Že lukostřelba není sport? Pochybovači většinou zkrotnou po prvním pokusu

Která nepravda, co slýcháte o lukostřelbě, vás vytáčí?

Nejhorší je, když někdo zpochybňuje, že je lukostřelba sport. Na to odpovídám, ať si to jdou zkusit, a většinou stačí jediný pokus o střelu a uznají, že natáhnout luk, mít správný postoj a trefit terč, který je od vás padesát až sedmdesát metrů, není legrace. Klasika jsou rádoby vtipné poznámky typu: „Tak to jsi něco jako Vilém Tell!“ Tak ten střílel z kuše, a ne z luku. Nesnáším otázky, jestli chodím s lukem lovit zvířata, to je úplně mimo. Vidíte, měla bych být už zvyklá, ale rozčiluje mě toho pořád dost. (smích) A to jsem nezmínila nejrozšířenější mýtus: trefa do černého. My střílíme do žlutého středu.

Že lukostřelba není legrace, dokazuje i to, že jen natáhnout tětivu je fuška. Jak těžkému závaží ta zátěž odpovídá?

Je to, jako byste táhla osmnáct kilo. A já při průměrném tréninku tětivu natáhnu tak stopadesátkrát.

A natahujete ji jen na jednu stranu. Cítíte to už na těle?

Ne. Když přijdu na prohlídku ke sportovnímu lékaři nebo fyzioterapeutovi, jsou překvapení, že nemám žádné velké svalové dysbalance. Lukostřelba je jednostranný sport, ale jen málo sportů je o všestrannosti. Důležité je dobře zátěž kompenzovat, mít silné všechny svaly, proto v rámci zimní přípravy trávím spoustu času v posilovně. Bez činek to nejde, musíte mít zpevněný střed těla a záda, dobrou kondici nohou, z nich v lukostřelbě vychází správný postoj.

Jaké jsou nejčastější zdravotní neduhy lukostřelců?

Hlava a to, co se vám v ní děje. (smích) Střílení je primárně o hlavě, můžete mít natrénováno sebevíc, ale když se neumíte zklidnit, absolutně soustředit, dobrý výsledek neuděláte. Z fyzického pohledu nejvíc trpí ramena, lokty a zápěstí. Dřív mívali střelci problémy se zády, střílelo se trochu jinak, měli špatný postoj. Dnes máme lepší techniku, vybavení, k dispozici špičkové fyzioterapeuty, víc se dbá na regeneraci, výživu.

Oba vaši rodiče se lukostřelbě věnovali vrcholově, vaše maminka byla na olympiádě v Pekingu. Měli by dnes na závodech šanci?

Když srovnám sebe s mamkou, tak já na trénincích střílím dvakrát tolik šípů co ona. Mám úplně jiné vybavení. Rodiče stříleli ještě s dřevěnými šípy, které si spravovali, aby jim vydržely co nejdéle. Táta byl v Česku první, kdo měl luk z Ameriky, který byl rozkládací – střed a ramena měl zvlášť. To, co vypráví, kolik nastřílel bodů, je ale i teď srovnatelné, kdyby měl současné vybavení, troufám si říct, že by na závodech měli lukostřelci co dělat, aby ho dohnali.

Mluvila jste o zásadní roli hlavy, jak je u lukostřelby potřeba klid, rozvaha. Může v tomhle sportu uspět cholerik?

Myslím, že ano, ale nebude to mít jednoduché. Lukostřelba může být skvělý způsob, který cholerika naučí lépe se ovládat a poznat sám sebe. Několik choleriků závodně střílí a jsou to ti, kteří po nepovedené střelbě rozbíjejí stabilizátory. Ale určitě jsou výjimkou, v závodním poli převažují flegmatici a sangvinici.

Vy jste klidná i v soukromí?

Určitě. Charakter se propisuje do sportu, i v soukromí jsem klidná, hodně o věcech přemýšlím.

Přichází úspěchy v lukostřelbě později, kdy s vyšším věkem člověk získává nadhled, mentálně dozrává?

Každý jsme jiný, někdo je vyrovnaná a klidná osobnost odmala. Ale ano, lukostřelba je o duševní vyzrálosti a tu většina lidí získává s věkem a odžitými zkušenostmi. Já byla mnoho let vždycky jen kousek od většího úspěchu a nedokázala jsem to prolomit. Olympiáda v Riu mi těsně utekla, bylo mi osmnáct a byla jsem hodně naštvaná, že se to nepovedlo. Všechny moje závodní vrstevnice už měly úspěchy, na hrách v Riu byly. Dneska jich ale půlka nestřílí. A já ten čas potřebovala, abych byla, kde jsem dneska. Lukostřelba je běh na dlouhou trať, je tam hodně sebeovládání. Musela jsem pochopit, že závodění není jen o soupeřích. Jsem tam za sebe, to já musím odvést to nejlepší.

Klid se dá snadno zvenčí rozhodit. Patří k závodům i to, že si soupeři dělají naschvály?

Je to taková skrytá psychologická hra. Může jít jen o styl, jakým vám soupeřka podá kartu s body, jak se tváří, komunikuje. Někdo si během závodu rád povídá. Já ne, jsem do toho ponořená a uzavřená do sebe. Jednou si se mnou při eliminačním střílení, kdy už proti sobě střílíme jen dvě, začala povídat soupeřka. Byla to persona a já byla šťastná, že se se mnou vůbec baví. Rozpovídala jsem se, odstřílela jsem mizerně a prohrála. Když jsem ji další den potkala na hotelu, zdravila jsem ji a ona mě ignorovala, byla jsem pro ni vzduch.

Spolupracujete také se sportovní psycholožkou. V čem vám nejvíc pomáhá?

Přiznávám, že mi dlouho trvalo, než jsem uznala, že sportovní psycholog pro mě může být přínosný. Dostala jsem se k ní před třemi lety, kdy mi pomohla ukočírovat můj vlastní život. Závodila jsem, chodila do školy, starala se o klub, trénovala děti, měla jsem pocit, že mi z povinností exploduje hlava. A ona mi nenásilně otevřela obzory. Díky ní jsem dokázala řadu věcí pustit a soustředit se jen na lukostřelbu.

Míření není zas tak důležité

Lukostřelbě se věnujete od třinácti. Je to běžná praxe, že se s ní začíná ve vyšším věku?

Od třinácti ji dělám naplno, první pořádný luk jsem ale dostala už k pátým narozeninám. Střílela jsem, ale měla jsem spoustu dalších koníčků. Kolem dvanáctého roku mi pak došlo, že chci být mistryní světa v lukostřelbě, dostat se na olympiádu a pro ten sen udělám všechno. Zrušila jsem ostatní kroužky a začala dřít jen na střílení. I jako trenérka jsem rodičům radila, ať se jejich děti co nejdéle věnují všestranným sportům a až pak přidají lukostřelbu. Taky nesmí čekat, že dítě hned začne vyhrávat. Nemá cenu ho drilovat v tréninku, lukostřelba je náročná na nervovou soustavu, potřebuje čas a tlakem na výkon ji dítěti jen zprotivíte.

Z luku střílí i vaše mladší sestra. Váš tatínek a trenér v jedné osobě prohlásil, že ona má sice větší talent, ale vy jste ta, která má lukostřelbu na prvním místě. Jak to myslel?

Je to rozdíl v našich povahách. Pro mě je lukostřelba alfa a omega všeho, Johana ji má ráda, ale zároveň vždycky chtěla žít i svůj život, nebyla tím tak pohlcená. Chyběl jí kousek, aby se dostala do reprezentace, ale tápala, jestli to opravdu chce. Má talent, umí velmi dobře střílet, ale neměla tolik tréninků jako já, aby udělala výrazné výsledky v důležitých závodech. Teď je regionální trenérkou sportovního centra mládeže pro západní Čechy, převzala po mně klub, má moc hezký vztah k dětem, dělá to moc dobře.

Máte pocit, že jste kvůli sportu o něco přišla?

Nemám pocit, že bych si neužila normální dospívání. Lukostřelba mi vytvořila komunitu vrstevníků, jezdila jsem hodně za kamarády třeba do Ostravy, měli jsme tam dobrou partu. Takže to nebyly jen tréninky a odpírání, nebyla jsem o nic ochuzená, to je pro zdravý osobnostní růst člověka důležité.

Vždycky když vidím lukostřelecké závody, přemýšlím, jestli je důležitější ta souhra pohybů při natažení, nebo pořádné zamíření. Prozradíte mi to?

Míření není zase tak důležité, člověk podvědomě vždy míří na střed. Proto u lukostřelby není hendikepem horší zrak, moje mamka neměla málo dioptrií, a střílela dobře. Zásadní je postoj, který začíná od nohou a buduje se směrem nahoru – dát do správné polohy hrudník, ramena a hlavu. Je to souhra mikropohybů, do kterých se musí tělo dostat a pak v té správné poloze nehnutě zůstat. V tenhle okamžik natáhnete tětivu, lehce zamíříte, zapojíte zádové koncové svaly, uvolníte prsty, pouštíte tětivu a šíp vystřelí. Je to takový koncert dílčích pohybů, který musíte denně trénovat, abyste podpořila svalovou paměť. Každý den je potřeba vystřelit aspoň pár šípů, aby to v těle pořád bylo vepsané.

Je rozdíl mezi ženskou a mužskou lukostřelbou?

Veliký. Je zvláštní, že máme všechno stejné – vybavení, vzdálenosti, pohyby… Ale muži střílí v průměru o dvacet bodů víc než my ženy. Je to dané i tím, že muži mají víc naposilováno, jsou odolnější ve větru. U nás hraje velkou roli ženská biologie, naše výsledky jsou proměnlivé, nahoru dolů. Málokterá závodnice je pokaždé první, spíš se střídáme v rámci top osmičky. U mužů jsou dva tři, kteří jsou světová špička, umí opakovaně vyhrávat světové poháry. Na druhou stranu, pro muže je těžší se prosadit. Když lukostřelkyně nastřílí 650 bodů, má docela jisté, že bude mezi dvaceti nejlepšími. Muž s 650 body má co dělat, aby se umístil na čtyřiašedesátém místě, což je místo, které vám zaručuje na světovém poháru postup do eliminačních soubojů.

Splněný sen

Lukostřelba je u nás okrajový sport, naopak kdybyste se narodila v Jižní Koreji, byla byste za hvězdu. Nemrzí vás to nedocenění?

Věřím, že i u nás se povědomí o lukostřelbě zlepšuje, i díky mým úspěchům, i když fotbalu a hokeji nikdy konkurovat nebudu. (smích) V Koreji je lukostřelba národní sport, ale je tam sakra těžké se vůbec dostat do reprezentace. Vybírají tři nejlepší pro sezonu z dvaceti lidí a všichni jsou výkonnostně vyrovnaní. Kolem Korejců je zvláštní aura výjimečnosti, můžete s nimi prohrát jen proto, že se vám podlomí kolena. Já jednou o Korejkách pronesla, že jsou hloupé. A za to se stydím.

Jak jste to tedy myslela?

Ony hodně poslouchají své trenéry, dělají přesně, co jim řeknou, jedou podle scénáře. Já pocházím z malého zázemí, musela jsem si spoustu věcí zjišťovat sama. I proto jsem šla studovat na vysokou školu tělesnou výchovu. Ale v té komplikovanější cestě je teď moje výhoda. Jsem zodpovědná sama za sebe, vím sama, co mám pro nejlepší výkon udělat. Ony jsou výborné střelkyně, jsou zvyklé na tréninkový dril, ale potřebují být vedené. Já se umím vést sama.

Po loňském vítězství na mistrovství světa jste se stala profesionální sportovkyní. V čem je to teď pro vás jiné?

Mám přístup k víc prostředkům a hlavně čas, abych mohla objíždět víc závodů. Letos jsem díky tomu poprvé zvládla všechna kola světového poháru. Vytvořilo to na mě ale i tlak, že musím podávat výkony, vozit medaile, protože se to očekává. S tím jsem bojovala a musela jsem si to srovnat v hlavě. Ale být profesionální sportovkyně je něco, čeho jsem chtěla vždycky dosáhnout, ač jsem slýchala, že v lukostřelbě se mi to nikdy povést nemůže.

To vám někdo říkal?

I mamka mi to řekla. Věděla, že lukostřelba je u nás malý sport, šance na sportovní kariéru jsou mizivé. Sama si to zažila. Na olympiádu jela jako amatérka, vedle střílení chodila do práce, a aby na hry mohla odjet, brala si dovolenou. Chtěla, abych kvůli střílení nezanedbávala školu, že nemám počítat s tím, že se tím budu živit.

Kolik vlastně stojí vybavení na lukostřelbu?

Teď mám luk, aktuálně nejlepší na trhu, a ten komplet celý stojí zhruba sto padesát tisíc. Šípy vás vyjdou na dvacet tisíc korun. Není to málo peněz, naštěstí když jste v reprezentaci, jeden luk vám poskytne svaz. Když dobře střílíte, můžete získat smlouvu s firmou, která luky vyrábí. Luk navíc vydrží docela dlouho, měníte jen jednotlivé komponenty. Šípy vám vydrží na jednu sezonu.

Střílíte venku i v halách. Jak dlouhou máte sezonu?

Je to stejné jako v atletice, je zimní a letní sezona. Zimní začíná v listopadu a končí v březnu, od dubna do října je letní sezona. Když chcete závodit a konkurovat ve světě, je potřeba, abyste začala od ledna střílet venkovní vzdálenosti, což v českých podmínkách řešíme tak, že máme postavenou boudičku, kde si zatopíme a střílíme z okna. Nebo, když jsou finance, cestujeme na soustředění do tepla.

Střílíte za každého počasí, je to tak?

Závod se přerušuje jen tehdy, když se blíží bouřka. Ale že z nebe padají provazy deště? To se střílí dál. V takových situacích se ukáže, jak to kdo zvládne ustát. Musíte vědět, že v dešti je potřeba zaměřovat trochu výš, protože šípy ztěžknou, tětiva zmokne, takže šípy lítají maličko níž. Musíte umět střílet ve větru, navnímat, jak silný vítr na vás působí. Je něco jiného, když vítr vane a působí na terče, když fouká uprostřed střelnice nebo zasahuje přímo do střelce a odvádí vám to zaměřovač jinam.

Vám vyhovuje jaké počasí?

Začala jsem mít ráda ztížené podmínky. Na loňském mistrovství světa ve finálových soubojích byl děsivý vítr a déšť. Mně to nevadí, umím v takovém marastu fungovat, takže to byla moje výhoda oproti soupeřkám. Když je bezvětří a jasno, každý umí střílet solidně, takže pak musíte střílet svá maxima, abyste udělala výsledek. Nejhorší jsou pro mě velká vedra. Nedávno jsme závodili v Turecku, bylo přes třicet stupňů, v poledne se před sluncem nikde neschováte. Je těžké v tom udržet koncentraci, teplo hrozně vysává.

Dočetla jsem se, že si dopředu v hlavě vizualizujete závody. Že jste si takhle odehrávala i vítěznou střelbu na mistrovství světa. Přehráváte si i představu, že vystřílíte olympijskou medaili?

Olympiádu jsem si do hlavy pustila až koncem června, do té doby jsem měla jiné důležité závody. Takže v červnu jsme najeli na specifické tréninky, kdy jsem střílela malý objem šípů, ale s vysokou koncentrací a simulací toho, jak to v Paříži bude probíhat. Je výhoda, že to bude už moje druhá olympiáda, nebudu tolik vyjukaná a budu se soustředit jen na sebe a závod.