Přítel českých písničkářů po půl století v Praze: Jmenuju se Bob a lovím ptačí hlasy

Jak ses, Bobe, ocitl poprvé v Československu?

Pocházím z města Ithaca ve státě New York, kde jsem na univerzitě studoval ruštinu a ruskou literaturu.

Proč vlastně?

Otec byl profesorem, odborníkem na ocel nebo na beton. Všechno směřovalo k tomu, že se stanu inženýrem taky, ale nenaplňovalo mě to. Nadchl mě naopak jeden starý profesor ruštiny. Byl to emigrant a často s láskou vyprávěl, jak to za jeho dětství před bolševickou revolucí vypadalo v Sankt Peterburgu. Asi tohle jeho vyprávění stačilo k tomu, abych přehodil výhybku a změnil obor. Důležité bylo, že jsem v létě roku 1968 vyrazil na studijní výlet do Sovětského svazu – byli jsme šest týdnů v Leningradě, chvíli v Moskvě a potom v Kyjevě, kde jsem se dozvěděl o tom, že začala takzvaná vojenská pomoc jakémusi Československu.

Nic si o té zemi nevěděl?

Jenom to, že někde v Evropě existuje. Nebyl jsem si ovšem jistý, jestli není součástí Jugoslávie.

A pak jsi do ní najednou přijel?

Ještě ne. Na konci toho léta jsme měli před odletem domů deset dnů volna, tak jsem hodil ruksak na záda a stopem odjel právě do té Jugoslávie na pláž. Tam jsem potkal sympatickou rodinu z Moravy, a i když jsme spolu mohli mluvit jen rusky, spřátelili jsme se a celý následující rok si psali. Na jaře 1969 jsem dokončil studium ruštiny a přijal jejich pozvání na letní návštěvu Uherského Brodu. 

Jaké jsi měl další plány?

To jsem si právě nebyl úplně jistý. Obdržel jsem sice diplom z ruštiny a ruské literatury, ale zároveň byla válka ve Vietnamu a mně se válčit nechtělo. Rozhodl jsem se pokračovat ve studiu a zaujala mě jedna kalifornská katedra slovanských jazyků, ale tam po mně chtěli základní znalost dvou slovanských jazyků. I to byl důvod, proč jsem odletěl v létě 1969 do Brodu, ale všechno dopadlo jinak.

Zůstal jsi mnohem déle, než jsi čekal?

Přesně tak. V srpnu mi kdosi řekl, že je v Praze na univerzitě katedra češtiny pro cizince, tak jsem přijel vlakem, ukázal své dokumenty, diplom z Ameriky, český profesor mě vzal na skleničku k Raráškům a odpoledne jsem byl zapsaný k ročnímu studiu, šlo to velice snadno. A celý následující školní rok jsem pak prožil v Praze – bydlel na koleji Větrník, jedl v menze, chodil na přednášky a zlepšoval se v češtině.

Začínala normalizace, ponurá kapitola českých dějin. Jak jsi tehdejší atmosféru vnímal? 

Osobně jsem tehdy ještě neměl žádné problémy, ale viděl jsem, jak nepříjemně to dopadá na moje přátele, ať už spolužáky, nebo písničkáře. Najednou třeba nemohli svobodně vyjíždět do zahraničí. Jeden kamarád byl přijat k bezplatnému univerzitnímu studiu na Floridě, ale nedostal povolení. Druhý měl holku v Anglii, ale nemohl za ní, ona za ním, tak ten vztah skončil. A tak dále. Nicméně mně se nic strašného nedělo, byl jsem vzrušeným pozorovatelem. Vybavují se mi drobnosti: vzpomínám třeba, jak jsem si v pražské knihovně vypůjčil životopis Mahátma Gándhího a stal se vegetariánem, což byla v tehdejší Praze sranda. S vegetariánstvím nikdo nepočítal, v menze ani v hospodách. Často jsem chodíval do dietní restaurace v Celetné, ale ani tam nebyl kdovíjaký výběr, přes zimu navíc chyběla čerstvá zelenina nebo  ovoce. Tehdy jsem byl závislý na různých kompotech a konzervách, ale nevadí – žil jsem sice skromněji než doma v Americe, ale úplně stejně jako všichni okolo mě.

Jak dlouho ti vegetariánství vydrželo?

Dodnes, jen nejsem ortodoxní. Když třeba natáčím na Islandu ptáky, velrybí maso se zájmem ochutnám.

Od Doors k Hutkovi

Co tě na tehdejším Československu nejvíc bavilo?

Ti noví kamarádi, což byli často písničkáři. Čím dál častěji jsem s nimi chodil do hospody nebo jsme třeba vyrazili trampovat, to jsem měl rád.

Hrál jsi na nějaký nástroj?

Na takzvaný dulcimer, který jsem si sám vyrobil. Rád vzpomínám, jak jsem jednou mohl doprovodit Vlastu Třešňáka a Petra Kalandru v Malostranské Besedě, ale jako muzikant jsem si nepřipadal, spíš jsem měl radost, že můžu být u něčeho takhle živého. Ale muziku jsem miloval, to jo. Nikdy nezapomenu, jak jsem v Americe viděl začínající The Doors koncertovat na fotbalovém hřišti u naší střední školy nebo jak jsem na univerzitě zažil koncert Grateful Dead.

Byl jsi hipík?

Trochu. Jako student jsem měl dlouhé vlasy, kouřil trávu, ale zároveň jsem musel a chtěl zvládat zkoušky, takže jsem si na hipíka možná spíš jen hrál… Ale připomněl jsi mi, že jsem pak ještě několik let vozil svým českým kamarádům z Ameriky gramofonové desky, stejně jako třeba džíny nebo knihy. 

Čili ty jsi u nás jeden rok studoval a pak ses občas vracel?

Ano, vždycky na léto. Mám pocit, že roku 1969 komunisté tvrdě tlačili hlavně na své vlivné oponenty, ale jak šel čas, tlak se stupňoval i směrem dolů: na všechny, včetně mě. Zatímco tehdy poprvé jsem byl z hodiny na hodinu přijatý na školu a nikdo po mně nic moc nechtěl, o rok později jsem už nedostal dlouhodobé vízum a mohl jsem tu zůstat jen na šest týdnů v létě. Proto jsem jel dva roky po sobě vyučovat angličtinu na tábor do Krkonoš, ale i to skončilo, když mi dali vízum na pouhých pár dnů. Byla to pro mě složitá situace, protože jsem měl v Československu nejen dobré kamarády, ale v Uherském Brodě taky přítelkyni Helenu. 

Jak jsi to vyřešil?

Na dva roky jsem se stal učitelem angličtiny a matematiky v rakouském Gmündu, což je městečko na hranici s jižními Čechami. Koupil jsem si auto a dělal výjezdy, ale nebylo to snadné. Nejdřív jsem musel do Vídně, kde mi dali to vízum na pár dní, rychle jsem objel Prahu, Brod a musel zase zpátky. V létě roku 1973 jsem si Helenu v Luhačovicích vzal, odvezl si ji do Rakouska a o rok později jsme definitivně přesídlili do Ameriky. Narodily se nám dvě dcery, se kterými jsme zpočátku mluvili pouze česky. Starší z nich už je padesát, mladší čtyřicet šest, obě dodnes rozumí. A právě díky dcerám jsem se teď po půl století vrátil.

Co tvá žena?

S Helenou jsme se snad před patnácti lety rozvedli a loni bohužel zemřela… Ale ten její Uherský Brod byl pro mě důležitý ještě z jednoho důvodu – fungoval tam takový podnik, něco mezi kavárnou a klubem, kde jsem v létě 1969 na folkovém festivalu poprvé slyšel české písničkáře; pořád mám doma plakát z té akce.

Takže si vzpomeneš, kdo tam hrál?

Rozhodně Třešňák s Hutkou, nejspíš i Paleček s Janíkem… Nadchli mě, jejich hudba mě zajímala, taky s nimi byla legrace… Když jsem o pár týdnů později začal studovat v Praze, hned jsme se začali stýkat. Brzy mě navíc napadlo, že bych jednou třeba mohl o českých písničkářích udělat i knihu, tak jsem sbíral fotky, plakáty, zapisoval jsem a překládal texty. Všechen ten nasbíraný materiál jsem si vzal o pět let později do Ameriky, kde jsem pak měl tu krabici půl století schovanou a až nedávno jsem ji zas rozbalil. Jsou v ní i nahrávky – snad dvacet hodin natočeného materiálu.

Z koncertů?

Ano, hlavně z koncertů. Na některých jsem natáčel jen já, takže sice nejsou kdovíjak kvalitní, ale pro někoho třeba budou cenné – předal jsem je vydavateli a kamarádovi Vlasty Třešňáka panu Houdkovi, tak uvidíme. Měl bych radost, kdyby se na to někdo podíval. Nedávno na mě trochu dolehla představa, že kdybych umřel, moje holky nejspíš tu krabici hned vyhodí, protože co s ní? Jim už to nic neříká.

Co tě na písničkářích nejvíc zaujalo?

Bylo to zvláštní. Neuměl jsem tehdy česky, ale dýchla na mě atmosféra, kterou jsem znal od nás z Ameriky – jako by se do Brodu přenesl duch Bob Dylana nebo Joan Baezové. 

Jakým jazykem jste si vlastně povídali?

Těžká otázka. Víš, že už si nevzpomínám?

Nabízí se ruština.

Nabízí, ale to bychom se v té době museli stydět. Občas se určitě našel někdo, kdo překládal. Třeba Vláďa Merta trošku anglicky uměl, ten mi taky tehdy dal přezdívku: Američan. Ale jinak mám pocit, že jsme se zpočátku bavili spíš rukama, nohama a úsměvem, byli jsme si sympatičtí. A já se zlepšoval v češtině. V Praze jsme chodívali na pivo hlavně ke Králi Brabantskému a po pár týdnech jsme si tam už dokázali sdělit ledacos.

Vlasta Třešňák tvrdí, že právě s tebou poprvé v životě kouřil marihuanu. 

Taky mi to teď říkal, ale překvapil mě tím. Plasticky si vybavuju, jak jsme jeli na vandr k lomu Velká Amerika, nejen s ním, taky s jeho romskými kamarády – skvělými muzikanty. Úplně vidím, jak jsme hráli a zpívali, jak jsme opékali špekáčky a do ohně dávali konzervy s kondenzovaným mlékem… 

… prosím?

On z toho za deset minut vznikl sladký dezert. No a Vlasta tvrdí, že jsme taky kouřili trávu, čemuž sice věřím, ale vůbec si to nepamatuju!

 
Otázka zní, jak by ses tehdy k marihuaně dostal.

To zase vím. Roku 1969 byli mí rodiče v Thajsku, kde otec přednášel na univerzitě, tak jsem za nimi na Vánoce odletěl do Bangkoku. Od maminky jsem dostal plechovku čaje, vyndal jsem polovinu, dospod vsunul sáček s trávou, a převezl to sem. Čili ano, smysl to dává. Vlasta asi poprvé kouřil marihuanu dovezenou z Thajska.

Půl století ticha

Když ses v půlce sedmdesátých let vrátil do USA, zůstal jsi s českými kamarády v kontaktu?

Ne. Nebyl internet, ztratil jsem kontakty, vyšumělo to… Měl jsem sice českou manželku, ale jinak se můj život začal ubírat jiným směrem. Narodily se dcery. Deset let jsem u nás v Ithace učil číst studenty, kteří mají se čtením problémy. Zároveň jsem začal vyrábět skleněné vitráže – nejdřív jen pro zábavu, ale nedaleko bydlel sochař, který svařoval různé napůl stroje, napůl sochy, a nabídl, ať to dáme dohromady. Když on například vytvoří hodiny, já jim dám ten obličej, ciferník, ze zajímavé vitráže. Založili jsme firmu, kterou jsem do roku 2008 řídil, potom ji dobře prodal a mohl odejít do pohodlné penze, ale začal jsem nadšeně natáčet ptáky. To je mých padesát posledních let v kostce.

Tušil jsi, jaké mají třeba právě Vlasta Třešňák s Jardou Hutkou potíže? Že oba museli emigrovat?

Netušil. Poslední dobou o tom neustále přemýšlím: proč?! Proč jsem se víc nezajímal? Měl jsem spoustu jiné práce na druhém konci světa, ale stačí to jako odpověď? Sám nevím. Měl jsem radost, když padl komunismus, ale stejně jsem si nenašel čas přijet; na rozdíl od mých dcer, které za českými příbuznými na návštěvu jely. Před půl rokem začaly plánovat další takovou cestu a ptaly se: „Bobe, a nechtěl bys jet námi?“ Mně až v ten moment došlo, že vlastně chci. Nakonec jsem našel Hutkův web, pak taky kontakt na Halku Třešňákovou, která mi poslala telefon na tátu, a tehdy jsem se začal těšit.

Bavíme se chvíli poté, co jsi potkal právě Vlastu Třešňáka. Jaké to pro tebe bylo?

Jéje, nemám slov. Vlasta je – a vždycky byl – tak milý, nadaný člověk!

A jinak? Jak se ti tu líbí?

Na tuhle otázku je příliš brzy, zatím se ve mně zmítají emoce. S jedním zdejším kamarádem ornitologem jsme nejdřív jeli na čtyři dny natáčet hlasy ptáků do jižních Čech a na Moravu. Jezdili jsme přes vesnice, chodili po polích, zastavovali se v hospodách a já cítil, že to je silné. Ani pozitivní, ani negativní, ale silné, neumím to lépe vysvětlit. Pak jsem zamířil do Prahy, projít město, Karlův most, podívat se k orloji, a znovu – neumím vyjádřit, jaké to je. To město je něčím pořád moje, ale zároveň jiné než ve vzpomínkách. Západní a turistické, to tehdy nebývalo – za mě nikde nevisely nápisy v angličtině, všechno bylo ošuntělejší, v zimě kouř z uhlí. Takže tím městem chodím, snažím se zatím jen všechno vstřebávat, nasávat, procítit a pořádně se nad tím zamyslím, až budu doma. Tehdy se sám sebe zeptám: Co to vlastně bylo?

Bereš to tak, že jsi v Česku možná naposledy?

Ne, budu se vracet. Mám i jednu profesionální záminku: před cestou jsem si dal za cíl, že tady natočím zvuky třiceti různých ptáků, které ještě nemám ve sbírce, ale odvážím si jich jen polovinu. Ptáci jsou posledních patnáct let mou vášní, důležitým důvodem proč vstávat ráno z postele, v archivu mám tisíc různých druhů… Takže se vrátím.