Poezie je trochu alchymie, i dobrá sbírka může úplně zapadnout

Začněme právě Červeným obrem, vaší už čtvrtou básnickou sbírkou. Pro mě jako čtenářku měla silné environmentální vyznění, i když na povrchu působí jako milé zápisky z dovolené. Leží vám změna klimatu osobně na srdci?

Musím říct, že jste asi první, kdo tento moment vnímá tak silně. Každopádně to nebylo mým cílem, určitě nepíšu angažovanou poezii. To není moje poloha. Ale patrně tam prosvítá, že mě téma ekologie odjakživa velmi silně zasahuje, a to nezávisle na mém muži, který je environmentalista. Spíš se to pak ještě zesílilo tím, že máme děti. Často jsem se setkávala s tím, že je skladba takový „deníček“, až dětský. Pro mě jsou však témata jako mizení druhů velmi závažná. Takže cítím určité pnutí mezi tím, jak píšu, a tím, jak je to čteno.

Píšete velmi úsporně, což je znát na celé vaší tvorbě. Některé básně tvoří třeba jen čtyři slova, na celé stránce je jediná strofa. Takto střízlivě jste se vyjadřovala už od dětství, kdy jste začala psát? Nebo hodně škrtáte?

Úspornost je mi vlastní, spíš se – i teď při rozhovoru – musím přemlouvat k delším odpovědím. (smích) Takže je to právě naopak, já básně často ještě rozepisuji a prodlužuji, protože můj výchozí bod je naprosto minimální. I Červený obr byl na začátku daleko kratší…

Máte dvě malé děti. Předpokládám, že nejsem první, kdo pokládá takovou otázku, ale jak zvládáte skloubit psaní a péči o ně? Je to přece jen trochu jiné než u klasické práce, vy navíc máte jako hlavní profesi psychologickou praxi…

Otázka neplacené práce a její docenění je pro mě velké kulturní téma. Ale co se týká psaní poezie, s rolí, ve které aktuálně jsem, nenarážím. Docela dobře se to kloubí, mám totiž devítiměsíčního syna. Takže mám na psaní mentální prostor, mohu se „potloukat“ a pozorovat – a to mi svědčí. Psalo se mi skvěle i na vysoké, v práci to pak bylo mnohem těžší… Vnímám, že mám obrovské štěstí, že mi to skloubit jde. Mám výborného muže, se kterým se dělíme o domácí práce i péči o děti.

Oddanost a vášeň

Vaše psaní oceňuje kritika i běžní čtenáři, vy sama jej ale označujete jen za „vedlejší produkt“. Nikdy jste neměla ambici věnovat se výhradně poezii?

Neměla. A ocenění si velmi vážím, je to pro mě udivující, cítím pokoru i rozpaky. Těší mě to.

V Česku se poezie moc nečte, neprodává, je ve stínu prózy. Přitom za každou útlou sbírkou je hromada práce a celá skupina lidí, kteří jí pomáhají na svět…

Můžu to přiblížit na příkladu své poslední knihy, práce na ní trvala asi pět let. Když má člověk štěstí, sbírka opravdu vyjde. Náklad je malý, obvykle desítky až nižší stovky, načež vyjde pár recenzí a člověk slaví, že se to k někomu vůbec dostalo. Zároveň je dobré se objevovat na básnických čteních. Celé to tedy závisí na ochotě skupiny lidí zabývat se tak marginální oblastí. Myslím, že je to věc jejich oddanosti a vášně.