Milenkám jsem rozdával Warholovy obrazy, vzpomíná Jiří G. Dokoupil. Právě teď vystavuje v Benátkách

„Nějaké dárky jsem dostal,“ pokračuje Dokoupil naprosto vážným tónem, „ale ani jsem je neotevřel a hned vyhodil, protože nechci žádné další krámy. Přál bych si spíš, aby mi lidi řekli něco zajímavého, nějaký nápad, báseň, moudrost, nebo aspoň pořádnou blbost…“

V podcastu vzpomíná na doby, kdy v New Yorku šňupal mimořádně dlouhé lajny kokainu s malířem Jeanem-Michelem Basquiatem. Zmíní taky Andyho Warhola, jehož zhruba deset menších obrazů prý kdysi rozdal svým milenkám a dodnes od něj má jeden větší: „Jenom nevím kde, žiju v šesti městech: Praze, Madridu, Las Palmas, Riu de Janeiro a Berlíně.“

Rodiče utekli se čtrnáctiletým Jirkou roku 1968 z Krnova do západního Německa. „Pro mě to byl takový šok, že už jsem si pak žádné místo, kterému bych skutečně a naplno říkal domov, nenašel. Snažil jsem se marně, opravdový domov je pro mě jen iluze. V těch prvních německých letech jsem mimochodem vedl paralelní život a snil o Krnově, dál tam žil jako duch. Než jsme zdrhli, měl jsem tam vyhlídnutou jistou Evu, často jsem ji potkával cestou do školy, a ve čtrnácti mi bylo jasné, že to jednou bude má žena. Ve svých německých snech jsem si ji opravdu vzal, měl s ní děti. Nějak jsem se tyhle paralelní životy naučil. Jak říkám, teď bydlím hned v pěti městech, a i když se právě nacházím v Praze, vlastně jsem pořád i ve čtyřech ostatních – jako ten duch.“

Začátkem osmdesátých let se stal pravděpodobně prvním (původem) českým grafiťákem: „Malovali jsme velké penisy na banky a v Kolíně nad Rýnem nás s kamarádem zatkli. Byla to docela gangsterka, pistoli jsem měl u spánku a na tři dny jsem skončil ve vězení, což byla extrémně zajímavá zkušenost, každému bych ji doporučoval. V pátek mě zavřeli, ale v pondělí mě galerista s advokátem dostali ven – přeci jen jsem už v té době chystal velké výstavy.“

Co je to úspěch?

Letos v létě vystavuje Jiří Georg Dokoupil mimo jiné v Benátkách, až do 18. srpna má ve velkém sále tamní Biblioteca Nazionale Marciana přehlídku skleněných plastik i obrazů nazvanou Venetian Bubbles (Benátské bubliny). Je zajímavé, že o tom v podcastu hovoří jako by nic, spíš jen tak pokrčí rameny: „Vy sice říkáte, že je významná,“ ohradí se, „ale to já nevím. V minulosti jsem byl o mnoha výstavách přesvědčený, že jsou důležité, a ono vůbec. Naopak na některé malinké, zdánlivě nesmyslné výstavy přišel třeba jen jediný zajímavý člověk, ale setkání s ním pro mě bylo extrémně zajímavé a někam dál mě posunulo.“

Jiří Georg Dokoupil v rozhovoru velmi relativizuje slovo úspěch. „Pro mě úspěch znamená jen tolik, že mám dost peněz, abych mohl tvořit, měl na to veškerý potřebný materiál, pěkné ateliéry, v nich pěkné asistentky, víc mě nezajímá. Řeknu vám pravdu: říká se o mně, jak jsem úspěšný výtvarník, ale já si v životě ještě víc vydělal jedním svým hobby. Mám velké štěstí na nákupy a prodeje nemovitostí, i když se v tom vlastně nevyznám. Někam přijedu, líbí se mi dům, tak ho koupím a později zase střelím, obvykle za mnohem víc. Jak říkám – v tomhle mám jakousi záhadnou kliku.“