Dva měsíce na Antarktidě mi otevřely dveře do vesmíru, věří mladá vědkyně: Letěla bych ráda!

Do maturity myslela, že se bude věnovat hudbě. „Hrála jsem na violoncello, klavír i flétnu, se symfoňákem jsme jezdili i na soutěže v zahraničí. Jako sólistka jsem ale mezi nejlepší nepatřila – nechtělo se mi cvičit i přes krvavé prsty.“

Tehdy se rozhodla pro vědu o člověku, tedy antropologii. „A k tomu jsem se přihlásila ještě na biologii, kam mě vzali taky, dokonce jsem oba ty obory nakonec skutečně i vystudovala.“

V podcastu Lucie vysvětluje, proč ji začalo zajímat téma stresu – konkrétně například zkoumala, jestli a jak stres u těhotných žen ovlivňuje budoucí život jejich potomků (ano, ovlivňuje, hodně).

Vypráví, jak potom dva měsíce monitorovala stres u šestnácti účastníků polární výpravy na Antarktidě (postupem času se snižoval, téměř všem lidem se ke konci spalo lépe než na začátku, byli klidnější).

Právě tato expedice byla pro Lucii zlomem: „Do té doby jsem byla jenom normální studentka antropologie, ale po dvou měsících poměrně extrémní polární zkušenosti mě okolí začalo vnímat jinak: jako bych stoupla v jejich očích. Z ničeho nic jsem se dostala do komunity lidí, kteří podnikají cvičné vesmírné mise, brzy jsem se na jednu takovou misi i dostala. Právě tehdy mi došlo, že pro mě ani opravdová cesta do vesmíru není vyloučená a že mám klidně ještě patnáct let čas. Ne, že bych se k tomu cíli naprosto upínala, ale snažím se. Dělám všechno pro to, abych případně jednou coby prodloužená ruka mnoha vědců ve vesmíru obstála.“