Architekty máme skvělé, v délce stavebního řízení jsme ale na úrovni afrických zemí

Sedm let jste šéfredaktorem architektonického časopisu ERA21, předtím jste do něj pět let psal. Čili o tuzemské architektuře musíte mít velmi dobrý přehled. Jak na tom podle vás v Česku jsme?

To je těžká otázka. Záleží, z jakého úhlu se na to podíváme. Obecně se úroveň české architektury zlepšuje, architektonické soutěže se pomalu stávají standardem, začíná se víc mluvit o kultivaci veřejného prostoru. Zdá se mi, že lidé dnes mají daleko větší povědomí o významu architektury než třeba před patnácti dvaceti lety. Velkou zásluhu na tom mají různé iniciativy nebo konkrétní osobnosti zabývající se osvětou a zlepšováním stavební kultury. Na druhou stranu ve srovnání třeba se Švýcarskem nebo Rakouskem pořád zaostáváme. Máme skvělé architekty, ale hlavní problém spočívá v nastavení české legislativy a kontextu, ve kterém se odehrávají procesy plánování měst a povolování staveb.

Může na tom něco změnit nový stavební zákon?

Obávám se, že ne. Některé procesy se možná trochu urychlí, ale bez radikální změny systému územního plánování se nikam nehneme. A nový stavební zákon se touto změnou vůbec nezabývá. Přitom dohoda všech aktérů v území je klíčová pro všechny další fáze projektování a výstavby.

Současný stav je tedy podle vás nedostačující?

Naším největším problémem je, že žádné město se v současném systému nemůže rozvíjet podle svých představ. Pojem „samospráva“ v oblasti územního plánování zní jako oxymóron, protože obcím není de facto umožněno, aby se samy spravovaly. To za ně vykonává tzv. státní správa v přenesené působnosti, pro kterou je navíc optimální co největší uniformita územněplánovacích dokumentací. V praxi to vypadá tak, že vesnička s dvěma sty obyvateli se musí plánovat stejným způsobem jako milionová Praha a volení zástupci mají jen omezené nástroje, jak stavební rozvoj svého města ovlivnit. Jinde ve vyspělém světě takový model plánování neexistuje. Fakt, že v délce trvání povolovacího procesu jsme skoro nejhorší na světě – na úrovni rozvojových afrických zemí –, o tom asi něco vypovídá. O devastujícím dopadu tohoto problému nejen na českou ekonomiku asi netřeba diskutovat.

A není ten model výhodnější, protože eliminuje riziko, že by starosta nařizoval stavebnímu úřadu, jak má rozhodnout? Třeba i ve prospěch nějakých developerů…

Naopak, korupčnímu jednání nahrává spíš stávající model. Starosta, potažmo rada města a zastupitelstvo mají politický mandát, který je zavazuje k zodpovědnosti za rozvoj svěřené obce, a zároveň podléhají veřejné kontrole. Proč by tedy z povahy demokracie neměli mít kompetenci rozhodovat, jak se bude obec rozvíjet? Nikým nevolený úředník státní správy za svoje rozhodnutí nenese vůči obci přímou zodpovědnost a nemá ani žádnou motivaci dosáhnout konsenzu, protože je pro něj jednodušší sledovat pouze svou úzkou výseč veřejného zájmu. Samozřejmě nechci paušalizovat, určitě existuje řada kompetentních úředníků, ale současný systém rozhodně nenahrává tomu, aby se někdo vůbec zaobíral kvalitou vystavěného prostředí.

Vláda se zaštiťuje slovem digitalizace, která by měla podle ní stavební řízení výrazně zrychlit. To si nemyslíte?

Plánovaná digitalizace je kosmetickou úpravou stávajícího systému, která spočívá v tom, že se projektová dokumentace už nebude tisknout, ale bude se ve formátu PDF nahrávat do takzvaného portálu stavebníka. Ušetříme tedy papír a náklady na tisk. Ministerstvo pro místní rozvoj ale zatím nepochopilo, že opravdová digitalizace spočívá v integraci dalších souvisejících procesů a například ve změně způsobu zobrazování informací obsažených v územních plánech.

Kdo to nejvíc odflákne

Na začátku jste zmínil, že se architektura v České republice zlepšuje. Existuje podle vás nějaká stavba, která by byla symbolem té změny? Je to třeba plánovaná budova Vltavské filharmonie?

Architekturu nelze hodnotit jen podle ikonických staveb. Vltavská filharmonie má pochopitelně význam, protože může dokázat, že jsme schopni zrealizovat takto komplexní projekt, navíc na extrémně složitém pozemku. Což se třeba před patnácti lety v případě Národní knihovny od Jana Kaplického nepovedlo. To se ale bavíme o zcela výjimečných stavbách. Já bych se ale nedíval na jednotlivé domy, spíše na to, zda jsme také schopni postavit kvalitní kus města. A na celkový průměr tuzemské výstavby. Problém je, že přes devadesát procent české stavební produkce se odehrává bez přítomnosti architekta. Neříkám, že je role architektů všespásná – samozřejmě existují dobří a špatní architekti, stejně jako existují dobří a špatní stavaři. Nicméně většinový způsob výběru projektanta u nás zákonitě nemůže vést ke kvalitním výsledkům.