Joe Lapchick. Basketbalová legenda, která bořila rasovou segregaci

Dres s číslem 4, zelená barva a na hrudi čtyřlístek. A nápis Celtics. Ne, oprané tílko nemá nic společného s čerstvými vítězi slavné NBA z Bostonu. I když vlastně trochu ano. Obdivuhodný basketbalový příběh. Dres ještě před válkou oblékal Joe Lapchick. A jeho tým Original Celtics sídlící v New Yorku tehdy vyhrával, co se dalo. NBA klub už dávno uvedla do Síně slávy. Lapchick měl na úspěchu týmu lví podíl, podle mnohých basketbalových nadšenců byl v té době nejlepším podkošovým hráčem v Americe.  Měřil 196 centimetrů a nesl si po sportovních kolbištích přezdívku Big Czech.

Kromě Johna Havliceka, který shodou okolností sbíral prsteny vítěze NBA v dresu Boston Celtics, je Joseph Bohomiel Lapchick (12. dubna 1900 – 10. srpna 1970) nejproslulejším americkým basketbalovým hráčem a trenérem s českými kořeny. Ale i další Američané, kteří se hlásí nebo hlásili k tuzemsku, excelovali v NBA či jiných slavných soutěžích. Československý basketbal slaví sto let a osm legendárních Američanů dlouho zakrytých železnou oponou ocenil za jejich přínos basketu a pevný vztah k původní pravlasti.

Příběh Velkého Čecha Lapchicka začal u Zlína, kde Joeův otec Josef vzal nouzovou práci na velkostatku. Od rána do večera vytrhával plevel na řepných polích. Občas práci přerušil a odpočíval ve stínu. Když ho jednou statkář přistihl při spánku, vyhodil ho. Josef Lapčík se tehdy rozhodl pro emigraci. Přistál v New Yorku, změnil si jméno na Joseph a začal nový život. Usadil se v Yonkers, na dohled od Manhattanu, kde našel stálou obživu v továrně na klobouky. S manželkou Františkou se seznámil už v Americe při tanečním odpoledni v kostele.

Stejně jako mnoho dalších dětí z Hollow of Yonkers v New Yorku jejich syn Joe záhy propadl basketu. Ve skvělé biografii „Lapchick: The Life of a Legendary Player and Coach in the Glory Days of Basketball“ její autor Gus Alfieri popisuje, jak Joe coby kluk objevoval novou vzrušující pouliční hru před činžákem, ve kterém bydleli. „Když nebylo vybavení k dispozici, on a jeho přátelé nápaditě improvizovali. Použili čepici naplněnou papírem nacpanou do starého vyřazeného fotbalového míče. Obíhali kolem vozů s ledem a míč si předávali pod břichy koňských spřežení.“

Měkkýši v trenýrkách?

Alfieri popisuje, jak byl basketbal v začátcích vnímán. „Zažil časy, kdy se hrávalo ve stodolách, tanečních sálech, suterénech kostelů, kam se přišlo podívat maximálně sto stojících diváků. Podlahy bývaly navoskované a hráči tak riskovali zlomeninu nohy. Hřiště byla malá, uprostřed kamna vyhřívající místnost a někde i sloupy. Basketbal byl v té době mladým sportem, ještě neakceptovaným novináři. K čemu psát o sportu, ve kterém hráči nosili trenýrky? Měkkýši!“ Jízlivá slova však nemohou vygumovat fakt, že basket byl tehdy velmi tvrdou hrou. A trenýrky byly mnohdy se skvrnami od krve. V té době basketbal někdy připomínal souboj zápasníků.

Ve dvanácti letech vytáhlý Joe požádal mámu, ať mu přišije na tričko písmena jeho prvního týmu Trinity Midgets. Písmena vystřihla z plstěné látky, kterou den předtím donesl manžel z továrny na klobouky. Dres Original Celtics si oblékl v roce 1923. Majitel týmu Jim Furey si ho vybral jako náhradu za Horse Haggertyho, který odcházel do basketbalové penze.

All black, all white

„Srdce mi skákalo tak silně, že jsem se horko-těžko dokázal podepsat na smlouvu. Teď jsem byl opravdu v sedmém nebi. Následujících třináct let jsem byl součástí nejproslulejšího basketbalového týmu, jaký kdy existoval. Celtics byly největším jménem v historii tohoto sportu,“ popsal Lapchick své pocity v knize „50 let basketbalu“.

„A Lapchick byl největší hvězdou mezi centry, alespoň do doby, než začal zářit George Mikan,“ navazuje Lukáš Kuba, slovenský basketbalový bloger, který se hráčům za mořem s československou stopou roky věnuje. „Na svou výšku byl velmi obratný, dokázal skvěle přihrát. A zakončovat, což si i on sám cenil. V Celtics Joe rostl basketbalově, ale i sociálně,“ popisuje Joe Lapchicka Kuba.

Celtics dvakrát vyhráli ABL, což byl předobraz dnešní slavné NBA. Ale tým křižoval Ameriku i mimo ligu a hrával zápasy s řadou dalších klubů. „Basketbal byl tehdy segregovaný. All black nebo all white, Afroameričané v jednom týmu s bělochy, to neexistovalo,“ popisuje Kuba.

Na tuto dobu vzpomíná i Charles Mencel, další oceněný hráč s českými kořeny, který říkává, že dodnes slyší i na jméno Karel. Hrál za slavné Lakers, kteří kdysi sídlili Minneapolis, než se později přestěhovali do Los Angeles. Mencel říká, že po válce byla Amerika v basketbalu „na jihu ještě totálně segregovaná“.

Vedle Celtics a Lakers tehdy projížděl Amerikou ještě jeden mimořádný tým, New York Rens, kteří byli zase výlučně černošským mužstvem. Jejich nejlepším hráčem byl Charles Cooper, který byl pro hru výborně fyzicky disponován. Doskakoval většinu míčů a díky tomu exceloval v zakládání rychlých protiútoků. Velké rozpětí rukou mu pomáhalo v obraně. Všechny tyto schopnosti mu ale byly k ničemu v reastauracích a hotelech, jak podotýká bloger Lukáš Kuba. „Afroameričany z Rens do nich mnohde na cestách nepustili a tým přespával v autobuse,“ doplňuje.

Joe Lapchick Charlese Coopera velmi respektoval a před každým utkáním se s ním objal. Později byl Cooper jedním z prvních dvou hráčů tmavé pleti, kteří byli v USA uvedeni do Síně slávy.

Vyhrůžky za smlouvu

Lapchickův charakter se snad ještě silněji projevoval, když se stal trenérem. Ukazuje to i příběh, kdy se vzdal možnosti angažovat skvělého hráče do svého týmu prostě proto, že byl přesvědčen, že to není správné pro jeho další rozvoj. Tím hráčem byl Bob Cousy, který byl v době svých univerzitních studií považován za nejlepšího vysokoškolského „playmakera“ v celé Americe. Pověstné byly zejména jeho přihrávky naslepo, kdy využíval skvělé periferní vidění. Na Holly Holy Cross College, kde působil, byl ovšem stále více rozčarován. A tak se rozhodl napsat Lapchickovi, který v té době trénoval jiný univerzitní tým, St John’s v New Yorku, zda by nemohl přestoupit k nim. Gus Alfieri v Lapchickově biografii píše, že trenér věděl, že má svolení hráče získat, ale rozhodl se jinak. „Zůstaň. Tvůj trenér je skvělý člověk, a kromě toho přestup na jinou školu často přináší víc problémů, než zažíváš teď,“ napsal Lapchick talentovanému rozehrávači, protože to považoval za férové a správné. Bob Cousy, který se po studiích stal velkou hvězdou v Bostonu, po letech opakoval, jak je Lapchickovi za tehdejší radu a přístup vděčný.

V roce 1950 Joe Lapchick trénoval tým New York Knickerbockers. „V tom roce se stal Sweetwater Clifton prvním černošským hráčem, který podepsal smlouvu v NBA s New York Knickerbockers. Lapchick to naplno vítal a postaral o to, aby integrace fungovala ve prospěch Knicks i Cliftona. Prostě se ke Cliftonovi choval stejně jako ke každému jinému hráči. Zatímco mu pomáhal začlenit se do týmu, Lapchick a jeho rodina se museli bránit osobním urážkám, snášet noční telefonáty. Na strom před domem jim někdo dokonce pověsil figurínu podobnou trenérovi,“ píše se v Lapchickově biografii.

Je příznačné, že se Lapchickův syn Richard stal respektovaným akademikem, který se věnuje lidským právům. A spolupracuje i s NBA. Byl to právě Richard, kdo na pražské ceremonii za otce převzal cenu.

Vysoký a rovný

V laudatiu k udělení české basketbalové ceny, které otevírá jeden z blogů Lukáše Kuby, zaznělo: „Joe Lapchick hledí na lidi z výšky. Ale není to proto, že by se vyvyšoval. Ba právě naopak. Jen stojí odlit z bronzu na vysokém podstavci u newyorské univerzity St. John’s. I za života tomu bylo podobně. A i když byl Big Czech, hráč legendárního týmu Original Celtics, téměř dva metry vysoký, kráčel životem v neobyčejné rovnosti s ostatními lidmi. Basketbal je nádherný sport a dokáže spojovat. Lapchicka přes oceán se starou vlastí jeho rodičů, nebo s hráči za segregační zdí. Big Czech byl jedním z těch, kteří ji v USA bořili. Lapchick promluvil univerzální basketbalovou řečí, které lze rozumět i desítky let poté, co oblékl zelený dres Celtics.“

Spolupráce na textu: Národní basketbalové muzeum.