Deskové hry leckde ve světě jedou ve velkém, u nás je pořád spíš objevujeme

Jaký je váš současný hit?

Jeden z našich současných hitů je určitě Turboprší, což je takové zrychlené Prší, ve kterém hrají všichni najednou a na víc odhazovacích balíčků. Je to rychlá postřehová hra, kterou vymyslel Honza Vodička. Obvykle se skoro každá hra v Česku tiskne v tisícovém nákladu a už se nedotiskuje, deskovky tady mají až na pár výjimek jepičí život. U Turboprší ale budeme dělat už třetí dotisk.

Pobavila mě historka, že si Turboprší berete na obchodní schůzky. Vzali jste ji i tehdy, když jste řešili smlouvu s japonským vydavatelstvím…

Ano, to se nám velmi osvědčilo. Když jsme měli první schůzku se svými právníky, se kterými jsme museli řešit hodně složitou česko-anglicko-německo-japonskou smlouvu, řekli jsme jim, že si s námi nejdřív zahrají Turboprší. Víme, že to funguje. Uvolní se atmosféra, všichni se smějí a pak se dobře pracuje. Když jsme pak za nimi zase šli, těšili se, jakou hru jim přineseme tentokrát.

Co je to za japonské vydavatelství, s nímž jste podepsali smlouvu a stali se výhradními dodavateli jejich her pro český a slovenský trh?

Jmenuje se Oink Games a do Evropy distribuují takzvaně jazykově nezávislé hry, u nichž vám stačí jen přeložit návod. Jejich hry přesně splňují naše kritéria – jsou to malé, rychlé, chytré, jednoduché hry s hezkým designem.

Jak se stalo, že jste jejich výhradním distributorem?

Jeden náš kamarád nám jednou ukázal jejich hru v hospodě, my se do ní zamilovali a dva roky jsme pak s Japonci jednali o tom, abychom tady jejich hry mohli vydávat my. Dříve tady byly jejich hry samozřejmě taky k sehnání, ale s anglickým, francouzským či německým návodem.

Baťohovky

Liší se něčím japonská hra od evropských?

Rozhodně se liší tím, že Japonci jsou prostorově mnohem úspornější. Jejich hry jsou v minikrabičkách, ze kterých na vás ale vypadne velké množství herních komponent. Tolik, že někdy nechápete, jak se to tam všechno vešlo. Říkám tomu „baťohovky“, protože se vám v pohodě vejdou do batohu nebo kabelky. My v Evropě máme stále tendenci spíš prodávat vzduch a hry mít ve velkých krabicích. Panuje tu stále přesvědčení, že když je to velká krabice, nevadí, že platíte víc. Za malou krabičku se leckomu stále čtyři stovky platit nechce.

Ještě něčím je japonské vydavatelství her typické?

Jejich udržitelnost vidíme ještě v něčem – když něco vyrobí, chtějí, aby to bylo hezké, kvalitní, velmi tomu věří a snaží se, aby hra měla úspěch. U nás když se náklad, tedy těch tisíc her, hned nevyprodá, tak se bere, že o hru není moc zájem. My jsme ale třeba u Turboprší viděli, že když jsme ho na trhu nechali a stále ho marketingově i jinak podporovali, úspěch se nakonec dostavil. Stejně tak to dělají Japonci, prostě tomu nechají čas.

I proto vám trvalo dva roky podepsat s nimi smlouvu?

Ano. Jim totiž nešlo o peníze, ale především o vztah a důvěru. Patrné to bylo zejména ve chvíli, když byly Oink Games v roce 2022 nominované na Spiel des Jahres, což je takový německý deskoherní Oscar. Nominaci získali za hru Scout, kterou my překládáme jako Cirkus. Tím se dost zviditelnili a od té doby je po nich v Evropě neskutečně velký zájem. Takže za námi v Česku najednou stála fronta dalších, mnohem větších vydavatelů her, kteří s nimi chtěli podepsat smlouvu na tuto hru. Oni ji ale nakonec podepsali s námi, protože už s námi jednali dlouho a kromě jiného věděli, že jsme malí, ale máme ke svému byznysu podobně poctivý přístup jako oni.

Ťapačky

V čem je Scout neboli Cirkus tak skvělý, že se dostal v Německu do výběru tří nejlepších her roku 2022?

Je to karetní přebíjecí hra, kdy vykládáte různé postupky dle daných pravidel. Říká se tomu štychovka. Cirkus je velmi chytrá hra a čím déle ji hrajete, tím víc vás napadají jiné strategie, čímž pádem vám ta hra postupně rozkvétá pod rukama a vzniká na ní taková drobná závislost. Zajímavé je, že Japonci už ji vydali asi tři čtyři roky před „oscarovým“ úspěchem v Německu, ale tehdy měla nepříliš hezký design. Pak se ale rozhodli udělat nový, takový výrazně fialovo-oranžový, herní mechanismus ale nechali skoro stejný. Následně byli nominováni a teď je o hru rvačka. Další hezký příklad toho, že máte dát hrám čas.

Čím to, že mají v Německu takovou soutěž?

Němci jsou totiž deskovkářská velmoc. Jako u nás máme ceny jako Thálie nebo Slavík, tam živě v hlavním vysílacím čase vysílají předávání ocenění Spiel des Jahres za nové společenské hry z celého světa. Mají tam i deskoherní novináře, kteří se vyloženě specializují na deskovky a píší jen o nich. Podobné je to ale i jinde, třeba ve Francii.

Takže jsme trochu pozadu? Proč?

Určitě je to tím, že do západního Německa se po válce mohlo dostat všechno, zatímco k nám nic. My jsme tu mohli hrát jen „ťapačky“, což je Člověče, nezlob se nebo Dostihy a sázky. Teď zrovna dopisuji druhé vydání své knihy, kde bude i nová kapitola o socialistických deskovkách. Zjišťovala jsem, kdo tady u nás tehdy vydával deskovky. Byly to třeba Třinecké železárny, Vítkovické železárny Klementa Gottwalda… Deskovky byly tedy často přidružené k nějaké jiné, v tomto případě průmyslové výrobě. Byla ale třeba i továrna, kde se dělaly rakve a deskovky.

Je pravda, že takové Člověče se, nezlob se působí ve světle současných her trochu nudně.

Je to tak, tím ale neříkám, že vás Člověče nemůže bavit. Lidé jsou z podstaty hrozně hraví. Když si vezmete, že kostka je stará čtyři tisíce let, šachy tři tisíce, dáma taky…

Za tři minuty

Jak vůbec 4 Kavky vznikly?

Před pandemií jsme se s manželem věnovali retrohrám. Já o nich napsala knížku, přes náš e-shop jsme prodávali hry jako skákací gumu, kuličky, přebírání provázku a k tomu jsme měli videoportál, kde jsme ukazovali, jak se co hraje. Chtěli jsme, aby byla hra vždycky v malé krabičce, s dobře napsaným návodem a taky videonávodem.

A pak přišel covid…

… a lidi nemohli chodit ven, potkávat se, takže náš byznys úplně umřel. V karanténě jsme ale s dětmi začali hrát deskovky, takovou tu klasiku, kterou jsme doma našli, jako Dostihy a sázky, Carcassonne, Monopoly, šachy, dámu. Na facebooku jsme v tu dobu měli asi čtyři tisíce lidí a řekli jsme si, že jim každý den karantény představíme jednu hru. Jenže nakonec jsme byli doma zavření sedmdesát pět dní, a naše zásoby nám tedy brzo došly. Nezbývalo než začít kupovat další, nové hry. A tak vzniklo naše podnikání s deskovkami.

A už tehdy jste se rozhodli, že budete nabízet krátké jednoduché hry?

Ty nás zaujaly nejvíc – rychlé, svižné, veselé. Hledali jsem takové, které budou bavit celou rodinu.

Čím to, že vás nezaujaly složitější hry?

U nás doma nikdo nechtěl studovat pravidla a taky jsme neměli tolik času hrát něco hodinu a víc. Nadchli jsme se proto do her, u nichž nestrávíte desítky minut vysvětlováním a pak je hrajete třeba dvacet minut, maximálně čtyřicet. Hry, které dnes nabízíme, vám dokážu vysvětlit za tři minuty, některé i za třicet vteřin. Pracovně jim říkáme „otvíráky“. Výhodou je, že krátkou, svižnou, jednoduchou hrou můžete jakéhokoliv člověka, který hry třeba ani nehraje, nebo je dokonce nemá rád, do světa deskovek přivést.

Betatesteři

Co je pro vás u her, které se rozhodnete vydávat, důležité?

Musí nás hlavně všechny bavit. Když se byť jedinému členu rodiny nějaká hra nelíbí, nevydáme ji. Takže naše děti, čtrnáctiletá Berta a dvanáctiletý Jáchym, jsou takoví naši „betatesteři“. Důležité je ale pro nás i to, aby měla hra dobře napsaný český návod. V Česku je totiž asi pět tisíc opravdu zarytých hráčů deskovek. Ti často pracují v některém vydavatelství – a tedy i hry vydávají. Stává se ale, že nedokážou napsat srozumitelný návod pro někoho, kdo třeba nikdy nic podobného nehrál. Takže na tom si dáváme opravdu záležet: abychom návod napsali srozumitelně. A proto točíme i videonávody, které vám usnadní hru rychleji pochopit.

Dají se hry vůbec patentovat?

Nedají. Můžete si zaregistrovat třeba název. Pak je možné, pokud byste tam měla něco vymyšleného, třeba nějaká ozubená kolečka, která by jezdila po hrací ploše, toto patentovat. Samotný herní mechanismus si ale patentovat nemůžete. Ale je to logické, protože mechanismů není nekonečně mnoho. Když mi řeknete svoji oblíbenou hru, řeknu vám pět deset dalších her, které ho mají stejný nebo podobný.

Jde říct, jak se stane, že hra není dobrá, ale skvělá?

Zásadní je originální téma a zajímavé kombinace herních mechanik. Je to alchymie, ale u největších bestsellerů se většinou dobře potká téma, které lidi baví. Poslední roky je to hodně příroda – u nás frčí Divukraj, Krajina zvířat či Kaskádie s herním mechanismem, kdy prostě lidi sedí kolem stolu a stane se nějaké kouzlo, že je hra pohltí a nadchne. Každý vydavatel by chtěl znát recept na úspěch, ale nikdo ho nezná.

Máte v plánu, že byste hry začali vymýšlet i vy?

Vydali jsme už jednu vlastní – párty hru Čeština 2.0. Dnes je vyprodaná, chystáme redesign a dotisk. Vymyslet hru je práce na několik let a stojí to spoustu času a sil. Proto tu málokdo vydává české hry, většinou jsou to jen překlady něčeho ze zahraničí. My bychom ale ideálně chtěli vydávat jiné české autory, zrovna teď mi tu leží pár prototypů a už se těším, až na ně přijde řada.

Mění se nějak herní mechanismy či hrací styly? Jsou hry dnes třeba akčnější než před pěti, deseti, dvaceti lety?

Hry se mění k nepoznání. Jejich šíře a nabídka je neskutečná. Hodně se vyvíjí a málokterá hra starší deseti let v dnešní konkurenci uspěje, protože vzniká tuna nových a mnohdy skvělých her, které fungují mnohem lépe než starší hry. Třeba velehit posledních měsíců je Heat – hra, ve které závodíte autíčky na závodní dráze, pomocí tahu karet měníte rychlost, brzdíte, túrujete motor, může vám pršet a vyletíte z dráhy, při hře prý opravdu zažíváte pocit jezdce formule 1. Navíc jsou dnes hry produkčně nádherné. Třeba ve hře Divukraj si na hrací stůl postavíte třípatrový strom a rozestavěná hra vypadá jako umělecké dílo.

Existovaly krátké, jednoduché hry vždycky? Nebo to je trend posledních let, kdy všichni stále jen někam spěcháme a nestíháme?

Rychlé jednoduché hry provázejí člověka od nepaměti. Na velké složité hry mívali často čas a peníze jen ti nejbohatší. Obyčejní lidi mastili karty, házeli kostkami. Ale máte pravdu, že dnešní doba je zaměřená na výkon, elektronika nám leze i ušima, ale paradoxně to lidi hodně svádí k jednomu stolu, aby zas zažili něco s ostatními a dělali to jen tak pro radost. Deskovky jsou mnohde ve světě mainstreamová zábava a věřím, že u nás mohou být taky.

A vás stolní hry pořád baví?

Pořád. Je to nádherné vyplnění volného času. Jednou jsem mluvila s marketingovou odbornicí, která mi říkala, že my – já a můj muž – nikdy nebudeme takoví ti seriózní tvůrci, že my jsme spíš klauni a všechno, co děláme, děláme pro volný čas. Prostě nezachraňujeme svět, pomáháme, aby byl veselý.