To máš Paříž 1: Tak jsme na olympiádě, sláva! Ale co teď, kamaráde? Jsou skoky do vody dobrý nápad?

Má osobní tragikomedie začala už týden před zahájením, kdy jsem v Praze zajel do servisu: „Dobrý den,“ usmál jsem se na zkušeného mechanika a počítal s tím, že mu zaplatím pár stovek za drobnosti: „Potřeboval bych možná do svého skútru nový olej.“

Mechanik se zahleděl překvapeně na mě a ještě mnohem překvapeněji na malou Vespu, která má za poslední tři roky najeto 13 tisíc kilometrů. Zděšeně zavrtěl hlavou: „Ne,“ pravil, „na téhle byste tam nedojel, nechte ji tu aspoň přes víkend…“

A že prý musí všechno prohlédnout a vyměnit nebo doplnit spoustu věcí včetně pneumatik, brzdové kapaliny, pokud tedy něco takového existuje, a zmínil ještě několik dalších termínů, které jsem neznal.

Mám pocit, že nebýt mechanika, nepsal bych z Paříže tento článek…

„Ale stejně jste trochu cvok,“ poznamenal, když jsem si skútr vyzvedl, a přidal se tak k mnoha přátelům a rodinným příslušníkům (jen moje máma už ani neříkala, že jsem cvok – ta šla jenom tradičně poprosit ke kapucínům svatého Tadeáška, ať už proboha dospěju, pokud možno ve zdraví, vždyť mi bude brzy padesát).

A já čím dál nerozhodněji odpovídal: „Kdybych řídil auto, jedu autem, ale mám jenom tu Vespu. Podle mě by mohla být na cestování po olympijské Paříži vcelku praktická, ne?“

Sám už si tím nejsem jistý. 

Problém s řidičákem  

Olympiáda začínala v pátek. Já vyjel od nás z Vysočan ve středu chvíli po svítání a za půl hodiny byl na druhém, západním konci Prahy. Tam se spustilo menší krupobití – jelikož nemám na helmě štít a na nejbližší pumpu v Rudné zbývalo pár kilometrů, zažil jsem solidní peeling obličeje. Všechny odumřelé kožní buňky stekly, nic dalšího alespoň trochu pozitivního jsem na své situaci neshledal, ale dejme tomu. Po půl hodině pršet přestalo, někde u Plzně jsem dokonce i uschnul.
 
Výrazně horší moment nastal na hranicích v Rozvadově, kde obvykle žádní němečtí policisté nestojí, ale teď tam stáli a kontrolovali. Zcela bez obav jsem jim podal nejen občanku, ale i řidičák, což byla nejspíš fatální chyba. Mladý policista se jal oba průkazy detailně zkoumat, za chvíli kývl bradou, ať Vespu odstavím, a řekl, že má cesta končí: „V Německu potřebujete na jízdu tímto prostředkem speciální oprávnění, řidičák na auto nestačí.“

O. K.

Jsem holt smolař.

Autem mě odvezli na služebnu do nejbližšího městečka, kde jsem pak hodinu seděl, zoufale volal přátelům, kteří se vyznají, a ti nejprve váhali, ale pak se přidali na stranu německých strážců zákona: „Asi seš v háji a končíš, vole.“

Vole!

Nechám Vespu někde na Rozvadově, rozhodl jsem se, a do Paříže pojedu stopem, jako kdysi do Pekingu. Ne, že by se mi chtělo, je to trochu trapas, ale lepší nápad nemám.

Zatímco já už byl s osudem poměrně smířen, policisté stále cosi řešili; mimo jiné volali na dopravní inspektoráty v Česku i Německu. Asi by si nekomplikovali situaci, kdyby ve svých řadách neměli jednu Češku. Jmenovala se Martina, z neznámého důvodu mi fandila a po dvou hodinách vběhla do čekárny pro zadržená individua: „Pořád si nejsme jistí, a to je vaše záchrana. Spíš se zdá, že na skútru po Německu nemůžete, ale nedokážou vám to napsat do protokolu černé na bílém. Nedaří se jim najít přesný paragraf, a tak teď šéf mávl rukou, ať už vás raději pustíme!“

Chvíli jsem zíral na Martinu s pusou dokořán, ale opravdu mě odvezli zpět k celnici, která už byla opuštěná, nikdo nikoho nekontroloval, a já jel. 

V noci jsem si rozložil spacák na poli kousek před Rýnem, za kteroužto řekou jsem posnídal svou první francouzskou bagetu a v sedm večer se potkal s kamarádem Tomášem Binterem v pařížském tiskovém centru, kde mi na krk pověsili akreditaci.

Zvláštní. 

Takže já jsem fakt regulérní novinář na olympiádě. Jako ti borci, co něco reálně chápou a dovedou!

Rybí muž pod Eiffelovkou

Na otevírací ceremoniál jsem ovšem akreditaci dostal jenom já, fotografové mají velmi omezený počet míst. Kolegu Tomáše nejdřív upřímně lituju – a v noci mu budu ještě upřímněji závidět.

Dojet do Paříže na Vespě je skvostná kratochvíle oproti tomu, co jsem musel zažít v amfiteátru na Trocadéru.

Ještě nic nezačalo a já jsem v depresi. Nejenom, že jsem se probudil s rudýma očima, pod kterýma se houpaly dva vaky velikosti telecího vemene (měl bych mít na helmě ten štít, důležitá poznámka pro případný příští život), ale hlavně: Paříž od rána připomíná Jeruzalém v časech intifády, všude ozbrojenci, ve stanici metra u našeho činžáku zrovna zatýkají partu plus minus čtrnáctiletých kluků, sirény zní pořád a ze všech stran.

Na Trocadéro musíme vyrazit tři hodiny předem v novinářském autobusu, který už projíždí naprosto vyprázdněným centrem, na náměstí u Vítězného oblouku jsou skutečně jen vojáci a policisté.

Kontrola akreditací a batohů je pro jistotu zdvojená, ve frontě stojíme přes hodinu. Dosud bylo jen oblačno, teď začíná pršet. Nemám s sebou nic s kapucí, natožpak pláštěnku. Amfiteátru chybí střecha, ale hlavně se tam nic neděje, veškerý ten galaprogram se odehrává na řece Seině a jejím nábřeží. 

Sledujeme tedy přenos na velkoplošné obrazovce a mokneme, já asi nejvíc. Jak říkám, neumím v tom zatím chodit, většina kolegů má pláštěnku. Kdo nemá, ten třeba po hodině ceremoniálu, který se koná kdesi jinde, odchází hledat teplo a sucho.

Nevím, kde bych hledal, a taky trochu doufám, že se ještě něco stane. Nejprve si připadám, jako bych seděl v bazénu, a později jako ryba, to už mi hrabe. Nechápu stávající situaci. 

Představuju si, že někdo za tento zážitek zaplatil desítky tisíc korun – nebo raději ne, to si představovat nechci. Když si fotím aspoň metaře, kteří se marně snaží sušit pódium, naprší mi do mobilu, který začne stávkovat.

Zpočátku natěšená atmosféra brzy uvadne, takže když se pozdě v noci objeví na obrazovce loď s českou reprezentací, tleskám už jen já, plus možná premiér Fiala. Doufám, že sedí někde u Macrona, to jsou jediná místa pod střechou. 

Ano, nakonec chvíli naživo vidíme fotbalistu Zinedina Zidana s pochodní i pěknou světelnou show kolem Eiffelovky přímo nad námi. Prezident Macron radostně prohlásí akci za zahájenou, ale tou dobou se už moje myšlenky točí spíše kolem toho, jestli a jak najdu bez mobilu náš sotva obydlený pařížský byt. Budu-li chvíli courat kolem nádraží Gare du Nord, snad na něj narazím a radostně prohlásím dnešní akci za ukončenou.  

Další změna plánu

V Paříži lije i celou sobotu. Když nad ránem zvoní budík, nemám už sice vaky pod očima, pro změnu ale pokašlávám. V pronajatém půdním bytečku o dvaceti metrech čtverečních sháním sušák, na kterém bych rozvěsil včerejší hadry – co s botami, nevím. Naštěstí mám ještě jedny běhací, ale ty jsou skoro papírové.

S Tomem jsme si namátkou vybrali, že pojedeme do Versailles na koňskou drezuru, startují tam dva Češi, ale při pohledu z našeho vikýře měníme plán: Dnes musíme někam pod střechu!

Ale kam?

Skončíme na synchronizovaných skocích do vody žen, což je poměrně bizár. Očekával jsem, že přesně z těchto situací vzniknou humorné historky, ale teď se jaksi nemám čeho chytit. Dvojice dívek skočí zároveň ze třímetrového můstku do bazénu, trvá to vteřinu a laik má pocit, že jim to vyšlo, dokonce i při záběrech na velkoplošné obrazovce.

Všechny jsou dobré, ale od začátku jasně vedou Číňanky, které tu taky mají nejvíce příznivců. Já fandím… třeba támhle Australankám, vybral jsem si je jen podle vizáže. Sice dlouho bojují o medaili, ale poslední (pátý) skok provedou každá úplně jinak, což poznám dokonce i já. V hezky zaplněné hale, kde může být klidně pět tisíc diváků, to zašumí. Nerad si uvědomuju, že tato sportovní tragédie sympatických Australanek je pro mě jediným vzrušujícím momentem dnešního dopoledne.

Pak chceme jít na skateboard, ale můj mobil konečně přestal stávkovat a já z něj zjišťuju, že je soutěž kvůli dešti přesunuta na jindy. Zůstaneme tedy na vodní pólo žen a asi máme štěstí, nebo nevím, protože jde o naprosto vyrovnaný, dokonce dramatický zápas mezi Holanďankami, které o gól vyhrají, a Maďarkami, kterým jsem přál, ani nevím proč. Být doma u televize, asi přímý přenos nevypnu, i když bych se upřímně řečeno spokojil i s desetiminutovým sestřihem.

Zázrak na ragby

Ale pak už jsem si tím, že dnes máme paradoxně štěstí, zcela jistý. Pět minut chůzí od bazénové haly je obrovský Stade de France, kam se teď stahují davy. Slyšíme, kterak sborově zpívají Marseillaisu, větříme mimořádnou atmosféru, přidáváme se, a vida – možná hned první den nečekaně zažijeme úplný vrchol.

Najednou jsme mezi osmdesáti tisíci diváky na takzvaném sedmičkovém ragby, což je – jak rychle pochopím – taková mnohem rychlejší, dynamičtější verze ragby klasického. Na každé straně pouhých sedm hráčů. Míň se rvou, pořád sprintují, útok se valí ze strany na stranu, a hlavně! Ty zápasy jsou krátké, se vším všudy trvají okolo dvaceti minut, takže jich vidíme spoustu.

Uznávám, že po třech hodinách u bazénu je dalších pět hodin na ragby zkouškou fanouškovského nadšení, ale touhle zkouškou docela rád a vděčně projdu.

Toť můj zahajovací ceremoniál, a velkolepý! 

Nad tribunami nás tentokrát už chrání střecha a večer, během finále, dokonce poprvé vysvitne slunce. Když se chvílemi ragby nehraje, dýdžej pouští hity, zpíváme, mnozí i tančí.

Vedle mě sedí těžký invalida, muž, který nemá ani jednu končetinu. Když ve finále domácí Francie porazí Fidži (které zatím na olympiádách vždycky všechno vyhrálo), tento muž začne tancovat taky. Zběsile se kýve na zadku ze strany na stranu a mává těmi krátkými zbytky rukou, které má (obvykle pod, ale teď) nad rameny. Je to až biblický výjev, přičemž za mesiáše bychom snad mohli označit domácího ragbistu Antoina Duponta, kterému se tleská zdaleka nejvíc.

Totální euforie nám vydrží až do bytečku, kde se na sebe s Tomem o půlnoci unaveně zadíváme.

Tak co zejtra?

Zase jedou koně ve Versailles, vezmu tě tam na skútru.

A pak?

Hele, jedna Češka pojede slalom na divoký vodě, bojuje o finále.

No jo, ale to je na opačný straně od Paříže, přejezd tak padesát kilometrů…

Hmmm. „To zvládnem,“ snažím se maskovat nejistotu a mladší kolega si zatím nedovolí vzdorovat.

Až na sebe budeme takhle unaveně zírat o den později, Tomáš už se vzbouří. „Musíme se začít chovat trochu racionálněji!“