Jsme malá literatura, některé věci musím říct, protože to za mě nikdo neudělá

V roce 2012 jste za svou povídkovou knížku Šaty z igelitu dostal Cenu Jiřího Ortena. Bylo vám tehdy čtyřiadvacet a v rozhovoru pro Salon Práva jste řekl, že slovo spisovatel nemáte rád. Nese prý velkou váhu společenské odpovědnosti a vy se celospolečensky odpovědný necítíte. To se za těch dvanáct let, předpokládám, posunulo.

Ano, se slovem spisovatel jsem se sžil, protože je pro moje okolí a pro veřejnost nejsrozumitelnější. Samozřejmě bych ho mohl variovat a říct, že jsem prozaik, povídkář nebo esejista, ale je to asi zbytečně složité. Slovo spisovatel je přehledné a srozumitelné, na můj vkus jenom možná příliš vážné. Když se v běžném sociálním kontaktu představuju, těžko se mi vyslovuje. Je to podobné, jako kdybych měl říct: Jsem akademický malíř. S partnerem proto máme takovou nevyřčenou dohodu, že to za mě vždycky řekne on.

A když někam přijdete sám?

Tak se prezentuju svým civilním povoláním, říkám, že jsem novinář, že pracuju v České televizi a přednáším žurnalistiku na Karlovce. Neumím to slovo spisovatel vyslovit, ale už se od něj nedistancuju jako tehdy.

Zaujalo mě, jak jste použil příměr k akademickému malíři. Je to proto, že to je někdo, kdo je trochu mimo běžný svět, mimo to, co jsme zvyklí vnímat jako standardní povolání?

Mě nad tímhle příměrem nikdy nenapadlo přemýšlet, ale ano, mám za to, že pro českou společnost je spisovatel nebo akademický malíř někdo, kdo je vytržený ze společenského dění. Zrovna minulý týden jsem četl zajímavou knížku čtveřice českých sociologů, která se jmenuje Pravidla vkusu. Píšou v ní, že české školství učí kulturu jako izolovaný projev, něco, co stojí vně. V rámci středoškolské literatury třeba zkoumáme, jak je dílo komponované, jakou podobu má verš, zajímáme se o to, čemu umělecká teorie říká autonomie kulturní tvorby, ale nesledujeme její sociální rozměr. Naučený předpoklad, že kultura stojí vně společnosti, mě pak asi vede k tomu, že nepoužiju slovo spisovatel, protože mám pocit, že bych se vytrhl ze světa.

Navzdory oceněním, pochvalným kritikám a úspěchu u čtenářů se jako autor nedokážete docenit?

Není to tak, že bych svou spisovatelskou část podceňoval. Je pravda, že literární ocenění jsou sice krásná věc, protože člověku v danou chvíli řeknou, že jeho práce je smysluplná nebo nějak validovaná. Ale současně s každým novým textem ocenění ztrácejí váhu, protože pokaždé začínám psát znovu od začátku. A pak jakákoliv předchozí zkušenost není relevantní, protože ono se to vždycky může i zkazit, což se stane Maňákovi stejně jako nobelistovi.

Nebýt vyhroceně názorový

Podobenství, jinotaje, alegorie, nedořečenost, zamlčované křivdy. To všechno jsou slova spojená s vaší tvorbou. Baví vás přivádět tajemnost do života?

Tajuplnost bych viděl trochu jinde. Jak říká můj oblíbený autor a polský literární reportér Mariusz Szczygieł, psaní je druh svádění nebo striptýzu. Autor nemůže všechno rozbalit hned na začátku. Tajemství v sobě implikuje postupné rozkrývání, jakési postupné loupání cibule, a mně se to vždycky zdálo jako příhodný vypravěčský postup. Ale předpokládá to, že čtenář bude zvědavý. Taky zvědavý být nemusí – a to se pak ten efekt rozpadne hned na začátku.