pilařiště, a pak v našem největším sále, ve Vysokých trámech, pořádáme velkou výstavu, která bývá od května do konce roku. Když má úspěch, prodlužujeme ji až do února, března. Příprava trvá minimálně půl roku, ale spíš déle, protože se nám osvědčil koncept laboratoří.

Můžete prozradit, v čem spočívá?

Laboratoře vznikly za covidu z nutnosti. Měli jsme připravené scénáře výstav, pak se vše zrušilo a my ten rozpracovaný projekt nainstalovali do prostoru. Byla to třeba z šedesáti procent hotová výstava, a jakmile se uvolnily restrikce, otevřeli jsme ji návštěvníkům a školním skupinám a umožnili jsme jim stát se spolutvůrci. Ukázalo se, že pro hodně návštěvníků je atraktivní mít možnost se takto realizovat. Dodnes většinu výstav otevíráme, než jsou finálně hotové, veřejnosti, umělcům, odborníkům a doděláváme je společně. Teď to došlo do fáze, že zkoušíme nový experiment. Máme tu laboratoř Nápad, otevřený prostor, kde ještě nebylo rozhodnuto o tématu, je to výstava hotová z 0,2 procenta. Je na návštěvnících, s jakými nápady přijdou. Je tam jediné pravidlo: pokud má padnout rozhodnutí, mohou ho dělat jen děti. Je fascinující, jaký ohlas to má.

Testujete všechny výstavy předem na dětech? Protože často mají dospělí dost jinou představu o tom, co bude děti (ne)bavit.

No jasně, to je základní princip. Výstavy děláme s dětmi, ptáme se jich, ony přicházejí s nápady a tématy. Než se výstava otevře, přicházejí sem děti, zjišťujeme, co funguje, co nefunguje, stávají se důležitou zpětnou vazbou. A ani to, že se výstava otevře, neznamená, že je neměnná. Reagujeme na podněty návštěvníků, pracujeme s výstavou jako s živým procesem.

Mám pocit, že výstav a kreativních věcí pro malé děti je spousta, problém je narazit na něco zajímavého pro náctileté. Jak se připravují výstavy pro tuhle věkovou kategorii?

Tohle řeší většina dětských muzeí, běžně bývají zaměřené na děti od nejmladšího věku do dvanácti let. Zaujmout ty starší, dostat je do tématu je složitější, je to nejtěžší cílová skupina. Pro nás byla odpovědí animace, která je prostředkem, jak se kreativně vyjádřit a velmi zajímá i náctileté. Vznikla nám tu dvě animační studia a tam cítíme zvědavost dospívajících, přes tohle médium to jde dobře. Pak děláme občasné speciální programy. Měli jsme tu krátký film ve virtuální realitě, Tmání, který pracuje s tématem křehkosti, úzkostných stavů, ale i naděje. Tento film Ondřeje Moravce jsme obklíčili lektorským programem, který částečně pracoval s animací. Věděli jsme, že mezi mladými tohle téma rezonuje, ale i tak nás překvapilo, jak najednou byli otevření ke komunikaci.

Často se v souvislosti s dnešními dětmi zmiňuje, že v upoutání jejich pozornosti jde jen těžko konkurovat digitálním technologiím. Vy se jim tu ale v některých výstavách nevyhýbáte, je to tak?

Většina z nás tady jsme analogoví kluci a holky, ale zároveň se technologiím nevyhýbáme a v něčem nás i fascinují. Do hry je ale bereme, až když víme, čím nám mohou posloužit v daném tématu. Neskrýváme je, ale nechceme se jimi nechat opít. Když víme, co chceme dětem nabídnout za zážitek, a máme možnost si k němu pomoci s digitální technologií, tak proč ne, ale nesmí to být v pořadí technologie a až pak obsah.

Jaké jsou teď trendy v dětském muzejnictví?

Zlepšují se technologie, materiálové možnosti. Ve Spojených státech se trend už víc blíží k science centrům, která jsou zajímavá. V německém Frankfurtu je nejstarší evropské dětské muzeum, kde dělají výborné tiskařské dílny, jsou skvělí svými projekty kolem literatury. Celkově se ale na tom Západě trendy už nevyvíjejí tak rychle jako u nás a v dalších postkomunistických zemích, kde dětské instituce dlouho chyběly. Jen řadě z nich se nedaří uchopit správně koncept, usadit ho a přežít. V tom je Sladovna opravdu výjimečná. Nebojíme se brát zkušenosti ze Západu, ale zároveň si projekty děláme hodně po svém, experimentujeme.

Máte malé děti. Když máte volno, vyrážíte obhlédnout, jak to funguje u konkurence?

Je to už trochu profesní deformace, jezdíme hodně. Ale když dám dětem volnost ve výběru, co chtějí dělat, tak ony chtějí do Sladovny. Mám volno, a stejně tady zase skončím. (smích)