Sedm let v Kalifornii stačilo: Teď jsem šťastná, že můžu psát knihy a malovat zase doma

Nejprve k tomu novému románu: příběh se odehrává těsně před převratem roku 1989, kdy se obyčejný, okolím spíše podceňovaný venkovský zedník Miloš omylem dostane do západního Německa, kde se stane atrakcí, neřkuli lokální hvězdou.

„Vzpomínám, jak mě to napadlo,“ směje se v podcastu Daniela Šafránková, která pravidelně jezdí do jižních Čech na chalupu: „Četla jsem příběh o muži z komunistické části Německa, který přeplaval jezero do Německa svobodného, zašel se tam podívat do hospody a plaval zase zpátky, to se mi líbilo. Bavilo mě rozvíjet podobný příběh s tím, že můj knižní hrdina neumí vůbec německy, ale v tom úplně nečekaném a jiném světě si začne tvořit nová přátelství a životní základy.“

Samotné Daniele Šafránkové bylo v době revoluce patnáct. Chodila na pražské Gymnázium Budějovická, milovala literaturu, hlavně Josefa Škvoreckého, a už tehdy chtěla nejvíc ze všeho psát knihy.

Všechny plány změnil jeden jarní den roku 1992. Měla těsně před maturitou, dělala brigádu v pražském McDonaldu, obsluhovala jistého Kaliforňana – vysoký a štíhlý surfař, dlouhé blonďaté vlasy… „Hned po maturitě jsem odjela za ním. On se pak na čas vrátil zase sem, abych mohla vystudovat divadelní produkci na DAMU, ale potom jsme se do Kalifornie definitivně přestěhovali na dalších sedm let. Tam tím pádem strávil kus dětství náš syn, který dnes mimochodem žije v Brémách a studuje na námořního kapitána.“

Ještě coby studentka DAMU se Daniela před třiceti lety zúčastnila spisovatelského workshopu pod osobním vedením Arnošta Lustiga, k čemuž má v podcastu zajímavou vzpomínku. „Nevím, jestli mě Arnošt naučil něco zásadního,“ říká, „ale měla jsem v tom workshopu spolužačku jménem Marci Shore, se kterou jsme v kontaktu dodnes. Je manželkou historika Timothyho Snydera, pořád píše a mám radost, že na obálku své knihy Kaviár a popel použila můj obraz.“

Během těch sedmi kalifornských let Daniela hlavně malovala, na psaní beletrie v angličtině si tehdy netroufla. „Živila jsem se nejdřív jako uklízečka, což nebylo nic moc, pak jako zahradnice, to bylo lepší, a nakonec jako učitelka divadla a výtvarky.“

Jako učitelka výtvarné výchovy se živí taky dnes v Praze a sama je zvědavá, jestli se výrazněji prosadí i prodejem svých obrazů anebo knih: „Na obou frontách je to boj,“ vysvětluje v rozhovoru.

V podcastu taky upřímně vysvětluje, proč se jí s americkým manželem nakonec žije příjemněji v Česku než v USA. Dokonce říká: „Kalifornii mám sice pořád ráda, ale vlastně si nejsem jistá, jestli se tam ještě někdy vrátím.“