Olympijské hry národy od začátku víc rozdělovaly, než spojovaly, říká historik
25. července 2024
25. července 2024
Olympiáda v Paříži je už teď v mnoha ohledech přelomová. Zaprvé, zúčastní se jí stejný počet ženských i mužských sportovců. Zadruhé, většina soutěží se odehraje na stávajících sportovištích, a proto se nebude opakovat třeba scénář z Ria, kde dnes většina stadionů i celé olympijské městečko chátrají. Přesto i letošní hry jitří emoce – od oblečení až po velkou politiku, hlavně účast ruských sportovců. „Politiku nelze od společenského dění oddělit, tím spíš od tak velkých událostí, jako jsou olympijské hry,“ říká historik sportu Martin Klement.
V Coubertinově pojetí to měla být akce, která přispěje k porozumění mezi národy (Pierre de Coubertin byl francouzský historik, pedagog a zakladatel moderních OH – pozn. red.). Událost, během které mohou země mírovou formou ventilovat vzájemné napětí, a tím pádem už nemusí válčit. To si myslím, že byla jeho hlavní idea.
Ono se to nepovedlo ani jemu samotnému na úplném počátku. První olympijský kongres se konal v roce 1894, tedy dva roky před prvními moderními hrami v Athénách. Pierre de Coubertin a další, kteří kongres organizovali, tehdy nepozvali zástupce německé tělocvičné organizace. Ti se nesmírně urazili a rozhodli se vlastně od počátku olympijské hry bojkotovat. Zároveň přišli s ideou udělat si vlastní hry. K něčemu podobnému potom přistoupila i Česká obec sokolská, která určitou dobu definovala všesokolské slety jako české národní olympijské hry. Obecně tak můžeme říct, že kvůli olympijským hrám docházelo k prohlubování nacionalismu.
Ve 20. století je velmi patrné, že olympijské hry přispívaly k napětí mezi státy. To se projevovalo různými bojkoty, vylučováním některých zemí z her a tak dál. Čili spíš než aby olympiády země sbližovaly, prohlubovaly dlouhodobé problémy, které mezi těmi státy byly. Vzhledem k tomu, že sportovci na hrách reprezentují své země, jsou pak souboje zatížené historií i z pohledu diváků…
Ano, když se Československo utkávalo se SSSR, nikdy to nebylo vnímáno jako neutrální zápas dvou týmů. To samé se ale odehrávalo, respektive odehrává třeba i při zápasech bývalých kolonií proti Británii nebo Francii.
Obecně se dá říct, že olympijské hry jsou politickou záležitostí. Záleží samozřejmě i na tom, jak definujete politiku. Je pravda, že hry se nevyjadřují k politickým událostem, snaží se být nestranné a otevřené. Ale právě ve zmíněných bojkotech nebo v tom, jak jsou některé země z účasti vylučovány, politika nutně je. Asi takhle – politiku nelze od společenského dění oddělit. A už vůbec ji nelze oddělit od tak velké události, jakou je olympiáda.
Po první i druhé světové válce nebylo na olympijské hry připuštěno Německo, po té druhé ani Japonsko. Ten argument byl podobný – tyto země představovaly zdroj dlouhodobého zla a bylo potřeba je potrestat se vším všudy. Proto tedy nebyly připuštěny do mírového závodění mezi národy.
Do Paříže nejsou připuštěni všichni ruští sportovci, podle nejnovějších údajů se jich (pod neutrální vlajkou) zúčastní patnáct. Tito sportovci údajně nemají žádný poměr k armádě a v minulosti neměli projevovat žádnou podporu ruské agresi vůči Ukrajině. Jejich přípustností k olympijským hrám se zabývala speciální komise Mezinárodního olympijského výboru. V případě, že některý z těchto sportovců svůj závod vyhraje, nezahrají mu ruskou hymnu a ani nevyvěsí ruskou vlajku.
Původně se (na ceremoniály) nosilo společenské oblečení, takže si každý vzal, co považoval za adekvátní. K uniformám se přecházelo postupně a souvisí to s tím, co jsem říkal: jde o mezinárodní hry, kde jsou sportovci vlastně zástupci svých států. A oblečení má tuhle rozdílnost ještě zdůrazňovat.
Během olympiády v roce 1936 měli českoslovenští olympionici na hlavě speciální čepeček, takovou lodičku. Ta byla zdrojem velké kritiky, protože někteří si ji neuměli správně nasadit a připadali si v ní směšně. Nicméně to, jak bude onen oděv hodnocen, ukáže až budoucnost. Že se úbory spoustě lidí nelíbí, je v módě úplně běžné. Po několika letech se ale může ukázat, že to byl začátek nového trendu.
Myslím, že hry v Paříži se v řadě ohledů snaží být průkopnické. Je otázka, do jaké míry to bude skutečně začátek nového trendu, ale organizátoři prohlašují, že Paříž by měla být opravdu první zelenou olympiádou. Vezměme si třeba sportoviště. Pětadevadesát procent z nich už stálo nebo bylo jen adaptováno, nově se jich tedy budovalo jen naprosté minimum. Což je velká změna proti předchozím hrám, kde se stavěly obří stadiony, příkladem budiž třeba právě Rio. Další novinkou je široká inkluze sportovců a snaha opravdu přizvat všechny bez ohledu na náboženství nebo genderové představy.
Ano, osobně v tom vidím určitý problém. Olympijské hry, ale taky sport obecně by (na vývoj ve společnosti) měly nějak reagovat. Zvážit, zda jsou tyto kategorie stále nutné. Dělení na mužské a ženské kategorie bylo v 19. století, kdy moderní olympijské hry začaly, něco samozřejmého a nezpochybnitelného. Od té doby ale uplynulo už 130 let a můžou být sportovci, kteří do jednotlivých kategorií nezapadají. Zatímco dřív převládalo přesvědčení, že překračování hranic genderu ve sportu se týká jen ojedinělých případů, teď se ukazuje, že je takových sportovců vlastně docela dost.
Určitá řešení už se hledají. Do budoucna se jako kritérium k rozdělení sportovců mohou brát třeba výsledky, kterých daný sportovec nebo sportovkyně dosáhli v uplynulém roce. Někteří muži a ženy dosahují v průměru stejných výsledků, tak proč je nenechat závodit mezi sebou? Dá se také zohledňovat výška, výkonnost, stáří… možností je celá řada. Jenom je třeba nad tím přemýšlet, experimentovat, a ne sveřepě trvat na tom, že když tu v 19. století byly disciplíny pro muže a pro ženy, tak se toho budeme držet dál.
Tam třeba ženy jako aktivní sportovkyně nebyly vůbec vpuštěny. Starověké olympijské hry byly opravdu nesrovnatelné s tím, co se odehrává teď. Byl to náboženský svátek, který byl navíc velmi lokální. Ani škála disciplín nebyla tak široká. Jednalo se hlavně o atletické disciplíny – běh na různé vzdálenosti, hod oštěpem a diskem, skok do dálky a různé typy soubojů. U některých zápasů bylo dovoleno prakticky cokoliv. Klidně protivníka zranit, nebo ho dokonce zabít.
Násilí se nejen dělo, ale bylo i vyžadováno, protože během soubojů měla být prezentována hlavně jakási maskulinní bojovnost, která byla pro tehdejší společnost velmi důležitá. Dokonce stěžejní pro přežití. Bavíme se o době, kdy se války odehrávaly prakticky pořád a společnost potřebovala opravdu nemilosrdné bojovníky. A to se během olympijských zápasů demonstrovalo. Vítězové, představitelé jednotlivých měst a řeckých kmenů, byli oslavováni ve svých městech jako hrdinové a plynuly jim z toho určité benefity.
Vystudoval historii na Filozofické fakultě UK, kde také získal doktorát. Jeho badatelským zaměřením jsou dějiny německého nacionalismu, dějiny genderu nebo sokolské hnutí. Na Masarykově ústavu a Archivu AV ČR působí jako výzkumný pracovník v týmu pro výzkum české státnosti. Působí také jako historik a archivář v České obci sokolské.
V současné době se to dostalo do absurdních rozměrů. To, jak jsou olympijští vítězové oslavováni, je i k jejich vlastní škodě. Když sportovec zvítězí nebo se dobře umístí, opravdu se může stát přes noc národním hrdinou, o kterého najednou všichni mají zájem. Jenže to má i druhou stranu.
Úspěch netrvá věčně a nutně přijde doba, kdy veřejnost na toho člověka postupně zapomíná. To pak může mít vliv na jeho psychiku. Každý pátý sportovec podle nejnovějších sociologických studií trpí nějakou formou deprese.
Z výpovědí sportovců vyplývá, že mají k olympijským hrám dvojaký přístup. Samozřejmě že během nich jsou nadšení a i samotný průběh události je pro ně něco naprosto mimořádného. Na druhou stranu tomuhle zhruba dvoutýdennímu klání předchází čtyři roky přípravy, během nichž se zaměřují na něco, co ve finále může trvat jenom pár vteřin. V některých závodech nemusí být rozdíl mezi prvním a čtvrtým místem ani vteřina. Sportovci se tedy roky připravují právě na tu jednu zlomovou vteřinu. To zákonitě vede k tomu, že všechno ostatní jde stranou. Dostanou se do takové předolympijské bubliny. Když potom závody skončí a bublina praskne, leží před nimi dvě cesty – buď čtyřletou anabázi absolvovat znovu s vědomím, že to možná nevyjde, anebo se rozhodnou, že se stáhnou. Obě cesty mohou být zdrojem různých typů depresí.
Zorganizovat olympijské hry je čím dál náročnější. Uchazečský proces sám o sobě trvá většinou tak deset let a stojí strašné peníze. Například Chicago, které usilovalo o olympiádu v roce 2016, stál celý tenhle desetiletý proces skoro 100 milionů dolarů. Bylo potřeba najmout architektonické kanceláře, které navrhovaly olympijské vesnice a sportoviště, platila se reklama, marketing a tak dál.
Ano, následuje další dlouhé období příprav, kdy se musí všechno zrealizovat a postavit. To je krizové období, kdy dochází k největším komplikacím, protože když se ucházíte o olympiádu, nemůžete vědět, jaká bude situace za patnáct let. Kolik budou stát stavební práce, jestli bude pandemie a všechno se čtyřikrát zdraží… Takže pak se ve finále většinou všechno prodražuje, prodlužuje, nestíhá se. A když si člověk uvědomí, že se tohle všechno odehrává kvůli akci trvající dva týdny, nemyslím si, že by se něco takového mělo odehrávat i v České republice.
Podpořte Reportér sdílením článku
Bývalý šéfredaktor zpravodajské redakce TV Seznam.